Listy Lanškrounska, květen 2009

Rozhovor s Josefem Švarcem, veteránem II. světové války a příslušníkem Československé obrněné brigády bojující ve Francii „Já si věk nepřipouštím, nepřemýšlím o tom, že mi bude třiaosmdesát, žiju naplno! A až to přijde, tak to přijde.“ Pan Švarc tím asi myslí smrt, nicméně strach z ní asi nemá a nikdy neměl. V necelých osmnácti letech se ve Francii přihlásil do armády a po vylodění ve Francii spolu s dalšími členy Československé obrněné brigády bojoval s Němci o pevnost přístavního města Dunkerque. Tou dobou mu bylo čerstvě 18 let. Bojoval za svou vlast a přesto, že vojákem být nechtěl, dotáhl to na podporučíka. Dnes má propůjčenou hodnost plukovníka, ale kdyby věděl, že to sem napíšu, určitě by nesouhlasil. Neprahnul po titulech, jen dělal „něco“ pro republiku.

Pane Švarci, vy jste sloužil sice ve Francii, ale jako člen Československé armády. Vysvětlete čtenářům, jak k tomu došlo?

Po vylodění v Normandii byla otevřená druhá fronta. Když v srpnu 1943 dorazil ze středního východu do Británie kontingent československých vojáků, mohlo československé exilové ministerstvo národní obrany od 1. září 1943 vytvořit jednotku, která se stala samostatnou československou obrněnou brigádou. Jejím velitelem se stal brigádní generál Alois Liška. Ten požádal hlavního velitele Československé armády Ingra, aby byla brigáda přesunuta co nejdříve na frontu. V květnu 1944 se brigáda přesunula do Skotska, kde se věnovala nácviku invaze do Francie. Já sám jsem byl zařazen ke třetímu oddílu dělostřelců jako motospojka. Ten výcvik byl dost svérázný, ukázali nám, kde je plyn a kde šaltrpáka, a už jsme na motorce jezdili dokolečka po kamenitých skotských cestách. Když někdo spadnul, hned musel zase naskočit a jezdilo se dál. Druhý den jsem dostal řidičák a ten mi už vydržel celý život! Vždycky jsem už zůstal věrný jen motorce, auto jsem nechtěl. Početní stav Československé brigády tou dobou činil 243 důstojníků a 4095 vojáků mužstva. V dalším období přibylo ještě několik vojáků přímo ve Francii. Samotné vylodění proběhlo v noci ze 7. na 8. října v prostoru města Dun− kerque.

Jak jste se, pane Švarci, vlastně dostal k armádě?

To bylo v roce 1943. Víte, můj otec zemřel již v roce 1936 a má matka se i se mnou přestěhovala do Dolní Čermné, kde jsem také chodil do školy. Okamžitě po škole mě naverbovali na práci do Německa, kde jsme s ostatními kopali zákopy a tak podobně. Říkalo se tomu totální nasazení. Po čase, v dubnu 1943, nás přesunuli do Francie. Hned po přesunu jsem utekl a ukrýval jsem se. Po vylodění v Normandii v červnu 1944 jsme se nejprve přihlásili do americké armády, ale to bylo jen dočasně, protože se k nám doneslo, že v Anglii se už formuje naše jednotka. Podařilo se mi přihlásit se k československé armádě, a tak jsem byl lodí okamžitě převezen do sběrného tábora v Alžírsku. Odtud jsem již putoval do Skotska a pak zpět k Londýnu, kde jsem pobýval až do onoho října 1944.

 Kde jste se po útěku ve Francii skrýval?

My jsme na útěku byli tři. Kromě mě ještě utekl jeden Ostravák a Jugoslávec. Ukrývali jsme se na jedné z mnoha farem, kde bylo několik dalších uprchlíků.

Jak jste se ve Francii domlouval?

No jak jsem se domlouval… Nijak, nohama a rukama! Ve Francii to šlo těžko. Já se dodnes s tím mým kamarádem dost složitě domlouvám za pomoci kapesního slovníku!

Popište čtenářům, co bylo vaším úkolem motospojky při obléhání Dunkerque.

