Kompletní expedice: Pavel Janoušek, Milan Gregora, Hana Honsová a Libor Peichl
Před pár lety sis asi naplil cíle spojené s ironmanem. Předloni jsi úspěšně zdolal Matterhorn, předesílám, že potřetí v životě a letos jsi připravil, dnes už mohu říci, úspěšnou expedici na sedmitisícový Pik Lenina. Patřil právě tento vrchol mezi tvé zásadní sportovní výzvy, nebo je to jen další z horolezeckých met, kterých je třeba dosáhnout?
Asi spíš to druhé. Vždycky jsem se chtěl dostat někam hodně vysoko, ale to v Evropě dost dobře nejde. Můj cíl bylo pokořit hranici sedmi tisíc metrů, což se mi výstupem na Pik Lenina splnilo.
Proč zrovna on? Splňuje požadavek na sedmitisícovou výšku relativně nejsnáze?
Patří mezi nejlehčí sedmitisícovky, kde není potřeba velkého lezení. Je to spíše choďák. Chtěl jsem si na něm hlavně vyzkoušet, jestli je moje tělo schopné se do téhle výšky dostat a bez větších problémů se v něm pohybovat.
Jak to dopadlo? Byla výška tím největším problémem, nebo to bylo i něco jiného, co vám komplikovalo horolezecký život?
Smích. Řekl bych to takhle. Myslím si, že jsme měli štěstí na počasí. Každé ráno, když jsme potřebovali postoupit do dalšího výškového tábora bylo až do poledne pěkně. To nám vyhovovalo. Odpoledne se vždycky zatáhlo a později začalo pršet nebo chumelit. To už jsme ale seděli/leželi ve stanech. Největší problém nastal až vrcholový den. Byla docela zima a velmi silný studený vítr. To že to Hanka a Libor otočili v 6500 m bylo z velké části asi právě z tohoto důvodu. My s Pavlem jsme každou chvilku museli rozehřívat ruce i nohy. každé zastavení znamenalo, že prsty začaly omrzat. Jaká byla zima jen odhadujeme, ale pravděpodobně mezi -20 až -25 °C. Pocitová teplota však díky větru byla ještě o dost nižší.
V nadmořské výšce bych problémy nespatřoval. Myslím, že ten přípravný i výstupový model, co jsme zvolili, byl opravdu suprový. Dva týdny před odletem na samotnou expedici jsme se aklimatizovali výstupem na Mont Blanc (4809 m.n.m.), který nás celkem dobře připravil na pobyt až do druhého výškového tábora, který je ve výšce 5200 m n.m. Na Pamíru jsme dodrželi plán nikam nespěchat a aklimatizaci jsme proto měli výbornou. Jediné místo, kde jsem cítil mírné potíže, byl výstupový den, kdy se naráz stoupá 1000 metrů. To bylo znát, bolela mě lehce hlava. Věřím však tomu, že kdybych se tam ještě jednou vrátil, bylo by už to dobré.
Na vrchol jste lezli zhruba deset dnů a to znamená dennodenně strávit spoustu hodin ve stanu. To nemuselo být vzhledem k těsnosti prostoru tak úplně snadné?
Zažili jsme to všichni poprvé a bylo to úplně něco jiného, než to, na co jsme byli zvyklí z předchozích expedic. Tam se většinou chodí nebo leze celý den. Tady se ráno ve čtyři vyrazilo, v deset jsme došli do dalšího cíle a to bylo všechno. V C 2 jsme měli navíc výživný zážitek. Postavili jsme stan, kam jsme se tak akorát vešli my čtyři. Celý den pak do stanu pralo sluníčko a my se tam doslova vařili. Až na druhý den jsme přišli na to, že když se spacáky rozloží svrchu na stan, vytvoří stín a už je to o mnoho snesitelnější.
Vypadá to, že problém tedy byla jak zima tak i vedro?
