Říká o něm, že je noblesní a mně se to označení moc líbí. Balóny mě fascinují svým tvarem i tím, že umožňují běžným lidem velký zážitek. Vláďa to v rozhovoru neřekl přímo, ale myslím si, že podmanivý na balónovém létání není pro pilota jen pohled do krajiny, ale i sdílení silných lidských emocí.
Zaznamenal jsem, že se vedou jisté spory o to, kde se principů balónového létání začalo poprvé využívat. Jistá část odborníků preferuje Čínu, jiní naopak dávají do souvislosti létání balónů s bájnými ornamenty Nazcy v Peru. Je, nebo bylo i tohle pro tebe téma?
Takže můžeme rozhovor ukončit. (Smích.) Nad tím jsem moc nepřemýšlel, ale četl jsem, že létající draky plněné horkým vzduchem používali již v Číně, když šly šiky do bitvy... Já se k létání dostal asi pro své vzdušné znamení. Od dětství jsem měl rád nekonečnou modrou oblohu a lákalo mě létání. Pak už, vlastně již před dvaceti lety jsem začal létat na proudových letadlech, Delfínu L29 Albatrosu L39, vyvrcholením byly nadzvukové lety na bojovém Migu 29, výlety do stratosféry. Ale toto období skončilo v roce 2004 a létal jsem již jen služebně. No a po nějaké době mě jeden z kamarádů, který si balón pořídil, svezl a já si řekl, to je pěkný. Když totiž letíš letadlem, pohybuješ se 500, 600 nebo i 1000 km v hodině. Kopíruješ krajinu, města, vnímáš tu dynamiku letu, ale v balónu je klid, je to noblesní zážitek s překrásnými výhledy. A tak se nakonec stalo, že jsem rychlost, sílu a dynamiku vyměnil za pohodu, klid a noblesu.
To znamená, že při létání s balónem úplně chybí něco jako adrenalin nebo napětí? Mně totiž přijde, že i tady musíš být dost ve střehu a přemýšlet o několik kroků dopředu. S balónem přece žádný složitý, natož rychlý manévr nejsi schopen udělat, tedy ve srovnání s letadlem.
V letadle je knipl, když potřebuju, tak si zatočím k letišti a přistávací manévr mohu opakovat, to v balónu nemám. Proto jde v balónu hodně o předletovou přípravu. Nejvíce se sleduje, jak a kam fouká vítr. Hodně lidí si myslí, že balón letí někam náhodně, nazdařbůh. Ve skutečnosti si to však nejdřív musíme spočítat, protože samozřejmě nechceme přistát někde v lese nebo někde ve městě na náměstí jen proto, že nám špatně fouklo nebo foukat přestalo.
Správný let tedy představuje především přípravu techniky a sledování počasí?
Předpověď počasí je pro nás klíčová. Zjistíme startovní i přistávací podmínky a z toho vyplývající trajektorii letu. I při letu se pak balón řídit dá a to díky tomu, že v jednotlivých hladinách se liší směr větru. Může to být jen úzká výseč. Třeba když v 500 m fouká na jih a v 1000 m na jihovýchod. Můžou nastat situace, že fouká ve všech směrech. Tedy na 360°a to pak lze vyletět, odletět a následně se vrátit na místo startu. To se mi ale stalo jen asi dvakrát za těch deset let.
Když se létají závody mistrovství Evropy, tak se přistává na kříž, kam závodníci hází takzvané fléry, což jsou barevné očíslované fábory a ti nejlepší reprezentanti se vejdou do 30 cm. Takže z toho lze odvodit, že řídit balón lze docela dobře a doletět se dá skoro kamkoliv.
To vypadá docela idylicky, ale některým vzdušným prostorům se asi vyhnout musíte, jak při letu, tak i přistání. Kde je to krom města a lesů zapovězené?
Třeba nad Temelín se nesmí, do vojenského prostoru nebo nad letiště se svolením řízení provozu. Tady okolo Lanškrouna nic z toho není, takže je to skoro idylické, ale když přelétávám třebovské stěny nebo Lázek, musím plánovat předem s místem na přistání. Není to na metry, ale plán musí být. Zhruba v 10 – 15% případů předpověď nevychází a pro takové situace mám pak záložní varianty. Nelze ale odletět s tím, že se uvidí, jak to dopadne. To nejde.
