MUŽ, ZA KTERÝM PŘICHÁZEJÍ POKLADY

Rozhovor s Jiřím Faltusem, Listy Lanškrounska, červenec 2004

 

Báseň Jiřího Faltuse:

PŘÍPRAVA

Obloha bez ptáků

Jako moje duše

obutá

do zimního vzorku

Olůvkem vyvážena

pro kdejaký povrch

pro sebevětší nerovnost

 

ÚVOD:

Jiří Faltus má doma kocoura Karla, kterého si nikdy nepohladil. Karel spí v zimě ve psí boudě a svému hostiteli věnuje pouze prskanec a naježený ocas. Přesto je členem rodiny. Jiří Faltus má duši vyváženou olůvkem pro kdejaký povrch i nerovnost, a tak zná cenu svobody a tolerance.

Když stavěl dům, přivezli mu i s hromadou hlíny zakopanou sbírku mincí... věnoval ji lidem prostřednictvím muzea. Stejně jako své životní prohry a poznání, které nám sděluje formou básní a aforismů. Za Jiřím Faltusem přicházejí poklady a on připraven je prohněte v dlaních a předává dál.

 

Vaše poslední básnická sbírka se jmenuje Všemi deseti. Co by Jiří Faltus dnes bral všemi deseti?

Nic hmotného, kdybych to měl jednoduše charakterizovat. Jen věci, které naplňují duši člověka, formují jeho charakter a prověřují jeho čest. Trvám na tom, aby se prosadily hodnoty, které člověk ovlivní svým jednáním, svým úsilím a porozuměním.

Neustále zjištuju, že i když se třeba zrovna moc nedaří, neznamená to ještě, že přestanu věřit, protože se to už nemůže zvrátit. Štěstí je vrtkavé, víra proto musí být silnější... Stala se nám taková příhoda: Představte si, že když jsme stavěli tenhle dám, nechal jsem přivést fůru zeminy a v té jsme našli hromadu mincí (přesně 226) od starého Říma až do roku 1938. Šlo zřejmě o část numismatické sbírky, patřící nějakému Němci, který ji zakopal před svým odsunem na své zahradě. A nám to tady vyklopili na staveniště... Nález je dnes uložen v krajském muzeu. Člověk může k tomu materiálnímu přijít i tak, že se nepřičinil. Tohle spadlo doslova z nebe. Mám ale rád, když na všechno musím vynaložit úsilí, a to proto, abych si pak dosaženého mohl vážit. Ne abych to dostal naservírované až pod bradu.

Umíte si vydělat peníze tím, co vás baví?

Já si jich moc nevydělám tím, co mě baví, to od poezie dnes nemůžete chtít. Kdybych si měl vydělávat jen tím, tak budu chodit s kasičkou po městě. Je ale fakt, že mě práce na druhé straně udržuje v určitém napětí a dodává mi i teď, kdy jsem v důchodu, nutnou životní rovnováhu a motivaci. Proto ještě dnes chodím do práce, i když už jenom jako brigádník. Já něco musím... Jinak bych si třeba lehnul a podle toho by pak také vypadal i můj duševní život.

Ve své poslední sbírce narážíte často na stáří. Je pro vás někdy stáři problém?

Ne, já se necítím starej. I když ty moje bílé vlasy ledacos prozrazují. Moje žena mi je dokonce barvila, ale jednou to nedopadlo moc dobře, tak jsme s tím přestali. Smíchala totiž dvě barvy dohromady a já měl hlavu, jako kdybych si ji utřel modrým kopírákem... (smích). Člověk má asi být takový, jaký chce příroda. Nenaříkám si na stáři. Já teď musím zaťukat, protože žádný větší zdravotní problémy nemám. Samozřejmě takové věci, jako že mě tady a támhle občas zabolí to je normální. Dodržuju životosprávu a na stáří se snažím nemyslet. Zase bych proto teď rád řekl, že duševno ovlivňuje tělesnou schránku. Já si věk nepřipouštím. Nepřipouštím si ani moc, že lidé umírají, a v duchu rozmlouvám i s těmi, kteří už odešli. Beru život tak, jak jde. Vím, že konec je vlastně obrácený začátek. Kde je začátek, tam je i konec. I anděl strážný je více strážným než andělem.

Hodně jsem se zabýval dětskou literaturou a žil jsem tak, že jsem se na svět díval tak, jak se dívají děti... Nebral jsem nic příliš vážně a nedělal jsem si z toho, co život přinášel, příliš těžkou hlavu. Vím, že kvůli tomu, co neovlivním, nemá cenu se trápit a užírat. Respektuji běh života, ale běžím si svoji trať. A když k tomu navíc přistupuju se zlehčujícím pohledem, tak cítím, že je to lepší. Jsem už holt takovej. Snad i proto se dnes snažím psát především aforismy a epigramy. Nezapomínám také dělat si legraci i sám ze sebe.

Co vás inspirovalo ke psaní dětské literatury?

