Láďo, jak se aktuálně cítíš, lze říct, že už je všechno v pořádku, když chodíš do práce?

Cítím se docela dobře, jen mě dost tíží únava. Zhubnul jsem v nemocnici deset kilo. Svaly, hlavně na nohách, se mi ztratily. Docela mě překvapilo, že dech už mám celkem dobrý, tedy je to lepší než jsem čekal. Nejhorší je ta únava, i když se to lepší. Třeba tím, jak chodím do práce, manuální prací nebo procházkami. Večer už jsem ale dost vyřízený, úplný odpadlík. Čekám, až půjdou děti v podvečer spát, abych mohl jít s nimi. Do postele chodím brzy! (Smích)

Covid-19 tu je cca rok a půl. Uvažoval jsi během letošního roku, že se necháš naočkovat, nebo jsi to nepovažoval za důležité, když jsi relativně mladý chlap?

Mně to nějak nepřišlo. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Nás je v práci pár, děti do školky ještě tou dobou nechodily, a my obecně nikam s manželkou často nevyrážíme, krom přírody. Nenapadlo nás to, neřešili jsme to.

Tvůj brácha Lukáš covid-19 prodělal už v lednu 2021 a potíže s únavou má dodnes, nebyl pro to důvod k zamyšlení nad možností nechat se naočkovat nebo tě obavy z téhle nemoci minuly?

Když já to bral tak, že brácha je trochu méně aktivní a pohybu moc nedá, tak jsem to vyhodnotil tak, že kdyby měl víc pohybu, tak by měl průběh lehčí.

Je ti 35, působíš jako zdravý štíhlý chlap, aktivně a pravidelně hraješ fotbal, věnuješ se turistice. Řešil jsi někdy větší zdravotní potíže?

Nic zásadního, jen od šesté třídy trpím na alergické rýmy a astma. To všechno je ale dlouhodobě pod kontrolou a jen sezonně beru léky na zmírnění projevů senné rýmy. Ani při fotbale nepociťuju jakékoliv potíže.

Nakazil ses někdy v polovině září. Přišli jste na to, kde?

To je právě velká záhada, protože jsme tou dobou nikde nebyli. Lanškroun vykazoval nulu a vůbec nevíme. Byli jsme sice v Chorvatsku, ale onemocněl jsem až tři týdny po návratu, což dovolenou z hlediska nákazy vylučuje. To by nevycházelo. Nejdříve onemocněla malá dcera, která měla horečky. Stejně to proběhlo i u jednoletého syna a pak to potkalo i mě. S tím, že se ukázalo, že je to Covid 19. U dětí to ale proběhlo jen s horečkou a pak už byly dobré. Jestli ale děti měli Covid 19 se nepotvrdilo.

Když jsi v září onemocněl, jevilo se to zpočátku jako obyčejné nachlazení, nebo jsi od začátku tušil, že je něco jinak?

Já si říkal, že to bude něco spojeného s tím, že se dcera dostala do kolektivu a je to jen banální viróza. Když už jsem to chytil, tak na den dva lehnu a bude to taky dobré. Horečky jsem měl vysoké a nemohl jsem ani jíst. Po třech dnech mi to bylo divný, protože takhle zle mi obyčejně nebývá a udělal jsem si antigenní test, který mi doma zbyl. Vyšel mi pozitivně a začal jsem to řešit.

Musel jsi mít asi opravdu velké potíže, když už ses dostal do nemocnice.

Pátý den jsem měl horečky, na ně ale pořád nic nezabíralo. Příšerně jsem se potil, byl jsem permanentně mokrý a už pátý den jsem nejedl. Zvracel jsem po čtyřech lžicích polévky. Řešil jsem to s obvodním lékařem, kam jsem už tak tak dojel. Byl jsem znovu pozitivní na antigenním testování, a tak mi byl doporučený test PCR. Já už ale nebyl schopen nikam dojet. Odvezla mě manželka v kufru auta a já se tím úplně dorazil. Manželka chtěla volat sanitku, ale já ji přesvědčil, že to zvládnu. Nechtělo se mi do nemocnice. V pátek už jsem se dosti dusil a večer jsem poprosil ženu, ať zavolá sanitku, už to nešlo dál. Bylo tak půl devátý večer 17. září. Už si toho moc nepamatuju, byl jsem úplně hotovej.

Hned jsem dostal kyslík a kanylu s výživou do žíly a odvezli mě na internu. Druhý den v sobotu to bylo o trochu lepší, ale v neděli to šlo razantně dolů. Dali mi jiný dýchací přístroj, a protože v pondělí to bylo ještě horší, rozhodl pan primář o přesun na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení). Tam jsem pobyl 12 dní.