Létáte většinou okolo hodiny. Jak velkou máte zásobu paliva pro strýčka příhodu?
Zhruba na další hodinu. Díky tomu máme dost času na to hledat náhradní plochu k přistání. Během letu sleduji situaci a platí pravidlo, že když něco nevychází, raději přistanu dřív, protože bezpečnost je důležitější než dodržení plánu. Snad i proto jsme za těch deset let, co létám, nikdy neměli žádný problém. Mám k létání velkou pokoru a je jí tam nahoře potřeba. Pokud se mi něco nelíbí, raději let zruším, překvapení nevyhledávám. Termín se dá vždycky přeplánovat a cílem není zažít nějaký zbytečný adrenalin, ale pohodu a radost klientů.
Zjistil jsem, že k pilotování balónu potřebuješ navigaci, radiokomunikaci, zvládnout meteorologii, první pomoc a samotnou pilotáž balónu. Je to všechno? A co to obnáší časově?
Výcvik je docela náročný, ale je to tak správně. Právě ta náročnost zajišťuje vysokou míru bezpečnosti balónového létání v ČR. Zvládnout se to dá asi za půl roku. Mně to trvalo asi rok. Sbíral jsem zkušenosti v Čechách i na Slovensku, abych letěl i v neznámé krajině. No a než můžeš na komerční let s pasažéry, musíš zvládnout 50 hodin praxe. Díky létání v letadle jsem měl meteorologii, aerodynamiku, navigaci i zdravovědu. Přechodem na balón jsem aerodynamiku doplnil o aerostatiku. Pro mě osobně jsou proto největší mistři létání plachtaři, kteří dokáží jen na principech fyziky držet letadlo hodiny ve vzduchu a pak s ním bezpečně přistát. To je čistá příroda a termika. V závěru pak mají jen jeden pokus o přistání. To mě fascinuje a je to vrchol leteckého umění. Balón létá na principu Archimedova zákonu. Když chci stoupat, tak si dotopím, když chci dolů, teplý vzduch odpustím vrchlíkem, nebo ho nechám pomalu zchladnout. Tím reguluji výšku letu a tedy směr. Vlastně je to docela jednoduchý.
Jsou nějak limitovaní i pasažéři? Myslím třeba na hmotnost, zdravotní stav nebo věk.
Ano, váha a to je zvláště pro dámy (smích) citlivá otázka, ale ptáme se, jen když jsou horké letní dny a ověřujeme nosnost kvůli nepřekročení limitní teploty v obalu, která je 124°C. To je maximum stanovené výrobcem. Běžně létáme v rozmezí 80 – 90°C. A co se věku týče, považuji za rozumné létat s dětmi staršími deseti let. Mladší z toho většinou moc nemají. Jednak nevidí dobře z koše, a často se pak se začnou nudit a celková atmosféra v koši tím docela trpí, protože se začnou nadšených rodičů dokola ptát, kdy už přistaneme. Tedy menší děti do balónu doporučuji nebrat. Těm stačí dívat se zespodu. Ale letět mohou.
Z čeho se balóny vyrábí a jakou mají životnost?
Materiál musí být lehký a velmi pevný. To nejlépe splňuje polyester. Životnost ovlivňuje řada faktorů, ale lze říci, že vydrží 10 – 12 let tedy asi 600 letových hodin. Pak už začne látka řídnout a začne stoupat spotřeba plynu a nemusí projít balónovým „STK“.
Představ nám balón, se kterým létáš.
My máme středně velký balón pro čtyři pasažéry a pilota. Vyrobený byl v Brně jedním z největších světových výrobců balónů, firmou Balóny Kubíček. Chtěli jsme koš, který má rodinnou atmosféru. Jsou i větší balóny pro 10 nebo 12 lidí, ale to jsme nechtěli, letenka je levnější, ale pasažéři se ani neznají a je to takový „autobus“. Opak jsou malé závodní balóny, kam se vejde jen pilot a navigátor. Ty umožňují nejrychlejší manévry a velikost mají jen 2100 m3.