Dá se říci, že se střídaly útoky z jedné a druhé strany. My jsme pevnost obléhali, neboť nám ji přenechali Američané, kteří postupovali dál a nechtěli s městem ztrácet čas. Bylo celé obklopené vodními kanály a prakticky se do něho nedalo vstoupit. Všechno bylo zatopené vodou. Předpokládalo se, že Němci nebudou mít dlouho potraviny a bunkry po čase sami opustí. Nikdo však nepočítal s tím, že Němce díky kanálům zásobují ponorky. K ukončení bojů tak nakonec došlo až 10. května 1945, když zástupci 15 tisícové německé posádky, ukrývající se v betonovém opevnění přístavu, podepsali kapitulaci. Protože telefony byly odposlouchávané, musel jsem dělat spojku mezi dělostřelci a tankisty. Jezdil jsem až večer nebo v noci, protože Němci měli v některých statcích střílny. Svítil jsem si na cestu jen takovým slabým proužkem světla, abych něco viděl a zároveň na sebe neupozorňoval. Stala se mi při tom spousta zážitků! Jednou jsem třeba přeletěl přes řidítka a skončil v močůvce.

Bylo to pro vás dobrodružství, nebo jste zažíval hlavně strach?

V těch letech jsem o tom moc nepřemýšlel. Doufal jsem, že se mi nic nestane. Při jednom útoku vybuchl v mé blízkosti granát, který mi zranil nos a po těle jsem měl pár střepin. Nic to ale naštěstí nebylo! Právě když jsme podnikli jeden z útoků, tak jsem se seznámil s mým kamarádem Francouzem. Na cestu dopadl granát, který vyhloubil díru, a já do toho vlít na motorce. Ležel jsem tam a z ničeho nic se vedle mě objevil chlap. A to byl ten francouzský partyzán Robert Deldicque, se kterým se ještě dnes přátelím. Když byl konec války, tak jsme se společně fotili. A teď si představte, že po šedesáti letech od války jsem byl pozván na oslavu do Francie. Měl jsem místo hned v první řadě a muž, který seděl vedle primátora Dunkerque, se stále na něco díval. Jdu k němu a on začne volat Pepi, Pepi. No, on mě po šedesáti letech podle té fotky poznal! Zpočátku jsme si jen občas dopisovali. V roce 2006 bylo pozváno ministerstvem obrany sedm Francouzů do Prahy. Mezi nimi byl také můj přítel Robert, který si mě vyžádal u generála Špačka a Štefka. Chtěl, abych tam byl s ním. „Já ale neumím francouzsky,“ namítl jsem. Vysvětlili mi, že se nic neděje a dostal jsem tlumočnici paní Tučkovou! A teď si představte, že když se mě paní tlumočnice ptala, odkud jsem, zjistilo se, že její maminka paní Macháčková byla má spolužačka ve škole v Dolní Čermné.

Kamarádi a spolubojovníci Josef Švarc a Robert Deldicque

Vy jste ve Francii navštívil také místo na pláži, kde jste se v říjnu roku 1944 vylodili. Vybavila se vám ta místa?

Ne. Okolí bylo tehdy zcela pusté a dnes jsou tam domky. Když jsem znovu po šedesáti letech viděl skálu, kam jsme se tehdy šplhali, tak jsem ani nechápal, jak jsem tam tehdy mohl vylézt. Vracela se Československá armáda hned po skončení války zpět do Československa? Ano. Od 12. května se celá československá brigáda přes Lucembursko a Německo začala vracet domů do vlasti.

Zůstal jste u armády i po válce?

Ne, hned jak to bylo možné, jsem šel do civilu. První zastávka po návratu z Francie byla v Kolinci, kde byl celý náš dvousetčlenný oddíl. Dnes z celého našeho oddílu žijeme jen tři! Tam jsme se připravovali na armádní přehlídku v Praze, která proběhla 30. května 1945. Na nějaký čas jsme byli převeleni ještě do Jihlavy, kde jsme cvičili květnové nováčky, ale nikdo z nás nechtěl zůstat v armádě! Byli tam jiní, kteří chtěli dělat kariéru, a ti byli rádi, že jsme odešli.

