Napadlo mě, Aničko, že se tě zeptám, jak může jít tolik zájmů dohromady, ale ve tvém případě mám pocit, že oni koexistují a velmi úspěšně se doplňují v jeden celek. Ale přesto si myslím, že tanec je největší srdcovka. Pletu se?

Hodně záleží na souvislostech. Pokud by ses mě zeptal, jestli se chci živit tancem, odpovím, že ne. Pokud se mě budeš ptát na to, co mě činí nejšťastnější a při čem se cítím nejvíc sama sebou a volná, pak je to 100 % tanec.

Věnuješ se modernímu scénickému tanci i poledance. Ale dokážu si tě představit i jako tanečnici klasických tanců. Který taneční styl máš ze všeho nejraději?

Určitě ten současný. Ono se to nazývalo moderní scénický tanec, když jsme začínali pod Ivetou Zahradníkovou, ale teď po dvaceti letech už se tomu říká současný tanec. Toho se také týkají všechny ty workshopy, kam jezdím. Současný tanec je totiž velmi mnohovrstevný a je vždy postavený na výrazné osobnosti konkrétního tanečníka a jeho pohybovém rejstříku. Je velmi obohacující zkusit si spolupráci s různými tanečníky, protože každý vždycky rozvíjí tanec nějak jinak a pořád můžeš zkoušet něco nového.

V současném tanci pak můžeš ztvárňovat jak konkrétní příběh, děj a emoce, tak jak to známe u scénického nebo-li výrazového tance, ale nemusí s tím mít ani vůbec nic společného a může být postavený jen čistě na fyzické stránce věci, na kráse těla a pohybu. Hodně často do Lanškrouna zveme třeba Michala Tomana, vynikajícího tanečníka a mého letitého kamaráda. On mimo jiné dělá i capoeiru, brazilské bojové umění, ve které je dokonce mistr Evropy. Jeho člověk při tanci rychle pozná, protože v něm prvky tohoto bojového umění uplatňuje.

Kde ses dostala poprvé k tanci? Bylo to u Ivety Zahradníkové?

Ano, když Ivetka nastoupila do ZUŠ, tak já byla v její první třídě. A když jsem končila druhý cyklus, ona končila a odcházela do L.A. za přítelem. Chodila jsem celé její pedagogické období na ZUŠ ještě třeba s Jitkou Veselou, která dnes tančí v New Yorku. Ivetka je úžasná lektorka a za mnohé jí vděčíme.

Neumím si představit, jaké jsi byla dítě? Hyperaktivní?

Vždycky jsem byla hodná vzorná holčička, co domů nosí zásadně jedničky. A k tomu má milion kroužků každý den a někdy i tři za odpoledne. U babičky, která bydlela kousek od autobusové zastávky, jsem si nechala aktovku a po škole už jsem vyrážela do Lanškrouna na klavír, na taneční, na výtvarku. Pořád něco a dennodenně. I proto jsem měla kamarády hlavně tady v Lanškrouně, a ne v Damníkově. Občas to bylo dost divoké, protože na základní školu jsem chodila do Damníkova, kde jsem ještě dělala atletiku.

Muselo být složité rozhodnout se po základce, kam dál?

Bylo. Já hrozně moc chtěla tančit, akorát jsem nějak netušila, že tanečnice musí na konzervatoř už od šesté třídy a já to začala zjišťovat v osmičce. Bylo jasné, že jsem to trochu prošvihla a ani se to moc nelíbilo doma. Zaznívaly argumenty: „Budeš muset brzy do důchodu, něco se ti stane, nic nebudeš umět…“. A tak mi byla konzervatoř, sice ne přímo, zakázaná, ale neuměla jsem si to doma prosadit, neměla jsem asi dost ostré lokty. Protože mě bavilo i mnoho jiných věcí, a protože se se mnou vždycky mamka radila o tom, co si má vzít na sebe do práce a kreslila jsem jí návrhy na to, co si má ušít, šla jsem na střední oděvní školu do Ústí nad Orlicí.

