Lenka Huňková 

Lenka Huňková a její oblíbené sjezdovky

Lenka Huňková při tréninku pole dance

Lenka Huňková při tréninku pole dance

Vím, že pocházíte z Brna, ale na sever vás to táhlo kvůli sjezdovým lyžím, kterým jste se dlouhá léta především na Dolní Moravě věnovala. Máte je ráda i dnes, nebo už jste lyžování opustila?

Určitě jsem lyže neopustila a vzhledem k tomu, že jsem z lyžařské rodiny, tak mě to asi ještě dlouho bavit bude. Beru sjezdovky jako příjemný doplněk mých pohybových aktivit.

Bývala jste takové to aktivní dítě, které sport potřebovalo, aby s ním bylo k vydržení?

To by byla asi spíš otázka na rodiče. Ale nemyslím si, že jsem byla přehnaně aktivní nebo sportovními schopnostmi nějak výjimečně talentované dítě. Ale vždycky mě naši vedli k pohybu a k tomu, abych věci dělala pořádně. I tomu sportu jsem se proto věnovala důsledně a vyústilo to v to, že jak lyžování, tak i teď pole dance se věnuji, co nejvíce to jde. Vždycky to byl ale koníček a nikdy mě do toho nikdo netlačil.

Jste ten typ, co rád sportuje a nerad závodí?

Ano, to jsem já. Tak vypadá má přesná definice. Baví mě sport, baví mě pohyb. Baví mě ale nejen ta výkonnostní složka, ale i přemýšlení lidí, kteří se sportem zabývají a všechno to, co se sportem souvisí. Na druhou stranu jsem si leccos odzávodila na lyžích, a i v pole dance mám nějaké soutěže za sebou. Od začátku jsem však věděla, že to není moje cesta. Naopak mě baví se věnovat lidem a už relativně mladá jsem si zvolila cestu instruktora a trenéra. Jen jsem si to musela prošlapat, což nešlo úplně snadno. Když s tím přijdete někdy ve dvaceti, musíte si to pěkně oddřít.

Rozumíte lidem, pro které je závodění ve sportu největší motivace?

Určitě jim rozumím a myslím si, že je důležité, aby si každý ve sportu našel to své, co ho žene dál. Je důležité nejen si to říct, ale také s tím pracovat. To stejné vyžaduji i po svých svěřenkyních. Každý je jiný a má to jinak nastavené v hlavě. Já jsem si řekla, že závodit nechci a zvolila jsem si jinou cestu. To, že to má někdo jinak, neznamená, že je lepší nebo horší.

Tomu úplně rozumím, ale pole dance v sobě podle mě zahrnuje i složku předvádění a neumím si představit, že někdo připravuje program a tančí si jen tak odpoledne pro radost, nebo to takhle taky funguje?

Funguje a jde to bez toho. To jsou totiž přesně naše kurzistky. Je jasná hranice mezi výkonnostní složkou a tím, že mě to jenom baví. Je jedno, jestli si člověk večer chodí zahrát fotbal, tenis, baví ho lyžovat nebo si jde zacvičit na work out. Je to složka sportu, která se dá provozovat bez veřejného vystupování a v pole dance i tohle absolutně respektuji. Dokonce některé kurzistky to mají tak, že ani jejich nejbližší okolí nebo spolupracovníci nevědí, že to dělají. Za mě je to úplně v pořádku, protože není třeba někomu vysvětlovat, co dělám ve svém volném čase. Ano, jde to.

Pak je ta složka performance. Tomu jsem se více věnovala já. Člověk chce dělat vystoupení pole dance pro show, pro diváky. A vystoupení se pak připravují úplně jinak. Je to mnohem více o kontaktu s lidmi, o emocích, o schopnosti přizpůsobit se konkrétní akci a její atmosféře. V čistě sportovní složce jsou většinou požadavky jiné a také striktně nastavené pravidly.

Bolí víc pole dance nebo sjezdové lyžování?

A je nějaký sport, který nebolí? Já letos začala lézt na skalách, a to podle mě bolí strašně. Myslím, že to nejde dost dobře spravedlivě rozsoudit a nebylo by to relevantní. Mě tyč nebolí, lyžování mě nebolí, ale nohy v lezečkách mě bolí strašně! Lidé na začátku kurzů říkají, že je kontakt kůže s tyčí bolí příšerně a já to už vůbec nevnímám. Bolest je velmi individuální záležitost. Pokud ale chci dělat výkonnostní pole dance, musím umět překonávat i ten práh bolesti, to k tomu patří.

