Žijeme v časech fake news, někdy označované jako doba postfaktická. Jaké nejčastější bludy o vlcích a velkých šelmách slýcháte?
Takovým nejčastějším nedorozuměním je, že se vlci mohou přemnožit, a že to s nimi může být brzy podobné jako s kormorány. Porovnávat koloniálně žijícího ptáka s vrcholovým teritoriálním predátorem je nesmyslné. Často se mluví také o tom, že vlci do naší přírody nepatří, nebo že nejde o divoké vlky. Že jde o vlky „domácí“, kteří jsou kříženci vlků a psů a je třeba se jich zbavit. Případně se šíří informace, že vlky někdo vypouští a tak podobně.
Proč se šíří informace, že se do Čech a Polska šíří vlci z množíren?
Mě by také docela zajímalo, co je přesně cílem těchto zpráv. Může jít o úmyslné šíření konspiračních teorií, ale ve většině případů je za tím neznalost tématu nebo strach. Lidé se bojí neznámého, a proto jsou i úplné nesmysly virální. Smyšlené populistické zprávy se obecně šíří velmi běžně a rychle.
Obecně si myslím, že to vychází z toho, že si lidé neumí představit, že by sem vlci přišli sami, že vlk může během pár týdnů procestovat naši republiku napříč. Ale pravda je taková, že mu i naše kulturní krajina vyhovuje svou otevřeností. Z telemetrie (použití sledovacích obojků monitorujících pohyb a aktivity zvířete – pozn. autora) víme, že se může i vlk v Česku přesunout za jediný den o více než 50 km.
Ještě k tomu vypouštění vlků z umělých chovů. Vlk není pes a kompetentnější lidé se mohou vyjádřit, co vše obnáší chov vlků. Nedokážu si každopádně představit, že by se tu někdo dlouhodobě skrytě zabýval množením a vypouštěním vlků. Nehledě na to, kdo a proč by to organizoval a financoval? Pokud někdo tyto poznatky má, ať je předloží policii nebo celní správě, protože obchodování a nakládání s chráněnými druhy je velmi přísně regulováno. Vím, jak náročné byly a jsou všechny reintrodukce rysů v Evropě (rys je mnohem citlivější k fragmentaci krajiny než vlk, proto je posílení řady izolovaných populací nutné). Např. LIFE projekty na reintrodukce rysů stojí miliony euro a organizačně, finančně a personálně jsou mimořádně nákladné. Představa, že toto vše probíhá utajeně, není reálná. Evropští vlci jsou plachá zvířata, která se vyhýbají jakémukoliv kontaktu s člověkem. Pokud už k vizuálnímu kontaktu dojde, jde nejčastěji o pár vteřin, jen mladí vlci a vlčata jsou zvědavější a vydrží si vás prohlížet déle, někdy i pár minut. Pokud by vlci byli odchovaní v lidské péči, tak by nebylo možné je vypustit. Byli by příliš socializovaní a vyhledávali by lidi, očekávali by, že od nich dostanou potravu. A to se neděje. Na území ČR zasahuje přes 20 smeček a měli jsme jediný případ vlčice v Krkonoších před pěti lety, která se takto prapodivně chovala. Dokonce vběhla do budovy, kde byla nakonec odchycena a následně eliminována. Nesla znaky zvířete, které bylo už jako štěně, pravděpodobně pytláky v Polsku, vytaženo z nory a po nějakou dobu chováno v zajetí a pak vypuštěno.
Vlk z fotopasti v Orlických horách
Vlci z fotopasti v Orlických horách
Pozůstatky kořisti vlka (srnky) od České Třebové
Na druhou stranu známe velké šelmy dostatečně? Nedochází i u nich k logickému vývoji a změnám v chování souvisejících třeba s existencí v kulturní krajině plné lidí?
