Jirko, vzhledem k tomu, že právě slavíš osmdesáté narozeniny, je jasné, že období, kdy ses narodil, asi nepatřilo mezi nejšťastnější, jak pro tvou rodinu, tak pro naši tehdy ještě velmi mladou republiku i celou Evropu. Máš pocit, že právě ta první devítka vstoupila do tvého života víc, než ty ostatní?

Řeknu dvě věci. Domnívám se, že jsem to i fyziologicky nějak protrpěl, protože to období kolem Mnichova, které těhotná maminka se mnou prožila, muselo být strašně adrenalinové.  Já ten adrenalin prožíval a výsledkem, jak se domnívám, mohlo být, že jsem byl na konci války docela handicapovaný a to jak fyzicky, tak i psychicky. Ale řeknu anekdotu. Narodil jsem se hodinu před půlnocí. Rodičům na tom nesmírně záleželo, aby to tak bylo. Protože kdyby to bylo o hodinu déle, narodil bych se 20. dubna v den narozenin vůdce velkoněmecké říše. To by znamenalo, že bych stejně, jako všichni kluci narození v tento den, dostal křestní jméno Adolf.  A nejen to, v rodném listě by byl jako kmotr zapsán Adolf Hitler a jako dar bych dostal výtisk knihy Mein Kampf s vlastnoručním podpisem autora. Tomuto zvyku se tehdy nedalo vyhnout. Maminka to stihla, ale bylo to o fous!

1941 Jirka Kohut s maminkou na procházce

1955 - S tatínkem na dovolené

Nepředstavitelné!

Mě naši vždycky vyprávěli, jak moc si přáli, abych se narodil už devatenáctého!

Tvoje maminka byla německé národnosti. Byl i tohle významný fakt, který ovlivnil tvůj další život?

Ano určitě, ale spíš příznivě než nepříznivě. Člověk si díky tomu nese takou vnitřní dvojnárodnost, která znamená, že se snadněji ztotožníš s cizí národností.  Kdežto když je někdo ryzí Čech z nějaké vesnice, tak cokoliv, co je cizojazyčné, ho pronásleduje, straší a způsobuje mu to potíže. Ty já nemám. Druhá věc je, že já se česky naučil až v pěti letech. Naše rodina mluvila po celou válku německy. Až ke konci mě můj český dědeček bral na dlouhé procházky, mluvil se mnou česky a nutil mě, abych mu i já česky odpovídal. Na podzim 1945, když jsem šel do školy, už jsem česky mluvil celkem obstojně. Teď se to ale poněkud obrací, protože polovina mé rodiny, což jsou sudetští Němci z okolí Duchcova, byli vysídleni do Bavorska.

A mezi nimi byl stařešina rodiny, ročník 1920, strýc Felix a já když mezi ně jezdil, nepromluvil se mnou slovo česky a nutil mě, abych udržoval němčinu. Říkal mi: „Ty jsi byl vždycky německý chlapec, tak mluv německy.“ Já to vítal, těšilo mě, že mohu žít takto na dvou lodích současně. Další důsledek je, že máš vštípený německý přízvuk. Ač jsem němčinu po válce zapomněl nepoužíváním. Když jsem s ní znovu začal, divili se všude, jaký mám dokonalý akcent. Svým způsobem z toho také vykrystalizovala moje náchylnost k angličtině. Ona to je vlastně taková zpotvořená němčina, oni mají třetinu slov stejných!

Řekl bys to takhle na plnou pusu i v Británii? (smích)

Klidně. (Smích) Naučil jsem se být drzý a Angličané mají rádi paradoxní humor. Tohle je paradox.

Když člověk vyroste v bilingvální rodině, do vínku mu to může přinést vlastnost, kterou jsem já u Tebe poznal, a kterou jako charakteristickou uváděli i Tví blízcí, a sice přirozenou tendenci vytěsňovat neshody mezi lidmi a spojovat je.  Souhlasíš s tím?

Určitě to tak je a asi jsem to i jinými slovy do jisté míry říkal. Umím žít ve dvou nebo i více kulturách a je mi líto lidí, kteří toto neumí. Na druhou stranu, když jsem byl v době po invazi vojsk Varšavské smlouvy na konci šedesátých let v cizině, už jsem měl pro celou rodinu obstaraná povolení pro výjezd do Velké Británie, včetně přiděleného azylu. Já tam měl i sehnané zaměstnání ve firmě, která dnes už dávno neexistuje. Nakonec mě to ale stejně přitáhlo domů, protože můj lokální patriotismus je ve mně velmi silný. I v této složité chvíli mě tehdy ovlivnil můj strýc Felix. Říkal: „Neblázni, nevěř tomu, co se píše v novinách, z Československa nikoho neposílají na Sibiř, tam se vrátíš zhruba do toho samého, z čeho jsi odjížděl.“ To byl v danou chvíli velmi důležitý názor a já ho i dnes ve zpětném pohledu celkem ochotně podepisuju, protože moje zkušenost z minulého režimu byla taková, že když jsem se nestavěl na zadní a netloukl jsem kolem sebe, tak jsem žil v převažujícím přátelském prostředí, které si dodnes pochvaluju.