Mamka totiž stejně jako obě babičky dobře a ráda šila a věnovala se módě. Já si začala šít v ruce na panenky už jako dítě a na šlapacím stroji jsem se naučila šít v jedenácti letech kvůli letní soutěži pořadu OÁZA na ČT 1. Byla to soutěž o nejlepší letní model. Do pořadu mě pak pozvali a vyhrála jsem 3. místo, což byl i s natáčením v Brně krásný zážitek.

Bylo pak logické, že jsi pokračovala v Hradci Králové na bakalářském textilním oboru, nebo to takhle přímočaré nebylo?

Já do Hradce moc nechtěla, ale byla to škola, která na mě nakonec zbyla. Na textilce mě první dva roky hrozně moc bavily a naplňovaly. Už jsem hodně šila na sebe i kamarádky. Když jsem ale začala řešit vysokou školu, zajímala mě škola ve Zlíně, tak jsem záhy zjistila, že na přijímačky nejsem po technické stránce výtvarných dovedností, především v kresbě a malbě, dostatečně připravena. Bohužel to byl plošný problém celé naší třídy. Na dnech otevřených dveřích, kde jsme dostali nekompromisní zpětnou vazbu, a bylo jasné, že to za tři měsíce nedoženeme.

A tak jsem si usmyslela, že zkusím přijímačky, a teď se pobavíš, na muzikál do Brna. Celou dobu dělám textilní návrhářství, a pak jsem se rozhodla, že za dva měsíce zvládnu uspět u muzikálu! Učil tam totiž můj oblíbený choreograf a tanečník David Strnad a já tam chtěla jít za tancem. Přijímačky byly z přednesu básně, monologu, tance a zpěvu. Povídání, to mi vždycky šlo a silná jsem byla i ve výrazech obličeje, z toho jsem obavu neměla. Tanec jsem milovala a byla si jistá v kramflecích, ale hlas mám hodně nízko položený a dost nekultivovaný. Měla jsem ale pocit, že když si vyberu vhodnou píseň tak to zvládnu. Natrénovala jsem proto s Richardem Kohoutem Olivera Twista a skladbu Hříšný jazz z muzikálu Chicago. Všechno bylo zalité sluncem, Richard chválil můj alt, prostě pecka.

Trošku v obavách čekám, co se vyvrbí.

Hrozná sranda. Na Hříšný jazz mám vymakané taneční číslo s kloboukem, mám za to, že všichni budou odvaření. Ale u téhle písně byla jedna chybička. Po třetí sloce se píseň o několik tónů zvyšuje. A je tam jeden tón, který už je mimo můj rozsah v plné síle hlasu. Bohužel ale nebyl můj hlas ani natolik zkušený, abych to dala falzetem. Richard ale tvrdil, že mě určitě nenechají dozpívat až tam, a že to můžeme risknout. Já před komisí odzpívala Twista. Neměla jsem ale podklad a oni tam měli korepetitorku, která to na klavír zahrála hodně nízko, což mi vyhovovalo. A dokonce jsem slyšela ty poznámky: „To je parádní alt“. Prostě nádhera. Jenže zatímco v Twistovi jsem ty výšky dávala, v Hříšném jazzu už ne. Když komise slyšela, že druhá skladba bude právě Jazz, jedna ze členek komise vstala a řekla, že ty alty už vědí, že umím, a že jsou pěkné a řekla: „Tak nám to zazpívejte od té třetí sloky, jak se to tam zvedá“! A bylo jasný, že to je buď, a nebo. Zkusila jsem to napálit a věděla jsem, že to tak na 80 % nevyjde. A samozřejmě mi hlas přeskočil a udělalo to takovou nehezkou vlnu a bylo vymalováno. Z tance jsem měla 100 % bodů, ale bohužel zpěv byl důležitější než tanec.