Člověk má představu, že divoká zvířata se normálně chovají jen někde na severu na Aljašce nebo ve Skandinávii. Ale málokdo si uvědomuje, že velké populace vlků žijí trvale a kontinuálně na Balkáně, ve Španělsku nebo Itálii. Tam je člověk nikdy nevyhubil, ač se o to snažil od nejstarších evropských civilizací. Zhruba 10 tisíc vlků žije v krajině poznamenané lidskou činností víc, než tady ve střední Evropě. Vlci se v kulturní krajině naučili žít a koexistovat s člověkem už před tisíci lety, je to výsledek dlouhodobého procesu. Soužití nebylo nikdy jednoduché, na jedné straně se vlci stříleli a na té druhé se hledaly způsoby ochrany dobytka třeba pomocí pasteveckých psů. To, že se u nás nebo ve Skandinávii vlci vyhubili, souviselo s kulturním pohledem na velké šelmy, ne přírodními podmínkami. Ve střední Evropě se historicky kladl důraz na hospodářské využití bez jakýchkoliv škůdců, kteří představovali to nevypočitatelné a divoké. Dnes se situace náhledu na velké šelmy změnila, a proto se šelmy vrací a dokáží s člověkem relativně dobře koexistovat. I my se tomu soužití učíme. Vlci loví v noci nebo v podvečer, kdy je v lese i okolí vesnic klid. Kolega nedávno stopoval na Broumovsku, ve vesnici, kde žiji, smečku vlků, která zcela nepozorovaně prošla středem obce, aniž by to někdo zpozoroval. Prozradili je jen stopy. Teprve až když dostane vlk obojek, zjistíte, jak se vlastně chová a kde všude se pohybuje.
My často žijeme v mylných představách, které jsme si vytvořili na základě četby třeba Jacka Londona, ale reálně žijí šelmy jinak.
Co zajímavého jste vy sám vysledoval na velkých šelmách?
Už jsem zmínil třeba to, že se vlci běžně pohybují v blízkosti vesnic. To samé jsme pozorovali také u rysů. Člověk ani netuší, že když sedí doma v obýváku u televize, tak se mu po zahradě může procházet rys. Také jsme s kolegy zjistili, že v Evropě (mimo Rusko, Bělorusko a Ukrajinu) dnes reálně žije asi 2x více vlků než ve Spojených Státech s výjimkou Aljašky. Přestože je prostor Evropy nesrovnatelně hustěji osídlený a zhruba dvakrát menší. Amerika nebo Afrika si může dovolit zavírat zvířata do velkých národních parků, ale to v Evropě možné není. Žádný evropský národní park není schopen udržet životaschopnou populaci velkých šelem. Paradoxně v kulturní krajině mají šelmy více potravy, protože ve smíšených biotopech žije spousta jejich přirozené kořisti. To je jedna z věcí, která mě v mé práci otevřela oči a donutila mě o velkých šelmách přemýšlet jinak. To, co jsem pozoroval u rysa a vnímal jako anomálii, když se pohyboval v blízkosti vesnic, se ukázalo ve společných analýzách s daty z dalších zemí jako přirozené a běžné.
Byly šelmy váš koníček a záliba od dětství nebo jste se k nim postupně propracoval?
Zajímal jsem se o přírodu od dětství. Více o ornitologii nebo botaniku, ale zajímalo mě všechno. Na vysoké škole jsem se v rámci diplomové práce věnoval netopýrům, ale současně i šelmám, v té době hlavně rysům. Postupně jsem došel k tomu, že se tématu velkých šelem se u nás moc lidí nevěnuje, zatímco excelentních výzkumníků sledujících netopýry je celá řada. Tou dobou se vlci začali do Beskyd vracet a mě to téma uchvátilo natolik, že jsem se mu začal věnovat intenzivně. Začal jsem psát grantové žádosti a přes Hnutí DUHA jsme rozjeli první projekty monitoringu a prevence pytláctví.
Vím, že skrze Hnutí DUHA se lidé mohou do monitoringu velkých šelem jako dobrovolníci zapojit. Popište nám, jak dnes probíhá profesionální výzkum velkých šelem?