Mnozí z těch, kteří bojovali na západní frontě, se pak pro komunistický režim stali nepohodlní. Byl to i váš osud?

Já jsem po návratu začal pracovat na dráze v České Třebové. Od překladiště jsem se dostal až na dispečink. Měl jsem se stát výpravčím, ale po čtyřicátém osmém mě vyhodili, protože jsem nepodepsal vstup do strany. Našel jsem si místo v nemocenské pojišťovně a pracoval jsem jako kontrolor. To ale nevydrželo moc dlouho a v roce 1952 jsem musel jít do výroby. Skončil jsem v nástrojárně Tesly Lanškroun a k tomu jsem ještě pracoval jako likvidátor v pojišťovně. Nakonec mě ale přesunuli ještě jednou do účtárny, kde jsem měl na starost nemocenskou, důchody a další věci. Vy jste se ženou strávil několik dní ve Francii u svého přítele a na oplátku přijel po čase zase on sem.

Jak se vašim přátelům z Francie líbilo v Čechách?

Strašně moc! U nich jsou hlavně farmy, které jsou i několik kilometrů od sebe. Jinak nikde nic. Tady podhůří Orlických hor se jim moc líbilo! Byli úplně nadšení z té malebnosti, kdy vesničku střídají pole a lesy. To oni neznají.

František Teichmann, foto: archiv J. Švarce, www.pametnaroda.cz, a archiv M. Teichmannové

Životopis Josefa Švarce

Otec byl české národnosti Josef Švarc z Ořechova u Prahy, žil v letech 1868 - 1936, matka byla německé národnosti Matylda Pirklová a narodila se v roce 1892 v Dolní Čermné a zemřela na zápal plic v roce 1971 v Lanškrouně. Josef Švarc se narodil v Lupenici jako deváté dítě kováře Josefa Švarce 27. 9. 1926. Staral se o něj převážně straší bratr Karel. Po odchodu otce na Šumavu se matka s Josefem přestěhovali do Vamberka. Zde docházel do obecné školy do roku 1936. Matka Matylda Pirklová pracovala v létě ve Vamberku v zemědělství a řeznictví u obchodníka a statkáře Kubiase a v zimě příležitostně, nebo dostávala žebračenku. Také paličkovala. 10. 1. 1936 na Šumavě zemřel jeho otec. Kovárnu bratr Antonín.

Matka nemohla platit ve Vamberku nájem, v roce 1936 se proto přestěhovala do Dolní Čermné. Kamarádka jí sehnala práci u statkáře Jansy, bydleli v jedné místnosti u stodoly, ve které nemuseli platit nájem. Žili ve velké bídě. Josef začal navštěvovat školu v Dolní Čermné. Poté odešel do učení na pekaře do Dvora Králové, studia však nedokončil (studoval asi 1,5 roku). Poté pracoval na regulaci potoka v Dolní Čermné. Za války v roce 1944 statkář Rösler (Němec) zjistil, že se matka narodila v Jakubovicích, a nutil ji u něj pracovat. Matka v roce 1942 přijala říšské občanství. Josef byl přinucen k práci v železárnách v Hradci Králové, ale čtyřikrát odtamtud utekl. Poté Josef musel narukovat do německé armády, kde sloužil od 18. 4. 1944 do 29. 8. 1944 u pěšího pluku č. 55. V dopise prezidentovi republiky Josef Švarc uvádí: „Byl jsem Čech a nikdy jsem se tomu nezpronevěřil. Můj názor znal každý z Dolní Čermné a já jsem se tím také netajil, a když jsem musel nastoupit do německé armády, tak teprve matka poznala, co zapříčinila, neboť jsem nebyl plnoletý a nemohl jsem o sobě sám rozhodnout. Kamarádům jsem také řekl, že při první příležitosti uteču. Toto jsem učinil, neboť jakmile jsem byl přesunut do Francie, asi v měsíci duben nebo květen, jsem při prvním cvičení v terénu utekl a ukrýval jsem se v jižní Francii.“

