Ve tvém domě si nelze nevšimnout, že řešíš každý jeho detail, jako by to byl jeden velký a složitý kus nábytku. Téměř všude se najdou nějaké prototypy řešení, unikátní materiály a konstrukce. Výsledkem tím pádem je nejen mistrovské dílo, ale i fakt, že popíráš pravidlo krátkodobosti výstavby dřevostavby a naopak zcela naplňuješ ono pořekadlo o kovářově kobyle. Tedy jak dlouho už stavíš svůj dům?

Smích! To tedy nevím, jestli mám tak úplně prozradit, ale bohužel už patnáct let. Ale pozor, tady musím dodat na svou obhajobu, že během těch let jsem postavil pětatřicet jiných domů.

Není ten tvůj smysl pro detail nebo perfekcionalizmus na škodu?

Ten můj dům, je tak trochu experimentální. Všechny ty detaily a vylepšení vyšly z toho, že tady zkouším a ověřuji různé nápady. Jde to samozřejmě proti mně a na úkor času, ale já tady odhaluji všechny možné rezervy a nedostatky a objevuji ta nejlepší a nejjednodušší řešení. Skoro všechno je tu nakonec jednoduché, linie a přiznaná negativní spára. Žádné krycí lišty, nebo mřížky. Samozřejmě jde o to, na tu jednoduchost přijít.

Znamená to, že tady doma vymýšlíš a přicházíš na fígle, které pak aplikuješ při stavbě domů pro druhé?

No ano. Kolikrát jsem zjistil, že na to jdu moc složitě a musel jsem to řešení opustit, vrátit se na začátek a vyřešit to jinak. Pár věcí už se nemění. Třeba základní konstrukce dřevostavby už se tak vychytala, že na ni není co měnit. V současnosti už nevidím velký prostor pro vylepšování. Řeším už jen detaily, posouvat by se do budoucna mohly jen materiály. Třeba lepidla, obkladové desky a podobně. Pozor, ale neznamená to, že už pro mě stavba domu není výzva. Nedělal bych to, pokud by mě to nebavilo.

Věnuješ se interiérovému nábytku, stavbě domů i různým atypickým detailům ze dřeva. Je tohle práce tvých snů, kterou jsi kdysi chtěl dělat?

Když to vezmu od začátku, tak asi jsem chtěl být leckým. Určitě si vzpomínám na kuchaře, ale má záliba v tom, co dnes dělám, začala někdy ve třetí třídě, kdy jsem začal chodit do modelářského kroužku pod vedením Vojtěcha Macháčka. Začal jsem stavět lodě. Támhle za rohem jednu mám. Moc mě tam nadchlo, že z materiálu, který dům dal, a nějakého plánu se dalo postavit něco, co skutečně jezdilo po vodě. Ta technika a mechanizmy řešení mě hodně chytly. Velikou podporu jsem měl i u rodičů a to i později v začátcích podnikání. Vynechat nemohu ani strýce z máminy strany Branislava Knápka. Poradil mi na začátku spoustu jednoduchých, ale funkčních technologických fíglů. Dodnes je používám a jsou k nezaplacení.

Volba školy po základce byla celkem snadná. Někdo mi tenkrát řekl, hele běž na nábytkového truhláře, tam můžeš modelařit, až se ti bude kouřit z hlavy. No a tak jsem šel a mě ten obor strašně nadchnul. Já byl na dílně klidně o mnoho déle, často dokud tam někdo z dospělých byl ochotný zůstat. Asi bylo štěstí, že se v mém ročníku sešlo dvanáct kluků, které to taky bavilo. Výjimečná sestava. Mistři sami řekli, že to byl po dlouhé době ročník, který se opravdu povedl.

Znamená to, že všichni zůstali u řemesla?

Ne úplně všichni, ale převážná většina a dodnes s některými z nich spolupracuji. Jeden z nich mi třeba vyrábí dveře do dřevostaveb a pomáhá nám s nábytkem. Jeden ze spolužáků tu má v Lanškrouně truhlárnu. Další se mnou staví domy. S řadou jiných alespoň příležitostně spolupracuji. No a pak ještě Patrik Zamazal, který povýšil, stal se architektem a dnes připravuje projekty, podle kterých stavíme.

Počkej, architekt Patrik Zamazal je vyučený truhlář?