My se snažíme dělat monitoring na několika úrovních. První je, že sbíráme údaje od veřejnosti, která nám občas posílá údaje o pozorování šelem nebo pobytových znaků (stopy@selny.cz). Snažíme se údaje ověřovat, pokud jsou to nové oblasti, kde nemáme žádná data. Tam, kde už jsou populace vlků nebo rysů stabilizované, máme místní koordinátory, kteří provádí celoroční monitoring pomocí fotopastí, sběru genetických vzorků a stopování. I těm pomáhají dobrovolníci. Šelmy dnes žijí skoro ve všech pohraničních oblastech naší země. Pak se snažíme v té výzkumné práci v rámci Mendelovy univerzity věnovat jednotlivým populacím intenzivněji. Zde požíváme telemetrii nebo intenzivní fotomonitoring, abychom mohli sledovat například přesnou populační hustotu rysů nebo potravní chování. Do této práce zapojujeme i mapovatele, které jsme získali v rámci monitoringu a vlčích hlídek. Musí o to mít ale vážný zájem a věnovat se té práci dosti intenzivně. To je náročný proces vyžadující velké nasazení.
Vztahy mezi ochránci přírody, mysliveckými svazy i lesníky bývají někde z důvodů velkých šelem vyhrocené, jinde spolupráce funguje i bez větších problémů. Máte pocit, že se nějak vztahy ochranářů velkých šelem, myslivců a chovatelů nějak posouvají?
Určitě. První reakce, když se vlci někde poprvé objeví, bývá u většiny lidí strach. To je pochopitelné. Pak za tři, pět nebo i sedm let zjistí, že ač v okolí vlci žijí, nikdy je neviděli, pro jejich způsob života se nic nemění a sami vyhodnotí, že pro ně není nebezpečný. Pokud člověk není zrovna chovatel ovcí nebo skotu, tak na jeho život nemá přítomnost vlků žádný dopad.
Jak vysvětlujete farmářům i myslivcům to, že velké šelmy do naší přírody patří, když v některých oblastech třeba Broumovska vlci způsobují už několik let významné škody?
Na každého funguje něco jiného a každý tu situaci vnímá jinak. Obecně žijeme ve velmi dynamické době a přicházejí změny a situace, na které nejsme standardně připraveni a nešlo je dost dobře předvídat. Covid, válka na Ukrajině a velkou měrou ani extrémy počasí v důsledku klimatické změny se očekávat nedaly. Je náročné všechny změny vstřebat, pochopit a přijmout.
Kdyby mi před dvaceti roky, když jsem se šelmám začal věnovat, někdo řekl, že vlčí smečky se budou vyskytovat po všech českých hraničních pohořích, na Kokořínsku a kdovíkde jinde, asi bych mu nevěřil. Teď už se vlci rozmnožují i v Nizozemsku nebo v Dánsku... Vlci se šíří napříč Evropou ale s ohledem na všechno to, co se kolem nás děje, jde o marginální věci, které většinu z nás zatěžují jen minimálně. Soužití s velkými šelmami je jen takové „zahřívací kolečko“ před velkými změnami. Ano, šelmy komplikují život chovatelům dobytka a ti musí leccos změnit. Na druhou stranu jsou tu vlastníci lesa, kterým vlci pomáhají snižovat počty přemnožených jelenů nebo prasat, které taky způsobují škody v lesnictví a zemědělství. A fakt, že naše krajina je s vlky divočejší, než kdy byla, je zase pro řadu lidí velmi inspirativní. Naše společnost se zjevně nechce vrátit o 200 let zpátky a napsat zákony, které by umožňovaly vyhubení šelem. Snad jsme dnes o něco dál a můžeme si dovolit hledat cestu k soužití. Příklady z Itálie, Španělska i ze Slovenska ukazují, že to možné je, a že se ta cesta našla.
Co říkají zkušenosti s velkými šelmami z Polska a Německa, řeší i tam obdobné skutečnosti?