Chápu to správně, že jste se v určité fázi své závodní lyžařské kariéry dobrovolně a ráda překlopila od závodění k výcviku lyžařů?

Úspěšná závodnice jsem rozhodně být nemohla, protože mně chyběla ta podstatná motivační složka. Já netoužila vyhrávat. To jsem ale poznala hodně záhy. Chtěla jsem ještě v době závodění studovat vysokou školu, ale tehdy nebylo dost dobře možné skloubit tréninkový plán se studiem a já si musela vybrat. A zůstala jsem u lyží. Začala jsem se ale věnovat trenérskému vzdělávání a sedm let jsem také učila lyžování jako instruktorka. Zkoušela jsem i trénovat. Jenže výsledkem bylo, že mě mnohem více začal sport přitahovat obecně, nejen to lyžování. To jsem sice zcela neopustila, ale neslučovalo se to s normální prací a životem v Brně. Hory jsou prostě daleko. Začala jsem proto hledat něco jiného, a tím se odstartovala nová fáze mého života.

Čím to, že jste se dostala nakonec právě k pole dance? Bylo to ta přidaná složka ve formě umění a show, co vám učarovalo?

To je pro mě hrozně těžká otázka. Myslím si, že to byl spíš postupný vývoj. K pole dance jsem se dostala úplně náhodou. Když mi skončily lyžařské tréninky, chodila jsem po různých kroužcích, protože jsem potřebovala něco dělat a věnovat se nějakému sportu. Když jsem v 18 letech chtěla dělat sport bez zaměření na výkonnost a měla současně celkem slušnou fyzičku, stávalo se mi, že jsem skoro všechno relativně rychle zvládala. Většinou jsem se už po několika lekcích velmi výrazně zlepšila a měla jsem pocit, že to nebylo kam posouvat. Hledala jsem něco pro zábavu, ale intenzivního a s motivací toho se neustále zlepšovat. Pole dance byla náhoda. V Česku se v roce 2010 teprve rozjíždělo a já narazila na jedno z prvních studií. Zkusila jsem si to jednou, dvakrát a pak na podzim, když se v Brně otevřelo úplně nové studio, jsem neváhala. Všechny holky měly chuť se tomu věnovat a opravdu makat, ač jsme všichni byli de facto samouci. S touhle partou jsem v kontaktu doteď a většina se tomu nějak dodnes věnuje. Myslím si, že to byla velmi silná a inspirativní komunita, která mě u toho držela a způsobila, že se pole dance věnuji dodnes. Zpočátku to ani nešlo tak úplně nazvat sportem, protože to nemělo jasně definovaná pravidla tak jako dnes a převládala performativní složka. Nemohu ale říct, že by mě u toho právě tohle drželo, protože třeba vystoupení na kruhu, které jsem dělala s Pavlem Tomáškem, už byla jen další verze toho, jak jsem mohla své schopnosti využít. Zpětně mám pocit, že nejvíce mě na pole dance drželi skvělí lidé, se kterými jsem se tomu věnovala. Museli mít dostatek sebevědomí a kus odvahy, aby se mohli věnovat takhle novému sportu s poněkud kontroverzní historií.

Já dnes pole dance vnímám jako velmi náročný fyzicky intenzivní sport. Ale snad nejsem naprostý neandertálec, když přiznám, že v něm vnímám i jistou míry erotiky, která je s pole dance žen asi logicky spojená. Nebo se pletu?

Hodně záleží na tom, která složka pole dance je předváděná. A jsou v tom veliké rozdíly. Mě jako člověka, který se v tom pohybuje dlouhou dobu, zaráží, že veškeré články, které se pole dance zabývají, často začínají nějakou velmi povrchní bulvární zkratkou: „Policistky tančí u tyče“. Vždycky je tam nějaký podtext, který se v případě čistě sportovních akcí nehodí a není v pořádku. Výkonnostní složka pole dance je čistě sportovní a ani laik v tom nemůže vidět nic víc.

Takže je to podobné jako třeba sportovní gymnastika?