Nebyla šance se do toho obout a zlepšit se?

Určitě ano. Když jsem začala v Damníkově učit na místní ZŠ, dostala jsem hudebky na druhém stupni. Musela jsem hodně zpívat a musím říct, že jsem se hodně zlepšila, a to jak v rozsahu, tak i čistotě. Jenže to už bylo Brno pasé.

Takže přišel Hradec Králové?

Do Hradce jsem šla trochu na zapřenou. Dostala jsem se na výtvarnou výchovu a základy techniky. S vypětím sil zvládla zkoušku z vysokoškolské matiky, ale ve druhém semestru jsem to vzdala po první hodině fyziky. Zjistila jsem, že je možné studovat textil, připravila se na přijímačky a dostala se. Během té doby mi přirostl Hradec velmi k srdci, začala jsem chodit na capoeiru a našla si tam mnoho kamarádů, se kterými jsem do teď v kontaktu a Hradec Králové zůstává mým srdečním městem. Byla jsem tam „úplně jako doma“ a cítila jsem se v tom městě a na textilním oboru tak moc dobře, že už jsem ani nepřemýšlela o odchodu. Velký podíl na tom mělo i Taneční divadlo Honzy Pokusila, kde jsem se mohla realizovat jako tanečnice v souboru a s kamarádkami z capoeiry jsme jezdily jako tanečnice s kapelou Navostro, takže mám i spoustu zážitků z koncertů a festivalů.

Pak jsi dokončila magisterské studium v Brně, kde jsi studovala dvojobor vizuální tvorbu a galerijní pedagogiku. Co ti dala moravská metropole?

No, město je samozřejmě krásný, ale Hradec, kde jsem nechala úžasné a inspirativní kamarády, mi moc chyběl. V Brně jsem se se spolužáky už skoro nepotkávala. Školu si moc nevybavuji, snad jen kabinet učitele malby, který vypadal a byl cítit jako nějaký pajzl. Vždy jsem byla nadšená studentka a chtěla jsem nasávat nové věci, takže mě hodně zklamalo, že tady se jen plnily zápočty a člověk neměl od učitelů podporu nebo vedení, takové samostudium. Splň si úkol, pak se podíváme, jestli to k něčemu je, to bylo zklamání, ale školu jsem přesto dokončila.

Na módní přehlídce na Lathife jsem od tebe viděl tak krásné a propracované modely, že je jasné, že tě tahle profese už také živí.

Ano, živí mě to významně a ve své dílně pracuji de facto každý den několik hodin. Dá se říct, že šiji úplně všechno, co se týká dámské módy. Volnočasové oblečení, plesové i svatební šaty, taneční dresy, bundy, kalhoty. Poslední tři roky také oblékám prodavačky ze sázavské pekárny ve všech prodejnách. Na tom ale nepracuji sama, mám dvě šikovné brigádnice, které mi pomáhají. To už bych nezvládla. Hodně šiji na zakázku, což je propojené s mou módní tvorbou, a tak i spousta modelů, které jsi viděl na přehlídce jsou už prodané. Nebo teď v sobotu jsem byla v Cotkytli, kde měly soustředění mažoretky ze Zábřehu a já pro všechny budu šít kostýmy na soutěžní sezónu.

Děláš pro ně i návrhy?

Jak kdy. Někdy mají jen představu o barvách, jindy už mají návrh konkrétnější. Oblékám i naše děvčata na poledance, šiji do Roudnice nad Labem, občas do Brna, do Prahy, Nového Jičína a okolí a také do Ostravy jsem loni šila.

To musíš jezdit a pořád někoho měřit a zkoušet to? Neumím si to představit.