Všude jsou lidé, kteří řeknou, že sem vlci nepatří a přejí si jejich vyhubení. Ale zároveň je tu spousta lidí, kteří ač mají s vlky své potíže, našli cestu, jak to řešit. Třeba díky pasteveckým psům a ohradníkům. Kde je vůle, tam je cesta. Někdo hledá způsoby, jiný důvody, takhle jednoduché to je. Ten poměr lidí a jejich pohledu na věc se mění region od regionu, a to i u nás. Někde je situace vyhrocená díky mediálnímu obrazu lidí, kteří se rádi zviditelňují, ale žijí tam i lidé, o kterých v médiích neslyšíme, nechtějí se veřejné debaty účastnit, ale zařídili se tak, aby to s vlky zvládli. Třeba i s naší pomocí. Oni nejsou fanoušci vlků, ale nemají potřebu to veřejně řešit.
Když jste narazil na opatření na zabezpečení stád. Co funguje proti vlkům nejlépe?
Univerzální řešení neexistuje. My teď měli setkání v Rychlebských horách, kde se vlčí smečka usídlila. S chovatelkou ovcí jsme řešili ochranu stáda. Preventivní opatření jsme zaváděli ještě v době, kdy tam vlci nebyli. Zajistila se lepšími ohradníky a pasteveckými psy a ona tuhle kombinaci doporučuje, ač to není jednoduché, úplně levné ani 100% účinné. Vždy závisí na velikosti stáda a konkrétních podmínkách chovatele. Někde stačí dobrý elektrický ohradník, ale ideální řešení to nikdy nebude. Takový ohradník ani dost dobře udělat nejde. Jen je potřeba eliminovat slabá místa. Pokud má ale chovatel rozsáhlé pastviny o desítkách hektarů, nelze dost dobře použít ohradníky a je určitě jednodušší pořídit psy.
Slyšel jsem, že jste sledoval pohyb vlka s vysílačkou kousek od Lanškrouna v okolí Damníkova. Co zajímavého jste se o něm dozvěděl? Víte, třeba čím se živil a jak dlouho se tu zdržoval?
Je to vlk, který je ve fázi rozptylu, hledá si teritorium a partnerku. Proto se toulá krajinou a hledá prostor, který by byl pro trvalý pobyt vhodný. To, že někudy projde, ale neznamená, že se tam usadí. Severně od České Třebové jsou rozsáhlé lesní komplexy, kde jsem dohledal několik zbytků kořisti. Lovil srny a pak se přesunul k Chocni a dostal se až do lesů na periferii Prahy. Pak se otočil a přes Vysočinu se vracel zpátky. I tam lovil, a nakonec se znovu objevil na Lanškrounsku a postupoval na sever k Dolní Moravě a Kralicku. Odtamtud jsou poslední souřadnice. Je otázka, jestli se vrátí do Polska nebo zůstane u nás. Dá se předpokládat, že za posledních pár let, takových výletů podnikli vlci na Lanškrounsko desítky. Zajímavé je, že i tohoto konkrétního vlka nikdo nenahlásil, krom jedné paní z Vysočiny, která ho natočila na kameru. Popravdě, kdyby neměl obojek s vysílačkou, tak zřejmě ani netušíme, že se po Lanškrounsku pohybuje. Pokud by vlka našel partnerku, tak si myslím, že krajina v okolí České Třebové by mohla být pro vlky vhodná, protože tam jsou rozlehlé lesy bez významných migračních bariér. I svou velikostí je prostor vhodný, protože smečka potřebuje zhruba 300 km2.
Říkal jste, že se nemusíme přemnožení vlků bát. Jaké proto máte argumenty?