Náš balón má 3400 m3 vzduchu, což znamená, že v obalu je 3,5 tuny vzduchu. To je fascinující číslo. Samotná látka obalu váží 140 kg. Startovní konfigurace pak činí 4 tuny! Vzduch se ohřívá dvěma na sobě nezávislými hořáky. Letět se dá i na jeden, ale dva jsou tam pro větší bezpečnost a dynamické manévry. Hořáky mají výkon 4 MW, což pro mě bylo úplně neuvěřitelné číslo. Díky tomu se vzduch nad hlavou ohřeje během několika vteřin. 3400kubíků nad hlavou dokáže při nahřátí unést asi 520 kg. Z toho vyplývá, proč je koš určen pro 5 osob. Paradoxně balón létá lépe v zimě než v létě. Balón se vznáší na základě rozdílu teplot vnějšího a vnitřního vzduchu. Vnitřní teplota balónu se nahřívá na 80 až maximálně 124°C. Balón se pak zastaví v takové výšce, kde se vyrovná tlak vzduchu v obalu a okolí.
Proč má váš balón na povrchu logo japonské firmy TDK?
Firma TDK má pobočku v Šumperku a rozhodla se investovat do nákupu balónu jako reklamy s tím, že je to věc, za kterou se každý ohlédne a tudíž dobrá, originální a dlouhodobá prezentace firmy. A tak nás oslovili nás v roce 2017…
Je to běžné, že firmy se spolupodílí na nákupu balónu, aby měly v oblasti, kde působí zajímavou reklamu?
Nemůžu říci, že je to běžné, ale setkávám se s tím často. Řekl bych, že desítky balonů létají s logy firem. V Lanškrouně balón nemáme, tak zde létám právě s TDK.
Balón letí rychlostí větru nebo je pomalejší?
Balóny létají opravdu rychlostí větru, a proto v balónu za letu nefouká. Je tam bezvětří a foukne vždy jen v případě, že se se změnou výšky významněji mění směr nebo rychlost proudění vzduchu. Jakmile se rychlost stabilizuje, foukat zase přestane.
Historicky se v balónech používaly i různé plyny. Například svítiplyn nebo hélium. To už se dnes nepoužívá?
Hélium se používá, ale je to drahé. Smysl to má jen při dálkových nebo výškových letech. Chtě –nechtě se při přistání plyn nevratně odpouští. Horkovzdušné balóny jsou proto omezené vzdáleností, na kterou létají, danou množstvím neseného paliva. Pak jsou ještě vodíkové balóny, ale tam je vždy nějaké riziko výbuchu a to bych fakt nerad zažil. Balón na teplý vzduch je tedy pohodlný a bezpečný.
Lze bezpečnost balónového létání srovnat s leteckou dopravou?
Letadlo má tu výhodu, že může nějak manévrovat, ale je vázané na příslušnou přistávací plochu. Pokud se něco v letectví stane, tak je to ve velké míře chybou pilota. Balón sám o sobě je prakticky velký padák. Já sám žádnou nehodu balónu nezažil. Ale pokud jsem o nich slyšel, pak šlo o větší balóny s větší setrvačností letu a s asymetrickým košem, který je náchylnější na převrácení. Náš čtvercový koš je v tomto ohledu výhodnější. V České republice je bezpečnost dána i přísnými nároky na piloty. Ten musí na pravidelné testy každé dva roky a zahrnuje i zkoušku u inspektora a zdravotní kontrolu. Samotný balón musí na „STK“, ale na rozdíl od auta dokonce každý rok. Výrobce provede několik zkoušek a vymění všechny opotřebované nebo jakkoliv narušené součástky. Létání zahrnuje komunitu lidí, kteří se pravidelně setkávají, vyměňují si zkušenosti a školí se. Pro srovnání, v USA třeba existují měkčí normy a nehody se tak staly třeba proto, že pilot byl za letu zdrogovaný nebo opilý. Nehody se stávají také v Egyptě nebo Tunisku, kde často létají mladí piloti bez zkušeností.
U nás jsem neslyšel, že by někdy došlo k závažnější nehodě balónu. Slyšel jsem, že třeba balón přistál na ulici nebo na náměstí, ale to nemusí být automaticky problém, protože mu stačí plocha cca 50 x 50 m. Lze s ním přistát i na větší zahradě. Pokud je balón natopený, dá se pak odtlačit jednou rukou na lepší místo. Odtlačit 4 tuny zdvihne každému pomocníkovi sebevědomí (smích).
Létáme s doprovodným terénním autem, se kterým jsem trvale v kontaktu. Zajišťuje mi přípravu i odvoz balónu a společně upřesňujeme i místo přistání. Na přípravě na zemi se ale většinou ráda podílí i posádka, pokud jí to zdravotní kondice umožňuje. Ono nafukování balónu je taky velkým zážitkem.