Většinou to není nutné a šiji na dálku. Za prvé je to elastický materiál a něco snese. Pak si taky troufám říct, že už to mám trochu v oku a důležité je, že tanečnice mají docela často podobnou fyziognomii jako já. Hodně si to zkouším na sobě. Samozřejmě mi posílají míry a fotky, abych se měla čeho chytit. Paradoxně nejvíce úprav dělám místním holkám, nevím, čím to je. Možná tím, že když to posílám do Roudnice, tak makám a snažím se, aby to sedělo, protože nechci, aby se mi něco vracelo a tady nejsem tolik důsledná, protože je to v místě mnohem jednodušší zkoušení a úpravy. Možná mám naše děvčata i malinko rozmazlená, a tak upravujeme, dokud to nesedí dokonale.

Na tvé přehlídce konané v rámci Lathife jsem si všiml mnoha úžasných detailů na oblečení, které musí být velmi pracné. Skoro škoda, si je neprohlédnout zblízka.

No právě, opravdu tam byla spousta jemných drobností. Třeba na těch černých bundičkách byly aplikace, kde se látka nejprve nadrhla a přeložila, fakt jsem si s tím vyhrála. Mám třeba ráda věci s podšívkou, je to hrozná makačka, protože to de-facto musíš ušít nadvakrát, nejdřív z vrchního materiálu a pak z vnitřního podšívkového. Mě ale baví, že můžu podšívku pojmout úplně jinak barevně a schovat do ní nějaké vychytávky, třeba v podobě skryté kapsy ve švu. Baví mě i to, že to dlouho vypadá jako změť a pak se stane kouzlo. Sáhneš dovnitř, převrátíš to naruby a máš hotový kabát. Když je se mnou někdo v dílně, tak nechápe, jak se v tom vyznám a ptá se: „Prosím tě, kde je vlevo a vpravo a vůbec nahoře, jak se v té skrumáži orientuješ“? A já to nějak tuším, ani nevím jak.

Mně by se líbila komentovaná prohlídka.

Už jsem o tom s holkama přemýšlela. Pokud by se dělala nějaká přehlídka znovu, po přehlídce by následovala výstava všech modelů, taková přehlídko-výstava. Aby si to lidé mohli zblízka prohlédnout. Jinak to vidí jen děvčata, když si modely oblékají.

Pociťuji jistý paradox, že jsi v Lanškrouně vdechla život řemeslu, které jsem tak trochu považoval za mrtvé. Při současných cenách oděvů musím snahu o konkurenci vlastní šicí dílnou považovat za čiré bláznovství. Ale lidé mají, jak vidím a slyším, o tvou práci velký zájem.

Mají, a dokonce mnohem větší, než jsem schopná zvládnout. Každý týden mi někdo volá a ptá se, jestli už to má hotové a já šiji neustále pod tlakem toho, že nestíhám. „Alespoň tu halenku, prosím“, žadoní a já mám nakonec vždycky radost, že už můžu zavolat: „Stav se, mám to hotové“. Mám i jednu skvělou zákaznici, které se líbí, co dělám a nechává realizace úplně na mně a já se můžu vyřádit. To je naplňující, když můžu šít to, co mě baví. Protože samozřejmě, že někdy musím zvládnout i to, co mě úplně nebere.

Tvoji módu spojuje to, že hodně pracuješ s ženskostí, ráda šiješ na tělo a hraješ si se smyslností. Až mě napadá, jestli taky někdy šiješ na chlapy.

Já jsem si vyzkoušela šití na muže, protože jeden bývalý kamarád pracoval v politice a stěžoval si na nudu v pánské módě, tak jsem několik obleků a pánských kabátů ušila. Bavilo mě to, ale pánská krejčovina je velmi složitá a musí se to vystudovat. Občas si s ní nevím po technické stránce rady a jen si domýšlím, jak to udělat. Pánská krejčová je náročný obor, kterému se nevyhýbám, ale tu klientelu moc nemám. Při studiích jsem třeba šila bílý capoeiristický svatební oblek, teď spíše jen občas něco ušiji synovi, manželovi, třeba sportovní kalhoty.