Jednak je to vrcholový predátor, a pak je to výrazně teritoriální šelma, která potřebuje k životu rozsáhlá území. Tady ve střední Evropě jsou to řádově vždy stovky km2. Na Broumovsku jsou tři smečky a za posledních pět let se situace nijak významně nemění a vlci nepřibývají. Každý rok se narodí nějaká mláďata, ale je tam také mortalita. Jen čerstvě dospělí vlci začnou hledat nové prostory. Časem se dostaneme do situace, že všechna vhodná místa budou obsazena a vlci budou muset nacházet ta neobsazená nebo uvolněná teritoria. K této situaci je ještě daleko a mortalita šelem bude vždy v kulturní krajině značná. Ať už úmrtím vlků na silnicích, tak bohužel i pytláctvím. I když se podaří lidmi způsobenou mortalitu eliminovat, neznamená to přemnožení, pouze se otevře prostor pro další faktory, které populace v přírodě regulují. Predátoři například kopírují nabídku potravy a ta není neomezená.
Zmínil jste, že na Rychlebských horách se připravovali na příchod vlků dopředu. Je to vhodná strategie i tady v podhůří Orlických hor na Lanškrounsku?
Určitě je lepší tomu předcházet. Nejhorší je, když vlk obsazuje nové teritorium a jsou tam nedostatečná opatření, která mu případný lov hospodářských zvířat usnadňují. Tím pádem se i další chovatelé mohou dostat do potíží, protože zvíře si například na špatných ohradnících natrénuje, jak je překonávat. Určitě je lepší začít v předstihu. Týká se to jen malé části zemědělského segmentu a lze na to získat významné dotace. Je na to několik let, kdy lze buď chov zabezpečit, nebo změnit jeho způsob tak, aby nebyl zranitelný.
Útočí vlci především na ovce nebo i na skot?
U skotu útočí především na čerstvě narozená telata. Až na pár výjimek, které nejsou zcela jasně zdokumentované, a není jisté, jestli zvíře nemělo nějaké zdravotní neduhy.
Na Slovensku v oblasti Liptova medvěd v roce 2021 zabil člověka. Je už to důvod k nějaké regulaci zvířat odstřelem, jak po tom někteří volají, nebo je to prostě zcela výjimečná událost – bylo to poprvé po 100 letech – a není potřeba to řešit? Jak se k takovým událostem postavit čelem?
Nejdůležitější je, aby existoval zásahový tým, který dokáže efektivně reagovat ve chvíli, kdy se ukáže, že existuje jedinec s problematickým agresivním chováním. Pokud by nepomohly gumové projektily, pak je na místě usmrcení, to je nezbytné. Na Slovensku už dneska takový tým existuje. Ale nikdy se nedá stoprocentně takové události předejít. Druhá část řešení je prevence. Významná část těch nebezpečných zvířat jsou medvědi synantropizovaní, kteří jsou přivyklí na lidskou přítomnost, což je právě v Tatrách spojeno s krmením u kontejnerů s odpadky. Pokud se podaří zabezpečit kontejnery tak, aby se k nim medvědi nedostali, pak se významně eliminují i rizika napadení. Na druhou stranu v Tatrách ročně zemře mnoho lidí i vlivem počasí nebo nehod. Prostě pohyb v divoké skalnaté přírodě s sebou nese řadu rizik a většina z nich je výrazně nebezpečnější a pravděpodobnější než útok medvěda.
Relativní riziko útoku medvěda je malé. V případě útoku se dá použít speciální pepřový sprej, který se ukázal efektivnější než palná zbraň, pokud už k útoku dojde. Nemám ale pocit, že by mělo velký smysl ten sprej nosit v batohu. Já strávil se svými kolegy v Karpatech v Rumunsku i na Slovensku v oblastech, kde se medvědi vyskytují hojně, stovky nocí a nikdy jsme se s nějakým problémem nesetkali. Medvědy jsme párkrát pozorovali. Když jsem poprvé našel medvědí stopy a trus, tak to člověk prožívá a říká si, co se asi stane? V hlavě mu začnou šrotovat myšlenky na to, co o medvědech zveřejňují média. Jak někoho rozsápal. Ale reálně, když medvěda potkáte desetkrát za život a zjistíte, jak plaché je to zvíře, a jak nemá o kontakt s člověkem zájem a rychle mizí, změníte názor. Člověk pochopí, že medvěd nepředstavuje riziko, pokud neselže komunikace mezi člověkem a medvědem, třeba tím, že medvěda někdo začal krmit. Výjimkou jsou jen medvědice s mláďaty, to vždy nese nebezpečí, pokud je to kontakt na blízkou vzdálenost.