Ano, přesně tak, je to čistý sportovní výkon srovnatelný s gymnastikou. Tam není potřeba to řešit. Sportovní výkony také patří k dětem. Co se týče performance, tam záleží, co si zákazník žádá. Lze to udělat různou formou a na každém jednotlivci záleží, jakou to v něm zachová emoci. To je zcela v pořádku. A je jedno, jestli představení diváka zaujme proto, že se dívá na krásnou dospělou ženu, nebo jestli oceňuje sportovní výkon. Existuje speciální část pole dance exotic, které se já věnuji hodně, jde o tanec na vysokých podpatcích a tam je vyloženě žádoucí, aby to bylo podkreslené především krásou a smyslností ženského těla. Ale nikdy to nesmí přesáhnout hranici vulgárnosti, to do pole dance absolutně nepatří. Na jakékoliv soutěži, i exotic dance, je to striktně penalizované. Vždycky je na prvním místě estetika.

Osobně mě mrzí, že v médiích je erotika právě to, čeho se chytají a uvádí to v titulcích. Na druhou stranu já za sebe nebudu tvrdit, že to k tomu nepatří, a že to není součást historie pole dance.

Vy se tady v Lanškrouně věnujete týmu děvčat, která dosahují ve sportovním pole dance velmi výrazných výsledků. Čím to je, že se vám tak daří?

Určitě je v Česku podobných i větších studií hodně a máme se kam dotahovat z hlediska výkonnostního sportu. Důležitých podmínek bylo několik. Určitě to byla podpora od pana Marka. Bez něho by to nikdy nebylo tam, kde je to dnes. On nám zajistil perfektní zázemí a podmínky, abychom mohly pracovat. Zdá se to jako snadné, ale vůbec to tak nebylo. On mi musel věřit, protože vůbec nevěděl, do čeho jde. Mým cílem původně nebylo vytvářet výkonnostní složku. A to je další z klíčů k úspěchu, protože jsem na holky nikdy netlačila. Měla jsem zkušenosti, bavilo mě to a chtěla jsem pomáhat lidem, kteří se pro pole dance nadchli. Až po čase jsme začínali přemýšlet o tom, jestli nezkusíme i soutěžit. Vybírala jsem si do týmu holky, ve kterých jsem cítila jasný potenciál. A nebyly to ty, které měly pouze největší sportovní nadání nebo předpoklady. Hledala jsem lidský potenciál a teprve potom jsem je oslovila.

Proto mě dnes ta práce tak baví a posouvá dál. A stejně tak se posouvají a rostou i holky, kterých mám aktuálně sedm. Nikdy jsem „netlačila na pilu“, a i proto se teď s odstupem dostavují výsledky i v podobě sportovních vavřínů. My jdeme takovou cestou, aby nás to nikdy nepřestalo bavit. Je to samozřejmě dřina, bez toho to nejde, ale chci, aby holky rostly nejen sportovně, ale i osobnostně.

Podle čeho se vybírá ten správný potenciál pro pole dance?

 U všech mých holek, ač jsou věkově různorodé, je společným znakem obrovská pracovitost. Obdivuji na nich, že i v nejtěžších obdobích puberty se dokázaly pro tu věc nadchnout a tvrdě makat. Cením si na nich jejich rozumnosti a schopnosti vypořádat se se svými vlastnostmi. Nevím, jestli je něco, nějaká jednoznačná vlastnost, na kterou bych dokázala vsadit, protože pro mě je úspěch přidružená věc. Ale vždycky jsem si vybírala holky s charismatem, ty pracovité, co dokáží tomu, pro co se nadchnou, něco obětovat. To se ale podle mě poznává až později.

Je důležitá i ta těžko definovatelná vzájemná „chemie“ mezi svěřenkyní a trenérkou, určitá kompatibilita a schopnost si porozumět a naslouchat?

Pro mě ano, protože to není moje práce a je to stále jen můj koníček. A na to, abych veškerý svůj volný čas, a tím myslím opravdu naprosto veškerý, obětovala koníčku, tak potřebuji, aby tam probíhalo všechno. A v tom mi moje holky má očekávání nejen splnily, ale několikanásobně předčily. Proto mi vůbec nevadí trávit s nimi své volno, a naopak mě to naprosto naplňuje. A je to pro všechny dobré. Je skvělé, když se dokáže trenér se svým svěřencem dobře naladit, protože pak se dá využít maximum jeho potenciálu. Jestli to takhle mají všichni trenéři, nedokáži říct a je asi rozdíl, jestli to člověk dělá jako hobby, nebo je to pro něj profesionální práce. Určitě se to ale nevylučuje. 