Láďa na dýchacím přístroji v nemocnici

Tušíš, čím tě léčili, jak ta léčba proběhla a co ti zabralo?

Nevím to přesně, dostával jsem širokospektrální antibiotika. Měl jsem těžký oboustranný zápal plic. K tomu určitě vitamíny, výživu a minerály, aby se tělo vzchopilo.

První dny jsem moc nevnímal a jen si vzpomínám, že jsem na ARO nechtěl, protože jsem měl strach. Pamatuji si, jak mě sestřička utěšovala. Možná jsem dostal i nějaká antidepresiva. Měl jsem speciální přístroj high-flow, který mně vháněl kyslík do plic, a občas jsem byl i na plicní ventilaci. To je veliká maska na celý obličej, která aktivně roztahuje plíce. Největší krizi jsem měl hned na začátku, měl jsem pocit, že to zkrátka nedám, jen jsem ležel, držel si ruce a myslel na to, že už mi moc sil nezbývá. Mnoho si toho nepamatuju, už jsem byl na půl vypnutý, asi někde jinde.

Věděla rodina, jak vážné to je?

Manželka volala každý den do nemocnice a dostávala informace. Těžký to bylo pro ni i proto, že sama také onemocněla covidem-19. I ona měla zápal plic a nebýt pomoci rodiny, nevím, jak by to s dětmi zvládla. Jí pak testy zjistily, že jde o indickou mutaci.

Vzpomínáš si na okamžik, kdy už jsi začal mít pocit, že máš vyhráno?

Takový trochu zlom byl třetí den na ARU. Začalo se to lepšit a přestal jsem dostávat plicní ventilaci. Začal jsem si i luštit křížovky. Na kyslíku jsem byl ale v kuse snad 20 dnů. Já se hodně bál pobytu na ARU, ale zbytečně. Personál byl strašně příjemný, jsem za to moc vděčný. Ten přístup zdravotníků byl neskutečný a je neuvěřitelný, co za práci tam ti lidé odvedou. Definitivně dobré to bylo, když jsem se mohl přesunout na internu, když jsem byl schopen sám dojít na záchod, nebo si dát sprchu. Sice jsem poté musel hodinu ležet a odpočívat, ale to byly největší pokroky.

Naznačil jsi, že personál nemocnice byl skvělý, byla to jedna z věcí, která tě podržela?

Já byl v izolaci na ARU sám. Ke mně nikdo nemohl, tak jsem byl nesmírně vděčný za vstřícnost a ochotu. Už jsem i zašel na ARO poděkovat sestřičkám a donesl jsem jim tam hostinu.

První dny jsi byl na interně s covidem-19 sám?

To bylo zajímavé, když mě přijímali, byli jsme tam s diagnózou covid-19 dva, a když mě propouštěli, tak už nás tam bylo daleko víc.

Přemýšlíš o tom, co tě potkalo?

Teď už se to snažím vytěsnit. Když jsem ležel na ARU, tak jsem bojoval za každý nádech a není moc čas to hodnotit, protože se snažíš jen udržet naživu. Jsem hrozně vděčný, že jsem to zvládnul, a že mi v nemocnici pomohli. Určitě jsem hodně přemýšlel i o tom, jak a co jsem mohl udělat jinak.

Děsí tě to, jak covid-19 znovu nabírá na síle? V Lanškrouně je k dnešnímu dni okolo 120 nakažených a ještě k 7. 10. statistika hovořila o nule.

Docela to teď každodenně sleduji a dost se toho vývoje hrozím. Myslím si, že jsem měl „štěstí“, že mě covid-19 skolil na začátku pandemie, protože na mě měli v nemocnici čas a prostor. Když pak musí sestra obsluhovat třeba pět pacientů místo dvou, to si fakt neumím představit. To je, jako kdyby ve fabrice zvedli normu z 2 tisíc součástek na 5 tisíc. Jen si vezmi, že oni se musí rozhodovat, komu ten kyslík dají a komu ne.

Mám i větší obavy o své blízké. Sám řeším své očkování. Teď se očkovat nemohu, ale jsem přesvědčený, že do špitálu znovu nechci. I když se tam o mě moc hezky starali. Určitě je jednodušší vydržet dva dny bolavé rameno se zvýšenou teplotou než to, co potkalo mě. Já určitě půjdu i kvůli dětem a rodičům.

František Teichmann, foto archiv L. Polanského