Jsi také trenérka poledance. Kdo jsou lidé, kteří se chtějí tenhle fyzicky náročný a pořád asi i dost extravagantní tanec naučit? Konkrétně mě překvapil ten padesátník, který to s poledance myslí evidentně docela vážně.

Je to normální chlap od rodiny, kterého to baví. Na pole dance ho zlákala kamarádka, se kterou pořádají tematické plesy a dělají si ze všeho legraci a nebojí se organizovat různé blázniviny. Pro mě už je trenérství poledance jen udržovací, taková malá radost se super lidmi. Těžší úrovně už nechci, ani nemůžu učit. Sešla se mi tam skvělá parta dospěláků, kteří mají báječný smysl pro humor. Někdo začal chodit z hecu, jen pro srandu, ale po měsíci a půl lidi zjistí, že už je třeba nebolí záda. Oni totiž ty první levely jsou o zpevnění středu těla, a to je docela fajn zdravotní benefit pro každého bez rozdílu.

Jak dneska funguje I.Z. DANCE STUDIO?

Ivetka Zahradníková, která je naše mentorka a strůjcem tanečního studia, se dnes věnuje hlavně starším dětem a je pro ni časově nereálné učit všechny ročníky. Tak jsme se o to s dalšími lektorkami podělily. Soubor dospělých tanečnic nějaký čas nefungoval, ale mnoha lidem tanec chyběl. A tak se před nějakým časem domluvilo, že to zkusíme znovu rozjet. Kačka Červenková má na starost ženy a já s Martinou Miškolciovou se teď dělíme o tréninky souboru. Snažíme se makat a opakovat věci z taneční techniky a občas připravíme nějakou choreografii, kterou nacvičíme a prezentujeme. Postupně se nabalily další ženy a dívky, většinou bývalé žákyně Ivetky a teď už nás je jedenáct.  Pořád se snažíme posouvat, zkoušet nové věci, a tak jezdíme na různé lekce a lákáme sem do Lanškrouna profi tanečníky a lektory workshopů.

Jak funguje taneční komunita tady v Čechách? Je v každém větším městě nějaké taneční studio?

V každém městě je to trochu jinak a pro každé město je určitý styl charakteristický. Někde je to třeba step a latina. V Zábřehu jedou mažoretky, oni mají několik oddílů. Lanškroun je díky Ivetě prosáklý scénickým tancem. A určitě to hodně ovlivnilo studio C-DANCE z Ústí, kde Iveta tančila, a které oslavilo nedávno už 40 let. Česká Třebová zase hodně jede ve street dance a má v něm i mnoho úspěchů. Nám se daří kontaktovat s významnými osobnostmi české taneční scény, a to především z Prahy. Aktuálně chystáme v Lanškrouně už 5. ročník FreshDance festivalu, do kterého se tak trochu zapojuji.

Tím chceš říct, že to máš celé hodně na triku?

Smích. S děvčaty z Kulturního centra dáváme celý rok do kupy program festivalu. Oslovujeme různé interprety, občas jedeme na nějakou premiéru a můžeme pak vybírat z toho nejlepšího, co v Česku vzniká a co se tu děje.  V rámci festivalu mám na starost především workshopy, které probíhají ve Sportcentru Forea a lektorují je profesionální tanečníci a členové souborů Losers Cirque Comapany, 420 people, Pražský komorní balet atd. Tanečníkům se v Lanškrouně líbí a rádi se sem vrací. Za to jsem moc vděčná. Na realizaci workshopů přispívá i město Lanškroun.

V posledních dvou letech na festival přijíždí i návštěvníci a tanečníci ze vzdálenějšího okolí, což samozřejmě podporuje povědomí o Lanškrounu a cestovní ruch. Jezdí k nám na workshopy klidně i lidé z Brna a Pardubic.