Já měl odmalička rád knihy. Pamatuji se, že když přišly Vánoce, tak pro mě dárkem byla především knížka. Ale to platí i dnes. To bylo a je pro mě stále něco! Navíc jsme svého času bydleli na koupališti a já chodíval ze školy za svitu hvězd, protože jsem pomáhal v knihovně pana Hilla. Trávil jsem tam mnohá odpoledne i večery. Hodně jsem četl. Přitahovalo mě to. Knihy byly jako tajemné skříňky, jejich obsah ve mně vzbuzoval asociace, představoval jsem si a budoval svůj svět v rezonanci s knížkami. Cítil jsem, že je v nich obsaženo všechno... především moudrost. No a postupně jsem se od čtení dostal ke psaní. Možné je také to, že je to určité rodové pokračování, protože děd z matčiny strany býval obecním kronikářem a písmákem.

Vy jste asi prošel mnoho zaměstnání?

Já jich až tak moc neměl. Když jsem dokončil obchodní akademii v Chocni, dostal jsem umístěnku do výkupního závodu. To bylo jen na dva měsíce, do vojny. Pak jsem chtěl ještě dál studovat, ale nebylo to možné ani ekonomicky, ani politicky. Od roku 1958 jsem dva roky pracoval v Osvětovém domě v Lanškrouně jako metodik výtvarné výchovy a pak po zrušení lanškrounského okresu jsem přešel do Tesly a pracoval jako plánovač až do normalizačních čistek na jaře roku 1970. V roce 1968 jsem byl totiž členem přípravného výboru KANu (Klub angažovaných nestraníků), jehož posláním vlastně bylo nastolení lidských práv a vytvoření opozice k vedoucí úloze komunistické strany. V Lanškrouně jsem se stal také členem akčního výboru Národní fronty. Kromě toho jsem psal do teslác- kého časopisu Svět kolem nás. To byl nakonec i hlavní důvod, proč mě vyhodili. Narušoval jsem socialistický společenský řád a propagoval kapitalismus (smích). Byl jsem bez práce. A navíc jsem se oženil a neměl kde bydlet. Shodou okolností se u porodnice měly začít svépomocí stavět byty. Oni mně tehdy ale dali podmínku: ,,Dobře, zařadíme tě tam, ale protože se ještě staví družstevní byty na sídlišti U Papíren, musíš se starat o celou ekonomiku stavby." Za odměnu! Měl jsem tehdy štěstí, neboť předsedou družstva byl Láďa Maixner, který navrhl, aby mě družstvo oficiálně zaměstnalo. Pracoval jsem tam, a pak v Ústí nad Orlicí, až do roku 1985. Pak jsem se s kádrovými potížemi dostal do JZD Budoucnost Žichlínek (nynější ZOD), kde jsem pracoval až do odchodu do důchodu.

Vrátím se teď zpátky k literatuře. Vyšla vám spousta sbírek. Kterou máte nejraději?

Nejradši mám tu, kterou bych teprve chtěl napsat. Protože cítím, že to, co jsem dosud napsal, ještě není ono. Dech už na to ale asi nemám, ale pokus a snahu mi nikdo zakázat nemůže. Dřív mně ty nápady i psaní šlo samo. Bylo to ale takový plochý, neprožitý. Dnes už mám nějaké zkušenosti i přehled v literatuře a vidím, že spousta věcí se ani na papír nehodí a nemusí být napsána! Takové běžné věci zažije mnoho lidí. Najít ale to mimořádné je těžký, čím dál těžší. To je jako... vezměte si člověka, který toho ví nejvíc... ten je větší část svého života potichu, většinou mlčí a promluví teprve, kdy je to zapotřebí, přestože i potom o své pravdě pochybuje... A podívejte se třeba na poslance (smích)!

Dnes jsem četl článek o nástěnných malbách v Altamiře z pozdního paleolitu, tedy z doby před 13 tisíci lety, které jsou i přes své stáří stále moderní a mají nám i dnes co říci. Zdá se mi, že pro nás je velkým problémem, kam dál jít. Ale to, myslím, platí i všeobecně. Přesto (nebo proto?) bych rád u literatury zůstal, i když žádný zásadní objev či vynález to nebude. Snad nějaký zoubek do soukolí. I když i to se podaří jen málokomu.

Díky za rozhovor.

Jiří Faltus se narodil v červenci roku 1939 v Žamberku. Od roku 1945 žije v Lanškrouně. Věnoval se literatuře, především té pro děti. Z nejznámějších sbírek: Modravý plamen (CS Praha 1978), Rozhledna se rozhlíží (Albatros Praha, 1979), Holinky pro žížalu (Kruh Hradec Králové, 1984). Kabát do zeli (Albatros Praha, 1989), Stříbrným příborem (OFTIS Ústi nad Orlicí, 2003).

 

 AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE

O ŽENÁCH A MUŽÍCH:

Žena dokáže zbavit rozumu i muže, který jej vůbec nemá.

Požádá-li muž ženu pouze o ruku, nemůže se pak divit.

Lásce sluší skromnost. Například pro dva jenom jedna postel.

Nemá-li být domácnost vykřičená, musí být tichá

V mládí zhřešil myšlenkou, ve stáří vzpomínkou na onu myšlenku.

ZE ŽIVOTA SPOLEČNOSTI:

Vypit kalich hořkosti až do dna neznamená uhasit žízeň.

Musel s pravdou ven. V parlamentu na ni nebylo místo.

Přejíst se vtipné kaše nemusí být vůbec žádná legrace.

František Teichmann, foto z archivu Kláry Faltusové