No jasně, my spolu chodili do třídy. Vyráběli jsme kuše a mnoho dalších věcí. Nás to děsně bavilo a dělali jsme spoustu věcí i sami po škole. Patrik šel dál, ale já, ač jsem měl závěrečky také vynikající, jsem skončil místo na studiích na vojně. Byl jsem o rok starší, přišel mi povolávák a já vyměkl, protože mě starší kamarádi strašili, že ti starší dostávají od mladších pořádně zabrat. Dálkově jsem si po vojně ještě dvouletou bytovou a zahradní architekturu dodělával, ale úplně do konce jsem to už nedotáhnul. Začal jsem podnikat a nezbyl už čas.

To jste musel mít štěstí i na kantory, kteří vás dokázali nadchnout.

To je pravda. Tam byla souhra dalších faktorů a na učilišti v České Třebové na Orlíku jsme měli hodně výborných učitelů a mistrů na praxi, kteří nám hodně dali. Jeden z nich dnes má v Letohradě firmu Nativ, která vyrábí masivní postele. Ti chlapi byli nadšení, že nás to baví a hodně nám pomáhali. S Patrikem nás přihlásili do soutěže odborných škol v umělecké činnosti. Já vyřezával vidličku a Patrik sběračku a tu soutěž jsme vyhráli na plné čáře. Když o tom tak přemýšlím, tak to byly fakt skvělé roky.

No vidíš a truhlářské obory se u nás pro nezájem žáků zavírají, ale nejen u nás, obdobná situace je i jinde, třeba v Norsku. Čím si vysvětluješ, že to, bez čeho si svůj život neumíš představit, dnes už mladé lidi vůbec nebere?

Měl jsem tu kluky, které to i bavilo. Jenže, a to může být můj problém, tak úplně jsem jim nerozuměl. On tu makal, skvělý kluk, ale pak se sebral, že pojede na dva měsíce na motorce do Rumunska, a když se vrátil, odešel na výškové práce do Prahy. Pravda v té době se truhlařina ne tak dobře platila jako dnes, už je to přece jen nějakých sedm let. Taky uznávám, že truhlařina je drahá. Na začátku se musí hodně zainvestovat do prostoru a strojů a návratnost je pomalá. Tahle práce musí bavit, jako dřevo musí vonět. Pokud někdo není pořádně chycený, tak u toho nevydrží. A to jsou tak, odhaduji, dva z padesáti. Všichni tvrdnou na sociálních sítích, nebo jsou někde doma, ani nevím kde, protože venku taky nikoho nevidím. Možná by chtělo podchytit děti už na základních školách, aby si vyzkoušely nebo viděly, co všechno se dá vyrobit ze dřeva, aby se pro něj správně nadchly. Přitom těch možností je teď mnohem víc než dřív. Já dnes být mladý kluk, tak hned vyrazím za špičkovým řemeslem. Lákalo by mě Finsko, Švédsko.

Já bych klidně to své know-how předával dál. Tobě taky ukážu kdejaký špek, netajím se s tím. Vždycky všem vysvětluji co a jak, a jsem rád, že můžu lidi někam posunout, aby nemuseli tak dlouho a složitě přicházet na řešení, která už mám zvládnutá. Bavilo by mě, kdyby se naopak ty moje nápady ještě vyvíjely. Jen kdyby se našli ti správně zapálení nadšenci!

Když už jsi řešil takové kvantum detailů a máš zkušenosti skoro se vším, co dřevostavby představují, nedostáváš se někdy do sporu s architektem, který může chtít věc, kterou ty budeš považovat za nešikovnou, nebo dokonce nerealizovatelnou?

Ono to tak není, protože já spolupracuji s lidmi, se kterými všechno probereme a jen tak něco nevzdám. A mě baví o těch věcech diskutovat. Docela je běžné, že už některé detaily vysloveně nechávají na mně, protože mají jistotu, že to domyslím nejlépe. Zkrátka s tím mám nejvíc zkušeností. Když už řeknu, že něco nejde, domluvíme se. To mě baví jak na Patrikovi, tak i Jirkovi Svobodovi, (architekt z Dolní Čermné pozn. autora) že v rámci diskuze v časovém presu přijdeme na úplně geniální řešení a dodatečně ani nevíme, jak jsme se na to dostali. (Smích!) Kolikrát si říkáme, jak je to geniální a jednoduché, a proč nás to nenapadlo dřív!

Dobrá, ty jako stavitel se evidentně domluvíš s architektem, ale co zákazník, který to všechno platí. Jakou s nimi máš zkušenost?