Jak často se vám daří potkat velkou šelmu v přírodě?
Při mé práci se nezaměřuji na přímá pozorování, šelmy sledujeme více pomocí pobytových znaků nebo fotopastí. Dříve jsme se účastnili vizuálního monitoringu medvědů na Malé Fatře. A znamenalo to tři dny sedět na stanovišti s výhledem do dolin a pozorovat stejná místa. Tak se dá šelma spatřit, ale ne pokaždé. Nikdy při tom nedošlo k žádnému konfliktu se zvířetem. U vlků je to podobné. Není problém vlka sem tam potkat, jednou dvakrát do roka. Jednou jsme na Slovensku v Kysucích slyšeli zavýt vlky v pravé poledne. Chvíli jsme pozorovali houštinu, odkud se vytí ozývalo, pak jsme vylezli na nedaleký posed, abychom měli lepší rozhled. Zjistili jsme, že jeden z vlků už nás zřejmě nějaký čas pozoruje zpoza pařezu. Takhle je to v naprosté většině případů. Vy vůbec netušíte, že jste kus od šelmy, která vás už dávno sleduje. Jen v jednom promile případů je to tak, že si jí všimnete taky. Vzájemný konflikt je jen naprostý zlomek takových situací.
Ve Skandinávii se dělaly se výzkumy pomocí medvědů s telemetrickými obojky, vědělo se, kde medvěd je a lidi se k němu přibližovali a sledovali se jeho reakce. Nikdy se však nepodařilo k medvědovi moc přiblížit, protože on se vždy dopředu stáhnul a vyhnul kontaktu.
Hrozí nějaké nebezpečí i od vlků, nebo je to jen historický mýtus?
Konfliktní situace se odehrály, byť vzácně. Zaznamenané to bylo v Polsku, ale vždy to bylo spojené se synantropizací toho zvířete. Vlci se chodili do vesnice pravidelně krmit, lidé si je tam fotografovali a existovalo tam něco jako ekoturismus. Vlk se potom začal toulat vesnicí a později došlo ke kousnutí člověka při nějaké večerní venkovní oslavě. Vlka pak odstřelili.
Agresivní chování vlků z posledních let bylo spojené s velmi specifickými okolnostmi, které jim předcházely. Poslední zaznamenaný smrtelný případ napadení vlka je ze Španělska z roku 1974. Potenciál útoků v Evropě se s rostoucí populací ale logicky zvyšuje. Nicméně z Čech, Slovenska ani Německa informace o napadení člověka nemáme. Napadení však vyloučit nelze, i když je pravděpodobnost značně nízká. Psychologicky to asi moc nefunguje, ale racionálně větší riziko pro naše zdraví je jinde: špatné vybavení do hor, klíště, kousnutí psa.
František Teichmann, foto: archiv M. Kutala a Hnutí Duha
Miroslav Kutal
Vystudoval Systematickou biologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a doktorské studium v oboru Ekologie lesa na Mendelově univerzitě v Brně, kde v současné době působí jako akademický pracovník. Tématu velkých šelem se věnuje od roku 2002, kdy začal koordinovat projekty ochrany a monitoringu velkých šelem v Hnutí DUHA Šelmy, kde nadále působí jako koordinátor pobočného spolku. Dále se věnuje přípravě odborných i popularizačních článků o velkých šelmách, spolu s dalšími odborníky napsal oceněnou knihu Velké šelmy na Moravě a ve Slezsku. Miroslav je českým zástupcem Large Carnivore Initiative for Europe (LCIE), expertní skupiny Mezinárodního svazu ochrany přírody (Species Survival Commission při IUCN).