Já bych si ty časy tak úplně neidealizoval, protože nebylo to hodně tím, že ses pohyboval mezi technickou inteligencí, kde panovalo přece jen příznivější klima než třeba v kulturní oblasti? Tam lidé dostávali přes prsty za normalizace o dost víc než jinde.

Ano s tím souhlasím, ale já také nikdy nebyl rebel! A Tesla pro mě byla ideálním prostor se skvělými lidmi, kde jsem nacházel spoustu možností vlastní seberealizace. K tomu mám jeden příběh. Sametová revoluce byla někdy v listopadu 1989 a v březnu 1990 se u nás v Lanškrouně objevil nějaký Angličan z poradenské firmy z města Cambridge. My s Jozefem Svetlíkem (určitou polistopadovou dobu byl obchodním ředitelem Tesly Lanškroun poz. autora) jsme s ním hovořili a on nám měl poradit, co udělat s Teslou za nových podmínek. My měli tehdy hodně málo informací o okolním světě a skončilo to tak, že pro nás už v létě měli na tři centimetry tlustý materiál velmi užitečný, ze kterého vyplynuly potřebné další kroky TESLY.  A teď se vrátím k té osobní historce. Jednou jsem s tím Grahamem Clarkem seděl po práci, oba značně unaveni a já mu povídal: „Grahame, vy máte zvláštní pohled na zaměstnání. Vy vždycky pět let někde děláte, pak toho necháte a jdete jinam a jako zkušenější si polepšíte.“  On se na mě kouknul a ptal se: „Jak jsi dlouho v Tesle?“ „Skoro třicet let“, odpověděl jsem mu.  „A to jsi dělal pořád to samé?,“ doplnil Graham. „Ne, každých pár let jsem dělal na jiném provozu,“ sdělil jsem po pravdě a on se začal smát a doplnil: „To je klíčová informace, protože ta vaše Tesla, to je jen střecha, která má pod sebou dvacet nebo třicet firem, které by za normálních podmínek fungovaly samostatně. Ty jsi šel ze strojařského oddělení do obchodního a pak marketingového. Vždyť ty jsi dělal to samé co my, jen v rámci Tesly.“ Vzdálený důsledek toho, o čem hovořím, je v tom, co jsem nedávno mapoval. Zjišťoval jsem, kolik lanškrounských firem těží buď personálně, budovou nebo výrobkem z Tesly a těch firem je 33.

Takže by se dalo říct, že třeba třetina lanškrounských firem?

Ještě víc, skoro polovina. Z nich 33 vychází z Tesly a 37 jsou ostatní nové nebo původní firmy, jako ORPA atd.

Tvoje cesta do Lanškrouna začala tuším docela netechnicky na gymnáziu v Teplicích?

Přesně tak, začínal jsem zcela netechnicky, ale pak jsem pokračoval na elektrofakultu do Poděbrad. Zde se stala jedna věc, kterou bych popsal třeba jako negativní charakteristiku socializmu. Tehdy byly pro absolventy umístěnky. A ty jsi musel jít tam, kam tě vyslali a těžko se tomu dalo bránit. S manželkou jsme byli specializovaní na mikrovlnnou techniku, což jsou radary a příbuzné obory. Bylo by logické, pokud bychom pokračovali do Pardubic, jenže my už byli sezdaní a z celé nabídky 100 umístěnek byla jediná, která nabízela okamžitě i ubytování pro dva čerstvé inženýry a tou byla Tesla Lanškroun. Stalo se, že jsme své specializované vzdělání hodili oba za hlavu a šli do Lanškrouna za ubytovacími možnostmi.

Mně se v konstrukci moc nedařilo. Já jsem to systémově zvládal, ale neměl jsem tu jiskru, kterou musí mít konstruktér, kterému se daří. A těch tam bylo ve středisku spousta. Dodnes jsem s nimi kamarád, ale moje parketa to nebyla.  Já se odtamtud musel dostat pryč. Manželka začala učit na průmyslovce a já se stal pracovníkem odbytu strojů. Což znamenalo ne konstrukční, ale aplikační pohledy na věc.