Zkušenost? Tu mám dobrou. Pokud jsem o něčem na 100% přesvědčený, tak to vysvětlím a z 98% to vezme. (Smích!) Ta diskuze je někdy náročná, ale když vezmu všechna pro a proti, většinou uzná, že moje řešení má logiku. Někdy se za pár peněz může získat hodně muziky. Ale platí, že si to musíme se zákazníkem včas domluvit. Dodatečně se cokoliv vylepšuje už o dost hůř. Třeba vnitřní roleta se dá schovat za špaletu poměrně jednoduše, není s tím o moc více práce a stojí to, dejme tomu o dva tisíce korun na okně víc. Jenže výsledek je zásadně jiný. Zákazník otočí vypínačem a roleta se objeví teprve v ten okamžik a spustí se přesně na parapet. A ještě se na ni nepráší!

Říkal jsi, že máš za sebou pětatřicet staveb. Máš k některým blíž a jsi na ně víc hrdý?

Každý dům byl unikátním projektem a šil se zákazníkovi na míru. V tom je zásadní rozdíl mezi typovým řešením a řešením od architekta. Ten se totiž musí docela přesně vcítit do toho, co klient chce, znát pozemek, světové strany a možnosti zákazníka. Hodně důležité je vědět, na čem ten který člověk lpí. Teprve pak začnou vznikat první návrhy. Blbé je, pokud se v této první fázi nedokáží domluvit. Pak je často lepší jít od toho. Protože jinak by vznikl paskvil. Nemá smysl dělat něco, co člověka nebaví! Ta vzájemná chemie je hodně důležitá.

Výborné je, že v mém případě fungujeme jako celek. Několik firem dohromady spolupracuje, výborně se známe, neděláme si žádné naschvály, ba naopak se snažíme najít co možná nejlepší řešení. To mě hrozně baví. Když to klient vidí, jak to navzájem dokážeme řešit, docela nám to závidí, protože tenhle model je výjimečný.

Dům v Albrechticích

Dům v Albrechticích na titulce časopisu Domov

Oceňovaný interiér v Ústí nad Orlicí

Úprava domu v Dolních Heřmanicích

Tomu já zcela rozumím, ale nezasteskne se ti občas po klidu, který jsi měl kdysi, když jsi ještě vyráběl nábytek pro Dřevotvar Jablonné?

Kolikrát už jsem si říkal, proč to vlastně dělám. (Smích!) Ten příběh začal na počátku devadesátých let. Podnikat jsem začal vlastně z nouze. Neměl jsem žádné peníze. Ve Dřevotvaru jsem dělal i na prototypech pro Ikeu a moc mě to bavilo. Byl jsem tam běžně přesčas jako ve škole. Ale po dvou letech máš holku, chceš ji někam pozvat, někam se podívat a za osmnáct stovek měsíčně to dost dobře nejde. Já přitom nejsem typ na podnikání. Kdyby mi tehdy přidali tisícovku, tak bych nikam nešel! Já se stal podnikatelem proti své vůli! (Smích!)

Ty devadesátky byly hodně divoké, a to včetně podnikání!

To byly a představ si, jak jsem si zavařil tím, že jsem šel na vojnu. Během krátké doby se za hubičku rozprodala spousta komunálů a dalších malých truhlářských firem, a když jsem přišel z vojny domů, už to bylo rozebrané a na mě nezbylo nic! To mě mrzelo, že jsem to prošvihnul. Začal jsem s kamarádem podnikat ve speciálních povrchových úpravách nábytku. Nejdřív jen po práci, ale když jsme zjistili, že jsme si za tři hodiny vydělali víc než za osm v práci, uvědomil jsem si, že něco je špatně. Po roce se naše názory jak dál začaly rozcházet a on přišel s tím, že poletíme do Ameriky. „Hele, v pondělí nám to letí, tak se do pátku rozhodni.“ A on byl takový, že odletěl. Na deset let! Firma skončila, ale dostal jsem nabídku restaurovat hudební nástroje. Zkusil jsem to a ono to šlo. Bylo to víc o dřevě a bavilo mě to. Po čase mě oslovila firma TTK Dolní Čermná, jestli bych jim nepomohl s povrchovou úpravou oken. Tenkrát tam bylo pár lidiček. Nechtěl jsem být znovu zaměstnanec, chtěl jsem pracovat externě, což se také stalo. Rozjelo se to ale dobře a vydržel jsem tam osmnáct let! Spolupracoval jsem i s firmou Červenka z Jakubovic, která renovuje varhany, harmonia a cimbály. Bavil jsem se lecčím.

Musím na tebe prozradit, že ty máš k hudbě blízko a dokonce jedna z tvých místností v domě se nazývá posluchárna. Ta bude sloužit jako prostor pro hudbu se špičkovou aparaturou. Co si tam pustíš jako první?