Letošní ročník festivalu bude mít novinku, takový taneční projekt ve spolupráci se Štěpánem Pecharem, uměleckým ředitelem a choreografem Dekkadancers, jedné z pěti top tanečních skupin v ČR. V Lanškrouně proběhne workshop a konkurz na profesionální představení, které se bude připravovat 10 intenzivních tanečních dní v červenci před FreshDance festivalem.

Je to pro tanečnice a tanečníky velká výzva?

Nejen velká výzva, ale i skvělá příležitost. Myšlenkou festivalu je přivážet profesionální taneční a fyzické umění do Lanškrouna a přiblížit ho, propojit s regionálním amatérským tanečním prostředím, což se díky Štěpánovi letos podaří. Na představení budeme konzultovat a tvořit profesionální vizuál s výtvarníkem Pavlem Knolle, také z Dekkadancers. Moc se na to těším, protože nahlédneme do kuchyně profíkům.

To vypadá, že možná budeš i šít a tančit?

No, to se může snadno stát a já v to doufám, i kdybych neměla chodit spát. Prostě výsledkem bude 10 hutných tréninkových dní po 6 hodin denně v tělocvičně a na konci úžasné představení pro Lanškroun. Konkurz na tanečnice si ujít samozřejmě nenechám, ale může se stát, že na konci mi Štěpán řekne, že budu potřebná v realizačním týmu a tanec budu muset oželet.

Ty jsi také učitelka na výtvarném oboru ZUŠ v Lanškrouně. Je to hlavně práce nebo to také děláš pro radost?

Je to obrovská radost. Kdyby mi teď někdo řekl, že buď budu šít nebo učit na výtvarce, tak bych šla učit a třeba bych alespoň začala více výtvarně tvořit.  Děti na výtvarném oboru jsou úžasné a nabíjejí mě pozitivní energií. Pro mě byla možnost učit na výtvarce dar z nebes. Často si vzpomenu na Andrejku Staškovou a děkuji jí v duchu, že chtěla udělat v životě změnu.

K moderování ses dostala proto, že nebyl nikdo jiný, nebo jsi k téhle improvizační a adrenalinové disciplíně cíleně směřovala?

Mě to hodně baví. Když byl syn malý, tak jsem občas spolupracovala s KC Lanškroun a vypomáhala. Jednou to byl varhanní koncert, jindy představení kapely. Více se to rozjelo až na ZUŠ, kde řadu akcí uváděla Andrea, a tak to na mou osobu tak nějak logicky přešlo. Hodně mě to bavilo, a protože po prvním koncertě všichni můj výkon hodnotily pozitivně, zůstávám v moderátorských rolích aktivní.

Mým velkým vzorem je Ondra Pokorný, který dokáže udělat atmosféru, je autentický, vtipný a zůstává pokorný. Líbí se mi i to, jak dokáže vybruslit z okamžiku, kdy udělá chybu, celé to otočí ve svůj prospěch, a ještě si získá publikum.

Kolik hodin má den Anny Faltusové? 26 nebo víc?

To by bylo skvělé, kdyby se dal den natáhnout! Občas mě napadá, že je hrozně nepraktické, že lidi musí jíst a spát. Já mám oboje ráda, ale ... Prostě za těch třicet minut místo oběda bych stihla tolik věcí! Taky ráda pracuji do noci, protože mám na práci klid. Jsem asi trochu workoholik, práce v dílně mě uklidňuje, je to taková moje „zašívárna“.  Když na mě padne splín, jdu šít, pustím si audioknihu a soustředím se na práci. Je ale pravda, že někdy je to také tlak a stres, šít věci na termín, když se zrovna nedaří. Vždycky jsem si taky myslela, kolik budu mít dětí, ale nakonec mě náročnost mateřství zaskočila. S přibývajícím věkem se snažím chodit dřív spát, už není tak snadné ponocovat. Nicméně nejvíce si odpočinu při práci, když se dostaví ten hřejivý pocit, že mám hotovo.

František Teichmann, foto autor a archiv A. Faltusové