Spolu s děvčaty za sebou máte mimořádně vydařenou sezónu. Připomeňte jejich nejcennější úspěchy z poslední doby.

Já si moc cením výsledků z Czech Pole Art, na které jsme se systematicky připravovaly. Art více sleduje umělecké souvislosti a není tak striktní na pravidla. Soutěže jsme se účastnily i proto, že se obměnilo její vedení, upravily se podmínky a soutěže jsou teď velice dobře organizované. Jelo tam se mnou pět závodnic a dovezly jsme 4 medaile a jedno čtvrté místo. Pro hodně děvčat to znamenalo postup do profesionální soutěže. V pole dance je to tak, že první tři nejlepší automaticky postupují do vyšší soutěže. Sára Felcmanová vyhrála junior A amatér, takže postupuje do profesionální kategorie. Nela Schlegelová byla druhá v kategorii junior B amatér, takže i ona poskočila do profikategorie. Ivona Šánová byla čtvrtá v junior B amatér a Karin Purkertová druhá v ženách amatérkách a i ona míří mezi profíky. Veronika Burešová se nominovala do kategorie profi/elite už na jaře a hned na prvních závodech skončila druhá, což jí zajistilo účast na mistrovství světa v Itálii. Velmi krásný pocit z těch závodů mám i proto, že holky uspěly všechny a prožívaly to jako celý tým společně.

Jakou zkušenost jste na mistrovství světa v Itálii spolu s Veronikou udělala?

Pro mě osobně bylo mistrovsví České republiky důležitější, protože to byla soutěž, které jsme podřídily dlouhou přípravu. Naše tréninky směřovaly k pole art, a to, že jsme se nominovaly a mohly se účastnit mistrovství světa, beru jako obrovský úspěch, ale tak nějak navíc. Veronika se do nejvyšší profesionální kategorie elite probojovala teprve na jaře. Její úspěch a postup na mistrovství světa to byla obrovská radost, stejně jako zodpovědnost. Věc se ale měla tak, že my se v sobotu nominovaly na mistrovství světa a ve čtvrtek jsme odjížděly. Připravit se na takovou soutěž dost dobře nešlo. Časově to vůbec nepárovalo. Ono po pravdě existuje ještě jedno mistrovství světa, na které bude naším cílem se připravit i kvalifikovat do příštích let. Itálie ale byla skvělá příležitost jak se na živo a na pódiu porovnat s opravdu skvělými závodnicemi. V kategorii Veroniky byla konkurence opravdu obrovská. Pro obě z nás bylo důležité vědět, s čím se vlastně dnes můžeme v pole dance měřit a jaká je jeho reálná vrcholová úroveň.

Já sdílím výsledky a zmiňuji medaile, ale vždy to dělám s tím důležitým dovětkem, jak holky samy byly spokojené, a co vlastně předvedly. To, že se dříve umístily na nižších pozicích, neznamená, že byly horší. Ony třeba za sebou měly velký kus práce a zlepšování a z toho, co předvedly, byly nadšené. Některé holky na závodech neúspěch těžko nesou. To ale není náš případ. Mně holky na závodech nebrečí, oni vnímají každý výsledek jako posun a zkušenost. Vždycky jdou připravené tak, že jsou s výsledkem spokojené, a to je úplně skvělý pocit. To je i pro mě největší úspěch, který je ale těžko měřitelný. Teď to musím zaklepat, aby to vydrželo! (smích)

Daly se na mistrovství světa vysledovat nějaké trendy, kam se pole dance posouvá?

