Na začátek jsem musel vyzpovídat jejího trenéra Miroslava Vicence. Ten už trénoval řadu dívek, ale Tereza byla, jak popisuje, v něčem specifická: „Terka je rebel, trochu kluk a zároveň vůdce, kapitán. Technicky má náskok. Jednak proto, že pohybově jí celkem všechno jde, ale především, když přijde domů, vezme hokejku a jde si střílet. Dokáže dřít. Díky tomu ve věku mladších žáků byla schopná odehrát zápas za starší žáky a byla co platná. Sám jsem zvědavý, jak se Terce bude dařit teď v juniorské kategorii, kde se to dost láme a začne být hokej více o síle a tvrdosti. Tereza má výhodu, že dokáže hrát jak v pozici útočníka, tak i obránce. Vím, že teď hrála především v útoku, ale obránkyň je v ženském hokeji obecně méně, a tak může mít na tomto postu více možností do budoucna“.
Terezin tatínek Norbert potvrzuje, že ke sportu patří velká řehole a to se netýká jen Terezy samotné, ale i rodičů, kteří musí obětovat pro sport spoustu času a peněz. „Tereza byla od mala velký sportovní talent, a proto jsme se s manželkou rozhodli, že ji budeme podporovat. I ta její umanutost a výborné výsledky byly důvodem, proč jsme ochotní nepolevit. My si tím žádné svoje ambice nenaplňujeme, manželka a já sportujeme jen rekreačně. Nikdo z rodiny nechápe, kde se to v ní bere, protože ona na co sáhne, to jí jde, což se absolutně nedá říci třeba o mně. Kromě hokeje a fotbalu by jí šel i tenis. Hokeji se od dětství věnuje i její bratr a s ním zase jezdila manželka. Máme tedy hokej jako rodinnou řeholi“, směje se pan Gildain a z očí mu čtu radost i hrdost zároveň.
Terezo, začínala jsi hned od mala hokejem, nebo jiným sportem?
Na bruslích jsem stála už od tří let. Od mala jsem chtěla hokej hrát, ale tím, že to byl klučičí sport, trochu jsem se tomu vyhýbala. Nakonec jsem tyhle pocity překonala. Velkým vzorem pro mě byl starší brácha, který hokej už hrál a hokej k naší rodině patřil.
Jakou roli hrál táta v tom, že se věnuješ hokeji?
Nikdy mě do hokeje nenutil, ale vždycky mi pomohl. Vozil mě na tréninky i zápasy.
Je klučičí a holčičí hokej hodně rozdílný?
Určitě jde o jiné pojetí hokeje. Dívčí hokej se nehraje tolik na tělo, je opatrnější. Klučičí hokej je rychlejší a surovější.
Hokej hraješ často s chlapeckými týmy. Tobě asi evidentně nedělá problém tvrdší pojetí hry?
Problém s tím nemám, protože kluci do holek tolik nechodí. Žádný extra „bomby“ jsem nikdy neschytala. Vlastně mi je docela jedno, jestli hraju s klukama nebo holkama, moc to neřeším.
Jak si udržuješ fyzičku?
Do posilovny jdu, když je čas, ale protože hraji také fotbal, který je celoročním sportem, mám kondici i z něho.
Máš raději fotbal nebo hokej?
Hokej je oproti fotbalu o dost rychlejší, ale že bych měla vysloveně raději hokej, to nemůžu říct. Tím, že hraji hokej více, beru fotbal spíše jako doplněk. Nemám ale v plánu s fotbalem skončit, naopak se těším na jaro na trávu.
Jak tě berou spolužačky? Přináší hokej výhody do holčičího světa?
Nemám pocit, že by mě holky braly jinak. Spíš mi fandí a drží mi palce. Velkou podporu mám i od učitelů, kteří mě podporují. I díky tomu školu zvládám dobře a nemám s ní žádné potíže.
Jak náročné bylo „prokousat se“ do reprezentačního týmu České republiky na Olympijské hry mládeže do Rakouska?
Bylo to složité a byla to dřina. Rozhodl ten poslední ze tří kempů. Věřila jsem tomu, že bych se do reprezentace mohla dostat, ale šlo o to, že větší část dvacetičlenného týmu už byla poskládaná a pouze se dobíraly volné pozice. Což bylo tak asi pět míst. Už jen účast v reprezentaci beru jako veliký úspěch.
Kdo ti nejvíce na tvé sportovní cestě pomohl?
Byl to především táta, ale pomáhala celá rodina. Babička, děda, máma, trenér tady v Lanškrouně i v Šumperku. Hodně mi pomohlo, že mě nikdo neodsuzoval za „klučičí“ sport.
Z Rakouska český tým přivezl zlato. Jak moc jsi byla v Rakousku nasazovaná?
Hrála jsem na postu útočníka ve všech zápasech a na to, že jsem byla mezi několika nováčky, tak jsem se neztratila.
Na který zápas nejvíce vzpomínáš?
Určitě to bylo finále se Slovenskem, když jsem vstřelila první branku. Dařilo se nám díky tomu, že jsme hrály hodně týmově a od začátku jsme si šly pro zlato a bylo skvělé, že se to povedlo.
Pro tebe to byl určitě velký a úspěšný vstup do vrcholového hokeje. Dá se nějak zúročit tahle zkušenost?
V cizině by to bylo snazší, ale v Čechách tolik možností není. Myslím si ale, že když budu i dál na sobě makat, tak nějaké šance časem přijdou. Trenér české reprezentace naznačil, že se nevidíme naposled.
Už víš, kam budeš pokračovat po základce?
Plánuju jít do Moravské Třebové na integrovanou školu nebo sem na zemědělskou a veterinární. Uvidíme, kam se nakonec dostanu.
Maminka je ten, kdo fandí, nebo má strach a raději ani nechce nic vědět?
Mamka je fanda na dálku i na blízkost. Vždycky mě podporovala a nikdy jí hokej nevadil. Snad jen když jsem kvůli němu vynechávala často školu.
František Teichmann, foto archiv T. Gildainové