Nebyl to v tom roce 1962 další z tvých životních paradoxů, když ses přestěhoval z jednoho sudetského města do jiného, jen to bylo na druhé straně republiky.

V Teplicích byla situace jiná, tam byla víc jak čtvrtina česká, ale tady v Lanškrouně bylo Čechů málo, méně než pětina obyvatel. Fakt je, že v Teplicích byly po válce vztahy a vazby na historii absolutně zpřetrhané, což tady bylo to samé, dokonce snad ještě horší. Přešel jsem z jednoho mírného chaosu do druhého. A musím říct, že to trvalo celou jednu generaci, než se podmínky ustálily. S nimi jsem teď spokojený. Řekl bych, že kdyby sem dnes přijel kterýkoliv z německých pamětníků, tak by musel stejně jako my přiznat, že Lanškroun nikdy nebylo tak krásné město, jako je tomu nyní. Podařilo se to. A dodávám k tomu, že hodně díky hospodářské prosperitě.

Další zkušenost mám někdy z roku 1997. Mnohokrát jsem se setkal se západními průmyslníky, kteří sondovali, jestli by se nedalo nějak navázat na naše zkušenosti. Z upřímných rozhovorů s nimi se dozvíš, že oni mají zkratkovité způsoby jak nás ohodnotit a ty jsou paradoxní i chytré zároveň. On říkal: „Já když přijdu do nějakého českého města, tak jdu na náměstí a dívám se, jaká převažují auta. Jestli nová a zachovalá, nebo staré šunky. Když přijedu do Lanškrouna, tak vidím tři čtvrtiny ucházejících aut a čtvrtinu už těch horších.“  Tehdy jsem jel do lázní Velichovky a v Jaroměři na náměstí byla všechna auta ve špatném stavu až na 2 až 3 novější. Na náměstí byly domy, které měly vytlučená okna. Uvědomil jsem si, že cizinec nás dokáže velice rychle přečíst víc, než si sami myslíme, a víc než dokážeme sami předstírat.

Vrátím se do konce šedesátých let do Tesly Lanškroun. Byl tu tehdy velmi silný a progresivní tým, o kterém mimochodem píšeš i ve své knize o Tesle z roku 2007. To muselo být docela výjimečné období, ve kterém se rodily základy mnohých dnešních lanškrounských společností. Popiš mi, v čem tkvělo to kouzlo tehdejší Tesly?

Já bych to spojil s i se současnou realitou. Tehdy panovalo veliké nadšení. Představ si, že na základě celkem polovičaté licence se zde začaly vyvíjet tantalové kondenzátory tak, že na ně dokázali vymyslet i výrobní linku. To nadšení přetrvalo svým způsobem dodnes, nebo alespoň já ho stále u mnoha firem pozoruji. Každá kultura funguje, má-li dostatek nadšení. Pokud chybí, tak se nedá nic moc dělat.

Tehdy byly docela zajímavé metody sdružování, které dnes už neexistují, ale já bych chtěl připomenout dvě. Jednak Vědeckotechnickou společnost, která se snažila každoročně připravit odbornou konferenci a vydávat odborné sborníky. Docent Maixner toho byl takovým vůdčím duchem a první sborník se třeba týkal povrchové montáže, což tehdy byla absolutní senzace. Dnes se tím v Lanškrouně zabývají dvě firmy. Druhá věc, na kterou nenechám dopustit, byly brigády socialistické práce. To byl takový režimní název, ale znamenalo to, že lidé se družili i mimo pracovní dobu, dostávali na to i jisté peníze a učili se mnoho nových věcí. Přitom se zažilo i spousty legrace, protože mezi to patřily i různé večírky a oslavy. Tenkrát, a říkám to velice potichu, se mohlo nějakým malým panákem připít i v pracovní době. Řekl bych ale, že ten prospěch, který to přinášelo, tu pospolitost lidí srostlých společnými zážitky, byl krásný rys, který se dnes vyhladil konkurencí. Myslím si, že z toho ale těžíme dodnes, protože já podobnou atmosféru cítím třeba u turistů, ale našlo by se těch příkladů nadprůměrné solidarity, která lidi posiluje, i víc.

Ty jsi více než rok na konci šedesátých let pobyl v Egyptě. Zůstává pro tebe tahle zem stále srdeční záležitostí a rád na to období vzpomínáš?

Ano, ale je to zkušenost, kterou nemůžeš vrátit. Tehdy měl celý Egypt 30 milionů obyvatel, ale teď má 100. Káhira měla 5 milionů, což bylo strašně moc, ale dnes jich má 20 milionů. Nedá se vrátit do té řeky, ze které jsem vystoupil. Bylo to tehdy opravdu, zdá se mi, ideální. Mně bude tři čtvrtě lidí nadávat, ale říkám, že nejlepší režim je ten, který má osvíceného monarchu. Tím osvíceným monarchou byl prezident Násir, který se postaral o to, že tam nikdo neumíral hlady a lidé ho bezmezně milovali a bez nátlaku. On je reprezentoval a dokázal vystihnout jejich pocity.