Já byl odjakživa depešák. Volba je jasná! Ta doba tomu nahrávala a my chodili pořád v černém. Nadchly mě diskotéky a já i jezdil s dýdžejem jako řidič, protože Mirek Seman tehdy řidičák neměl a já si udělal na vojně papíry na všechno, co šlo i na tank. Ono by to bylo na dlouhé vyprávění, ale mně na vojně říkali Forest. Protože když mi něco nabídli, tak já řekl, tak jo. Dostal jsem se díky tomu do Písku na poddůstojnickou školu a začal tam tančit latinsko-americké tance. Tančení mě úplně pohltilo. Dostal jsem se dokonce na mistrovství republiky v breakdance.

Počkej a jak to máš dnes, vyvedeš občas ženu na ples?

To už je slabší! (Smích) Ale ne, chodili jsme na plesy. Jen už není tolik času. Bohužel stále mě nejvíc oslovuje latina a tady v Lanškrouně nic není a jezdit až do Hradce, na to nemám čas při mé vytíženosti. I když vzhledem k poslednímu roku jsem to dost přehodnotil a možná si občas zatancovat s přítelkyní zajedeme.

Trochu jsme utekli od toho, jak se člověk, který dělá vysokotlaké stříkání oken, renovuje nábytek, opravuje hudební nástroje a tančí breakdance dostane ke stavbě domů? To je přece o dost jiná disciplína.

Ono to dopadlo tak, že jsem si tu svou vysněnou truhlárnu postavil a dělal jsem zakázkový masivní nábytek, schodiště a další interiérové doplňky. Práce bylo hodně a spoustu věcí jsem postupně opouštěl. S přítelkyní jsme dospěli k rozhodnutí, že postavíme dům. Impuls, proč jsem začal stavět dřevostavby, byl v tom, že jsme chtěli stavět zděný dům. Přemýšleli jsem o tom, kterého architekta oslovit, nebo který typizovaný dům vybrat. Pořád to ale nebylo ono. Stalo se ale to, že v Lanškrouně bylo divadelní představení, ve kterém vystupoval Patrik Zamazal. Hrál tam poustevníka. My se viděli snad po osmi letech. Z povídání po představení vyplynulo, že chci stavět a on vyučuje na vysoké škole uměleckoprůmyslové a zároveň je architektem. Setkali jsme se jednou, podruhé a na třetí schůzce už jsem nebyl úplně přesvědčený o zděné stavbě. (Smích!) Na páté bylo jasné, že jdeme do dřevostavby. Začali jsme spolupracovat a Patrik mi říká: „Hele a nechceš si to postavit sám?“ Moc se mi do toho nechtělo, ale on mě uklidňoval: „To zvládneš, já ti pomůžu!“ V té době jsem nevěděl, že nemá praktické zkušenosti. Já byl vždycky dost precizní a všechno jsem potřeboval mít připravené, tak jsem byl rád, že na to nejsem sám. Kupodivu to začalo fungovat. Postavil jsem s ním základní skelet. Ukázalo se, že to není až tak komplikované, když se dodrží některá základní pravidla.  Je to jenom takový větší nábytek. Mezi tím jsem začal stavět ještě další domy, abych si to pořádně osahal. Začalo to tím: „Hele a nechceš pomoci tady tomu v ulici? Máš to kousek.“ Takhle jsem se do toho navezl a nakonec z toho bylo jen v téhle ulici pět domů. Neříkám, že jsem je stavěl kompletně na klíč. Přitom jsem se dál věnoval i interiérům. No, a protože se snažím dodržovat termíny, odsouvá se mi dokončení vlastního domu dál a dál, byť na něm každý rok něco udělám.

Máš nějakou radu pro začínající stavebníky po zkušenostech s pětatřiceti domy?

Mám, aby s tím, jak je dům navržený, byli zcela ztotožnění a šli do projektu s absolutním nadšením. Pochybnosti jsou na škodu. A je jedno, jestli stavíte dřevostavbu nebo zděný dům. Zásadní na začátku je samozřejmě kvalitní projekt dotažený do všech detailů. Z principu by měl být co nejjednodušší, komplikované věci přináší jen následné potíže. Špatný, nedotažený projekt znamená, že všechno stojí dvakrát tolik, protože se to musí předělávat, práce nenavazují a ve výsledku to není dokonalé a nefunguje to.  Když mi zákazník řekne, že je mu jedno, jak to udělám, že si zvykne na všechno, tak já do toho nejdu, protože já si nezvyknu! (Smích.) Z toho bych neměl radost, bez té to nejde. Neznamená to, že nejsou potíže, ty se řeší, ale radost musí provázet dům od projektu po dokončení.

Některým lidem se moderní architektura dřevostaveb nelíbí, protože ji považují za příliš strohou. Interiéry se jim zdají sterilní. Jak se k těmto názorům stavíš ty jako stavitel?