Český dálkový rekord v doletěné vzdálenosti je přes 500 km. Jak daleko jsi doletěl ty?
Ty rekordy jsou jasně naplánované a krom mnohem většího množství paliva zahrnují také výrazně vyšší výšku, kde bývá rychlejší vítr. Já jsem úplně spokojený s lety mezi 20 – 40 km. Pasažéři chtějí vidět místa, která znají, kde žijí.
Znamená to, že tě něco jako třeba rekordy nebo sportovní létání nelákají?
Člověk asi přirozeně touží po tom sáhnout si na hranice, ale většinou je to spojené s řadou nepříjemností. Z mé zkušenosti platí, že čím výš třeba letíš, tím víc je Země placatá a to si můžu prohlédnout na googlu. Ideální výška je okolo 300 – 500 m. My většinou nastoupáme do výšky až 600 – 800m. Obvykle plním přání zákazníků. Někdy chodíme až do 2000m. Od 4000 je potřeba mít s sebou kyslík.
Je pro tebe létání pořád stejně fascinující jako na začátku?
Je to určitě návyková záležitost. Letos jsi mě vlastně zastihl při desetiletém výročí od začátku létání a pořád se mi to líbí. Každý let je jiný, a ač se věci opakují, nikdy se z toho nestává rutina. Je to pro mě stále forma odpočinku a radosti. Za těch deset let se mnou letělo okolo 400 pasažérů a vždy to byla příjemná setkání.
To se nabízí zeptat se na kuriózní příhody, protože si dokážu představit, že někdo začne v koši 500m nad povrchem potřebovat na záchod a jiný zase žádá na kolenou o ruku své vyvolené. Stává se to, nebo mám jen moc bujnou fantazii?
Na záchod u mě nikdo akutně nepotřeboval, nebo možná potřeboval, ale neprozradil to. (smích) Samozřejmě jsme školeni i na stresové, nouzové situace. Ale žádnou takovou jsem nezažil. Myslím, že je to dílem i proto, že se na to člověk těší a vnitřně připravuje. I díky tomu všichni zvládají let velmi dobře, jen s mírným mrazením v podbřišku a narážkami na film Vratné lahve (smích). Nejvíce pak většinu lidí fascinuje, že svět shora vypadá úplně jinak, než ho znají z každodenní lidské perspektivy. Své kouzlo má i to, že létáme pouze večer nebo ráno, kdy se krajina nejlépe modeluje a my vnímáme východ nebo západ slunce.
Nezapomeň na pozitivní zážitek.
Odhadl jsi to v otázce dobře. Jednou jsme přistávali na Šedivci a přítomná paní na mě volala: „Vladimíre, Vladimíre, vidíte to?“ Obával jsem se, že jsem při přistávacím manévru něco přehlédl, strom, nerovnost nebo stádo krav, ale to jen mladý muž vedle mě v koši poklekl a těsně před přistáním žádal svou slečnu o ruku. To byl veselý zážitek pro mě i maminku nevěsty. Celkově lze říci, že většina letů jsou dárky, ať už rodičů dětem nebo děti rodičům. Asi to patří k našemu věku. Za mlada chcete zkusit adrenalin, ale pak se ozve potřeba užít si zážitek v klidu a pohodě.
A co ta příhoda ve Vratných lahvích, to zase taková pohoda nebyla?
A je to tady! (smích) Tak tedy musím všechny ubezpečit, že vozíme zapalovač i „vreckový“ nožík, ač jsem ho nikdy nepoužil. Ptá se podobně asi čtvrtina zákazníků, tak už to beru jako takový balónový folklór. Pravdou ale je, že ten film mám rád a svým způsobem hodně balónové létání u nás zpopularizoval. Jen je to dvousečné. Lidé se chtějí proletět, ale často se ptají, jestli nemůžeme havarovat tak, jak se to stalo v tom filmu. Nezbývá než trpělivě vysvětlovat, že my nehavarujeme, my řízeně přistáváme. (smích) A pak jim říkám, na co se mají zaměřit, aby sami zjistili, že je to jen film a liší se od naší reality.
Když už jsme u těch potencionálních katastrof. Je něco jako noční můra balónového létání, tedy věc s vysokým potencionálem objektivního nebezpečí?