Mistrovství světa mělo trochu jiná pravidla než české závody. To ale neznamenalo, že by tam Veronika nemohla uspět a být na ještě lepší pozici. Obrovský rozdíl je ale v tom, že pro ni to byly první závody této úrovně, nakonec i pro mě. A teprve zpětně se snažíme se v tom více zorientovat a ujasnit si, co nám to dalo. Vyplynula z toho pro nás motivace pracovat na sobě víc, jestli ale chceme jezdit na soutěže této úrovně. Veronika trénuje dvakrát týdně a slečna, která vyhrála, řekla, že trénuje devět hodin denně. To je obrovský rozdíl. Já si rozhodně nemyslím, že musí trénovat tolik a je vlastně otázkou, kolik toho za těch devět hodin skutečně lze stihnout. Ale teď to proběhlo tak, jako by člověk chodil do Sokola a pak jel na mistrovství světa v gymnastice. Což nemyslím nijak špatně, ale je jasné, že pokud chce člověk být a uspět na úrovni mistrovství světa, musí se na tom zapracovat ještě o dost víc. S Veronikou jsme to hodně probíraly a důležité je, že to rozhodnutí nemusíme udělat hned. A stejně na tom jsou i další holky, které postoupily v soutěži výš. Ta cesta před nimi je dlouhá a uvidí se časem. Ony se bohužel v okamžiku, kdy se probojují výš do elitní kategorie, nemůžou vrátit zpátky. Jsem ochotná se jim věnovat a pomoci jim. Máme k tomu ve Foree skvělé zázemí, ale nebudu ta, která to tlačí. Není to o získávání medailí, je to o tom, aby se naučily správně sportovat, měly motivaci nejen v pole dance, ale i v životě a aby zůstaly spokojené. Hodně jsme třeba řešily jejich další aktivity. Já nejsem trenér, co jim chce něco zakazovat, ale nemá smysl, aby chodily na tréninky unavené. Školu dělat musí, to je bez debat. Za jejich další aktivity jsem ráda, protože jim to kolikrát pomáhá i při pole dance. Ale nemůže to být tak, že mají v jeden den čtyři kroužky. To už je moc. Souhlasit s tím musí i rodiče, protože od určité úrovně je to i o penězích.

Které sporty se dají k pole dance doporučit, může to být i posilovna?

Může. My jsme zatím všechno zvládaly v rámci našich tréninků, ale zvažuji, že začneme spolupracovat s kondičním trenérem tak, aby se fyzické předpoklady ještě o něco posunuly. Pole dance vyžaduje sílu i flexibilitu, což jsou věci těžko slučitelné. Současně je nutná i dynamika a elegance. Co už děláme je spolupráce s fyzioterapeutem, aby byly holky pod dohledem, protože chci, aby v době růstu probíhal jejich tělesný vývoj správně.

Abych se ale vrátila k otázce. Žádný pohyb není špatný, protože pomáhá rozšíření pohybové zásoby a šikovnosti obecně. Je jedno, co to bude. Jen to nesmí přehánět s intenzitou. Já sama jsem nejradši, když si zkouší různé worshopy v akrobacii, tanci nebo gymnastice, protože je to pohybově rozvíjí. I moje osobní tréninky jsou takové, že ráda dělám všechno možné, a přitom nic pořádně.

Jak pro děvčata připravujete úspěšné vystoupení?

Trochu jinak to funguje ve sportovní a artové kategorii. U artového vystoupení je to trochu složitější, protože tam se klade větší důraz na sladění a celkový dojem. Je samozřejmě hezké, že si myslíte, že to pro holky vymýšlím já, ale ono je to tak, že si to připravují nejvíce samy. (smích) U artového vystoupení je důležité připravit ho hodně na tělo tak, aby se v něm projevil temperament každé dívky i její osobnost a charisma. I proto je dobře, když si samy najdou vhodnou hudbu, která je oslovuje a vymýšlí vlastní choreografii. Samozřejmě jim v tom pomáhám a společně dohromady se radíme. Důležité je se vyvarovat opakování některých písniček a udržet v tanci linii příběhu respektující hudbu. Jednotlivé prvky skládáme tak, aby soutěžící mohl předvést, že má nějakou sílu, flexibilitu i dynamiku. Protože znám jejich repertoár i to, co jsou schopné se naučit, ladím s nimi výběr i návaznost prvků a pohybů.

Ve sportovní složce je to jednodušší, protože dostanete hotový seznam povinných prvků. Z něho si povinně vybíráte podle charakteru prvků i věkové kategorie soutěžící. Hodně mi tady pomáhá, že mám nakoukáno a když děvčata nějaký prvek do sestavy zařadí, hned jim dávám na výběr osm dalších, které by mohly navazovat. Je to taková kombinatorika. Holky, které mě znají, říkají, že na té sestavě je znát můj rukopis, ale současně je to připravené na míru každé konkrétní závodnici. A musí to tak být, protože já mám jinou konstituci, sílu i flexibilitu než ony. A mnohé sestavy, které ony zvládnou, bych já už nezatančila. Už jsou moc dobré. Všechny jejich zkušenosti z dívčích let pak mohou zúročit v dospělé kategorii, kde je to nejvíc vidět.

František Teichmann, foto autor a archiv L. Huňkové