Mám rád čisté jednoduché stavby i interiéry. Lidem říkám, ale vždyť vy si to zahřejete tím, co si do toho domu přinesete. Právě ty vaše věci v tom prostoru vyzní a vytáhnou se! V domě, který je složitý a přeplácaný, nastane dřív nebo později chaos a nebudete se v něm cítit dobře. Tak to vidím já. Bohužel každý spěchá, ale hlavně na těch dokončovacích věcech, jako jsou třeba světla, zásadně záleží. Je dobré si o tom něco nastudovat, protože třeba osvětlením úplně zásadně ovlivníš kvalitu bydlení. Světlo je obrovské kouzlo. No a právě ten konečný doladěný výsledek, ten mě na tom baví. I když toho pak neudělám tolik! (Smích)

Miroslav s vlastnoručně vyrobenými sáňkami

V loňském roce jsi ze dne na den vypadl ze hry a skoro na měsíc ses přestal hýbat. To musel být docela silný životní impulz.

Mě ta práce tak naplňovala a bavila, až jsem jednoho dne nevstal ráno z postele.

Jaká byla tvá závěrečná diagnóza, myslím, že doktoři chvilku vůbec netušili, co s tebou vlastně je?

Podle zprávy z nemocnice a vyjádření primářky došlo k totálnímu psychickému a fyzickému vyčerpání organizmu. Do té doby jsem nevěděl, o co jde. Koledoval jsem si. Tři měsíce jsem jel v tom, že jsem měl hlavu plnou jen zakázek. Pracoval jsem od půl šesté ráno do jedné dalšího dne a stejně jsem věděl, že se termíny nestihnou. Tak to šlo i o víkendech, ale zároveň nebylo, jak se z toho dostat. Tělo je ale hrozně chytrý a tak mě vypnulo. Už den předem jsem se trošku propadal a tušil, že je něco špatně. Ráno už jsem putoval ve vakuovém lehátku z paneláku do sanity. Já, který jsem nadšený hráč basketu, jezdím na kole a hraji nohejbal. Absolutní bezmoc a neschopnost pohybu. Byl jsem odkázaný na pomoc druhých. V tu chvíli jsem si říkal, je konec. Všechno a všichni se museli obejít beze mě.

Čekal jsem, co bude. Asi po týdnu jsem začal dělat krůček po krůčku v chodítku jako malé dítě. Pomalinku se to začalo zlepšovat. Uklidnil jsem se, protože i klienti mi volali, ať se dám do pořádku, že zdraví je přednější. Najednou ta tíha z hlavy zmizela, rodina mě podržela a já si začal uvědomovat spoustu věcí. Jak je ten život křehký, a co všechno se může v krátké době stát. Tohle byl hodně vysoko zdvižený prst! Moc mi pomohli i lidi, se kterými jsem byl v nemocnici na pokoji. Zajímaví chlapi, jeden byl bývalý ředitel Národního parku Šumava a druhý odborník na tok světla v zářivkách. Oni mi řekli, že první den jsem byl na umření. Ale pak jsme si povídali, já se tak nějak prý rozzářil a už bylo líp.

Ty jsi nosil plnovous, aby ti připomínal, co všechno se může odehrát. Koukám, že je pryč. Znamená to, že už ho nepotřebuješ, nebo přišly námitky ze strany tvé přítelkyně?

Takové impulzy samozřejmě přicházely! (Smích.) Mně to ale fakt neslušelo a fakt mi to vadilo. Já byl jak poustevník, já to nijak neupravoval. Nicméně jsem si ty fousy, které mě škrábaly, nechal tak dlouho, dokud jsem si nebyl jistý, že jsem z toho zcela venku. Trest je trest.

Škoda je, že přišly zakázky a nabídky, na které jsem čekal deset let a já je musel odmítnout. Tak už to ale je. Co mi hrozně pomohlo, že jsem dětem postavil sáňky ze dřeva. Hrozně moc mě to uvolnilo. Pravda dokončoval jsem je na Štědrý den, ale bylo to skvělé. Hodně mi pomohl i šaman, který do té doby pomáhal přítelkyni. Přijel za mnou a hodně jsem si povídáním s ním ujasnil. Uvědomil jsem si, že jsem spoustu věcí věděl, ale nebral jsem je dostatečně na vědomí. Někdy tisíc slov nevydá za jednu zkušenost. Každopádně, když jsem mu popisoval, jak vymýšlíme jednoramenné dřevěné ramínko na oblečení, řekl, že už jsem vyléčený. (Smích!)

František Teichmann