Zima byla problém až v ten vrcholový den. Protože v těch nižších výškách zima až tak moc nebyla. Vedra jsme si užili určitě víc. Sluníčko je tam opravdu hodně silné. Různé zdroje uvádějí v C 2 naměřenou teplotu na sluníčku +40 až +50 stupňů Celsia
O Piku Lenina se někdy hovoří jako o hoře v obležení turistů. Jaké jste měli vy zkušenosti s množství lidí?
Na celém kopci sídlí několik agentur, které mají v basekampu a v C1 jak menší, tak i obrovské tábory, kde si člověk může za peníze pořídit takřka cokoliv. Průvodce na celý výstup, pobyt v táboře, třikrát denně teplé jídlo, vynášku bagáže, masáž, saunu atd. Co se týče množství horolezců, nejlépe to bylo vidět vždycky ráno mezi C1 a C2. Standardně se tam pohybovalo okolo padesáti lidí. Poslední den, když už jsme sestupovali, tak jsem jich tam napočítal osmdesát. Většina z těchto lidí ale dojde do C2, kde přespí, nebo na lehko vyjde do C3 v 6100 m n.m. Splní si svůj výškový rekord a mažou dolů. Lidí, kteří stoupají až na vrchol je jen slabá třetina a z nich na samotný vrchol vyleze jen asi každý třetí, kdo se na něj z C3 vypraví. To potvrzuje i fakt, že s námi se tam míjela skupina 22 Čechů, z nichž na vrchol jich došlo jen osm.
Vyskytují se tam tradiční asijské neduhy v podobě kvant odpadků, nebo je zde systém nastaven lépe?
Na celém kopci byl docela pořádek. Jediný problém byl záchod, kdy kolem táborů je všechno žluté. Na velkou se chodí na jedno místo, to celkem ještě šlo, ale načůráno bylo všude. Co mě překvapilo, tak nikde nejsou vidět záchranáři, nebo něco jako naše horská služba, ale když už se něco stalo, tak se odněkud - asi z nějakého stanu - okamžitě vynořili a pomáhali. Obdobně to fungovalo, pokud se objevily nějaké nepřístojnosti. Hned jsou tam a sjednávají klid. K tomu bych ale rád dodal, že pomoc byla někdy docela svérázná. Když někdo potřeboval pomoc, vše souviselo s tím, jak na tom aktuálně byl. Například jednu Polku s omrzlinami si záchranář naložil za sebe na lyže a sjel s ní, co to šlo. Kousek jí poponesl a znovu pokračoval až do C1. Nikde nebyla jediná helikoptéra, což znamenalo, že odtud všechny omrzlé, zraněné či jinak postižené nebožáky čekala mnohahodinová cesta na koni dolů do základního tábora a odtud dalších pět hodin do nemocnice v Oši.
Byla to běžná situace, že někdo něco nezvládl, nebo přecenil síly?
Ten první týden to bylo denně. Nejčastěji z důvodu špatné aklimatizace. Bohužel jsme tam zažili i jednoho mrtvého. Staršímu muži se večer přitížilo v C3. Odmítl sestoupit a tvrdil, že do rána to bude dobré, že to takhle mívá. Ráno ho našli už bez známek života.
Tvá fyzická příprava na výstup určitě začala s předstihem. Měl jsi nějaký termín, od kterého bylo nutné cíleně se připravovat?
Začínal jsem někdy na Velikonoce, kdy jsem do batohu naládoval bezmála třicet kil a udělal jsem si dvacetikilometrový okruh okolo Kralického Sněžníku. Pak jsme začali dvakrát týdně jezdit do Čenkovic s batohy mezi 20 - 30 kg a stoupali s nimi do sjezdovky. Vždycky nahoru na Bukovou horu, pak dolů do Červené Vody a zpět. Já k tomu ještě přidával Dolní Moravu a výstupy na Slamník. S Liborem jsme zvládli dvoudenní zimní přechod Roháčů. Finální příprava pak proběhla na masivu Mont Blancu. To bylo klíčové především pro aklimatizaci, která nám na Pamíru moc pomohla.