Největší riziko představuje pád do drátů vysokého napětí. Opět ale musím připomenout, že právě proto se dělá pečlivá předletová příprava, neboť letecké mapy právě tohle nebezpečí dobře zachycují. Obecně platí pravidlo, že do drátů se nikdy neklesá, ale přelétávají se ve stoupání a nikdy se neklesá do jejich blízkosti. Lanškroun má tu výhodu, že je tu drátů relativně málo, pominu-li rozvodnu v Krasíkově, tu přelétávám až na Rychnov nebo na Staré Město. V případě vážných technických potíží platí, že je klíčové zabránit kontaktu koše s dráty a tedy přistát před nimi. Pokud by se teoreticky zachytil obal do drátů, za pomoci hasičů se sundá.
Vím, že od roku 1983 u nás existuje organizace sdružující balónáře. To je něco jako cech u řemesel?
Ano, je to dobrovolné sdružení a my jsme jeho členy. Smyslem a účelem je především dodržování etických kodexů. Jedním z nich je pravidlo hodinového letu. Někteří provozovatelé nečlenové létají třeba jen 40 minut a to není fér, ať už se pak vymluví na cokoliv. My v rámci našeho cechu garantujeme hodinu. Samozřejmě to může být 58 minut nebo hodina deset. Význam cechu je i v předávání zkušeností. Členů je přes 100, ale zdaleka ne všichni co létají.
Nestalo se ti někdy, že jsi na poslední chvíli musel nějakého pasažéra přemlouvat, aby nastoupil, protože dostal strach?
Minimálně. Pak mám připravenou takovou formulku. Řeknu: „Pojďte to nafoukat a nemusíte nastoupit“. Nakonec, když vidí, jak balón v celé své kráse stojí na louce při východu slunce, všichni vždycky nastoupí.
Jednou se mi stalo, že jsem přelétával lanškrounský rybník na délku a tak jsem si naklesal k hladině. Když si toho dívčí posádka všimla, začala, proč to neříct, ječet (smích). Neuvědomil jsem si, že jsme klesali poměrně rychle a holky na to nejsou na rozdíl ode mě zvyklé. Pro diváky je to efektní, všichni vždycky čekají, jestli narazíme neřízeně na hladinu, ale to já je zklamu. Jen jsme nad ní elegantně proletěli a zdravili diváky na pláži. Dotek na vodu se dá udělat, ale nedělám to často a ne s klienty. Běžně s balónem nastoupám do 300 – 600 m a pak se kocháme, následně můžeme letět výš, nebo naopak klesnout k zemi. Vše podle zájmu klienta. 90% lidí je nakonec zaskočených, že už je hodina pryč. I z toho důvodu se k nám lidé občas vrací a mám paní, která letos poletí už potřetí.
Roste zájem o balónové létání?
Tady v Lanškrouně létám dva roky, dříve jsem létal hlavně Šumperecko a Zábřežsko. Ano, zájem pomalu roste i s tím, jak se asi zvyšuje povědomí veřejnosti a často je to na doporučení. Je to fajn i časově, protože, když se ve čtyři v práci rozhodnu, že poletíme, v sedm, osm můžu startovat. Jediný limit je západ slunce. Pak už se létat nesmí. Výhodou je samozřejmě i to, že to tady dobře znám.
Pamatuju si, že když jsem začínal na vodě, dostal jsem v rámci iniciačního rituálu pádlem přes zadek. Má i balónové létání nějaký takový křest „noviců“? Nevím, ožehneš třeba posádku hořákem?
(smích) To bych asi udělal poprvé a naposled! Myslíš jako zastřihnout mikádo! Ale teď zcela vážně, pasažéři si myslí, že to přistáním končí, ale máme v zásobě ještě takové překvapení, které tady nechci prozrazovat. Jenom řeknu, že je to tradice od roku 1783, kdy ve Francii proběhl první veřejný let balónu v Evropě. A létání je především o pohodě a zážitku, takže humor nesmí chybět.
František Teichmann, foto: archiv V. Křivky
Vladimír Křivka (*1974)
Pracuje jako IT specialista AVX. Je ženatý a má dvě děti. Má několikaleté zkušenosti s pilotováním proudových letadel. Pilotování balónů se věnuje již 10 let. Spoluvlastní firmu Vzhůru do oblak, která se věnuje balónovému létání s veřejností.