Mladý Josef se ukrýval v kůlně až do vylodění Američanů v Normandii (6. 6. 1944). Poté byl 3,5 měsíce zajatcem. U americké armády pomáhal v polní kuchyni (jezdil jeepem s afroameričanem jako zásobovač). Později je převezli lodí do Alžíru do sběrného tábora, kde byl Josef prověřen a přijat do evidence Československé armády (29. 8. 1944 potvrzení o přijetí), v organizované armádě působil jako civilista. V roce 1944 je 6 lodí převezlo do Edinburghu, dokonce se setkal s princeznou Alžbětou. V Southendu bylo oficiální výcvikové středisko a kasárna. Někteří se dostali k letectvu, ale Švarc neudělal zkoušky (neměl ani zájem stát se letcem). Vstoupil do Československé samostatné obrněné brigády pod matričním číslem T 3546 pod generálem Aloisem Liškou, prodělal výcvik a byl zařazen do dělostřeleckého oddílu.

30. 8. 1944 se spojenci vylodili u Dunkerque. Mladý Josef bojoval za Československou dělostřeleckou brigádu.  Do přímého boje byl nasazen od 5. 3. 1945 do 9. 5. 1945. Josef Švarc zmiňuje i lehké zranění střepinou do boku. Němci zaplavili celé pobřeží, vše bylo zaminováno, úkolem bylo uzavřít Němce a nepustit je ven, aby Američané mohli projít na Berlín.

Obléhání u Dunkerque skončilo 9. 5. 1945, kdy se po podepsání kapitulace Němci vzdali. 12. 5. 1945 odjížděla celá kolona do Čech, vracelo se přes 6 tisíc mužů. 28. 5. přijeli do Kolince u Plzně, zůstalo tam dělostřelectvo, zbytek odešel do Prahy. 3. 6. 1945 se v Praze uskutečnila přehlídka, na níž se setkali s východní armádou.

Matka nevěděla, co se s Josefem celou válku dělo, sešli se v Jílovém u Děčína. Do 18. 4. 1946 sloužil v armádě v Jihlavě. V roce 1946 přijel do Lanškrouna, s matkou se sem přestěhovali do domku od hospodářského družstva. Začal pracovat na dráze v České Třebové nejdříve jako dělník a pak jako telegrafista. Když měl povýšit a jít pracovat do kanceláře, byl nucen odejít, neboť nepodepsal vstup do KSČ.

Josef Švarc byl dvakrát ženatý, s první ženou měl dceru a syna.

Od roku 1947 předsedal Českému svazu protifašistických bojovníků v Lanškrouně (celkem 109 členů), poté Českému svazu bojovníků za svobodu.

 V roce 1948 odešel pracovat do Ústí nad Orlicí jako likvidátor nemocenských dávek, později přešel do kanceláře v Lanškrouně. V letech 1952 – 1987 vystřídal místa v Tesle Lanškroun - nástrojárnu, mzdovou účtárnu a osobní oddělení. 1987 odešel do důchodu. V letech  1953 - 1954 spolupracoval na vybudování pomníku na Lázku (při odhalování byl přítomen i generál Svoboda či ministr financí Lehr).  1991 se stal členem Předsednictva republikového výboru Československé obce legionářské.

Od roku 1950 do roku 1989 usiloval o vydání osvědčení osoby, která konala vojenskou službu v Československé armádě v zahraničí. Ta mu byla několikrát zamítnuta. Výjimku mu uznalo Federální ministerstvo národní obrany až v roce 1990.

Pan Švarc má i spoustu vyznamenání, medailí a plaket např. medaili při ukončení války, pamětní medaili z Francie, medaili ČSOL, medaili Ministerstva obrany, atd. V roce 2017 získal stříbrnou pamětní medaili Senátu České republiky.  V Armádě České republiky je zařazen do hodnosti četař.

Životopis sestavili žáci ZŠ A. Jiráska Michal Ondrák a Šimon Hejl na základě dokumentů z Vojenského historického archivu, vyprávění Josefa Švarce a jeho materiálů. Redakčně upraveno.