Zmínil jsi Mont Blanc, znáš to na Matterhornu, Grossglockneru i jinde. To jsou krásné dominantní vrcholy. Platí to i o Piku Lenina?
To se moc srovnat nedá. Výstup z větší části vede po hřebenu, vrchol nepůsobí nijak výrazně ani majestátně. Možná z jiné strany. Pik Lenina prostě není žádný krasavec.
Měli jste krom výstupu na Lenina ještě nějaké další cíle v Kyrgyzstánu?
Samozřejmě tím zásadním byl výstup na Lenina. I proto jsme si objednali některé služby u české agentury Pamír 7000, která nám zajistila ubytování v Oši, kam jsme přiletěli, auto do basekampu a zpět do Oše a povolení do pohraniční oblasti. Díky příznivému počasí a ušetřenému času na shánění povolení a odvozu nám zbyl týden na poznávání jiné části Kyrgyzstánu. Ten jsme strávili na vandru v takřka liduprázdném pohoří Kyčik-Alai v divočině. Ale to už byla jen taková třešnička na dortu.
Jakou zkušenost jste udělali s místními. Jsou stejně pohostinní a srdeční, tak jako třeba na Kavkaze?
Jak už jsem říkal ten týden jsme se dostali do neturistické části Kyrgyzstánu na jih od Oše. Tam jsme šli a částečně jeli stopem asi 40 km údolím podél řeky a všichni, kdo nás potkali, tak na nás mávali, zdravili nás a ptali se odkud jsme a jestli něco nepotřebujeme. Ve vesnicích nás lidé zvali na čaj. Opravdu jsem byl překvapený, jak byli místní ochotní, přátelští a pohostinní. V Asii jsem byl poprvé a hodně pozitivně mě překvapili obyčejní lidé v Kyrgyzstánu.
Oprášil jsi před cestou znalosti ruštiny?
To by se hodilo, ale já to mám s jazyky tak, že rozumím, ale moc nemluvím. U nás byli hlavní překladatelé Libor s Pavlem. A ruština se jim docela hodila.
Určitě jsi otestoval i místní kuchyni, která je podobně jako i v jiných muslimských oblastech postavená na skopovém mase. A mimochodem, jak ti chutnal kumys (zkvašené kobylí mléko pozn. autora)?
Prvních čtrnáct dní jsme byli na kaších a travelančích, které jsme brzy už nemohli ani vidět. V C1 se dalo, jak už jsem říkal, chodit na jídlo, čehož jsme asi třikrát využili. Strava byla pokaždé výborná. Kumys a další místní speciality jsme okusili, až když jsme se vrátili do Oše. Kumys byl výborný. Má velmi zvláštní chuť, ale dalo se na ni zvyknout. Nejlepší byl ten, který jsme pili někde ve výšce 3200 m n. m. od domorodých pastevců.
Asie ti podle tvých slov učarovala. Znamená to, že i příští cesta bude směřovat do těchto končin?
Z Asie jsem poznal jen malý kousek a co jsem se dozvěděl, tak i v rámci Kyrgyzstánu se od sebe jednotlivé oblasti docela dost liší. Plány zatím žádné konkrétní nemám, ale lákalo by mě to někam na druhou stranu. Konkrétně do Argentiny.
To znamená další sedmitisícovka Aconcagua?
Ano, také ji tam mají a je to jedna z možností. Je to nejvyšší hora nejen celé Ameriky, ale zároveň je také nejvyšší horou západní a jižní polokoule a nejvyšší horou mimo Asii . Argentina je však určitě krásná celá a se skvělou kuchyní.
Na takovýchto expedicích se zpravidla hubne. Byl to i tvůj případ?
Za celou dobu, od začátku tréninku až do návratu z Kyrgyzstánu jsem zhubl asi osm kilo. Z toho asi pět před expedicí, takže samotná expedice se váhovém úbytku až tak moc nepodepsala.
František Teichmann