1967 - V Egyptě. Jirka Kohout stojící třetí zprava

1972 - Tablo lidí z československé technické pomoci

 

To byl ale sekulární prezident, tak jako v Turecku Kemal Atatürk.

Ano. I ten dnešní prezident je sekulární a je to dobře, protože jinak nelze předvídat, co by se tam dělo. Tehdy bylo například muslimské bratrstvo zakázané. Stalo se, že jeden z  mladých egyptských kolegů inženýrů nepřišel do práce. Ptal jsem se, kde je, ale nikdo o tom nechtěl mluvit a zdráhali se cokoliv říct. Nakonec z řeči vyplynulo, že byl muslimský bratr a oni ho uvěznili. Tenkrát se to dost potlačovalo, ale zemi to prospívalo, protože se omezoval extremismus. Extremisti jsou zhouba pro každou kulturu. Nám se obecně v Egyptě dařilo, protože Egypťané byli velmi učenliví. Já za svůj život zažil asi pět šéfů, pro které mi bylo ctí pracovat. Jeden z nich byl například generál Moharram, skvělý chlap, který naší fabrice velel. Vážil asi 130 kilo, byl o hlavu menší než já. On si mě oblíbil a občas jsme spolu diskutovali. Jednou se mě zeptal: „Co vám tady vadí?“ Já mu odpověděl: „Přál bych si, aby to postupovalo rychleji.“ On na to odvětil. „Milý pane, uvědomte si, že pravým, ale skrytým smyslem není, abychom vyráběli nějaké světově konkurenceschopné výrobky, ale my potřebujeme naše lidi z venkova naučit průmyslovým tradicím a průmyslovým návykům a tahle spolupráce s Vámi je jeden z nástrojů.“ Uváděli jsme lidi z venkova do průmyslových fabrik. To bylo úplně něco jiného než u nás, kde byla stoletá průmyslová tradice.

Řeknu ještě jednu věc, my tam měli celkem slušné denní diety a to bylo jediné období za socialismu, kdy jsem měl pocit, že mám tolik, kolik bych si přál. Pak jsem se vrátil sem a už jsem si spoustu věcí dovolit nemohl. Ještě jedna věc mě tam potkala. Museli jsme tam nosit kravaty, byla to společenská nutnost. Po návratu jsem se to musel odnaučit, protože mi vyčítali, že to vypadá buržoazně.

V Egyptě jsi zažil i okupaci ze srpna 1968. To muselo být dvakrát těžší, když jsi fakticky nemohl nic a měl jen část informací. Jak ses potom dokázal vypořádat se situací u nás, když jsi, jak už jsi říkal, byl odhodlán k emigraci?

Moji přátelé z Káhiry říkali, že o mně se nikdy nevědělo, jestli jsem revizionista, nebo co jsem zač. Nikde jsem se politicky neprojevoval. Když jsem se vrátil do Čech v dubnu 1969, tak Dubčeka už vystřídal Husák. V letadle nás moc nebylo, měli jsme asi třicet zavazadel a celníci nás objímali a nic nekontrolovali, protože jsme byli jedni z mála, kteří se odněkud vraceli a neutíkali pryč. Po návratu do Tesly jsem byl okamžitě jmenován do funkce vedoucího odbytu strojů, což byla slušná funkce spolupracující s podnikem zahraničního obchodu KOVO v Praze. Já neutrpěl, já si polepšil, ale bylo to z nepolitických příčin. Nevysloužil jsem si to žádnými projevy loajality, ale zřejmě jsem se jim vyplatil, díky jazykové zběhlosti a odborným znalostem. Když pan Kuřík, dlouholetý výrobní náměstek v Tesle, psal svůj příspěvek do knihy o Tesle, řekl mi, že tenkrát v Tesle panovala taková zásada. Všichni lidé měli nějaký potenciál a úkolem vedení v Tesle bylo dostat ho tam, kde může přinášet nejlepší užitek, a kde může nejlépe fungovat. To bylo nepolitické uvažování. Politika to trošičku lemovala, ale racionální úvaha byla taková, jak jsem popsal. To jsem si tehdy neuvědomoval, ale považuji to za velmi zralý postup, který se dodnes promítá do dobré situace ve městě.

Mimochodem jak ses, Jirko, dostal ke své výborné angličtině?

Už jsem to z části přiznal, já to mám asi dáno geneticky. A za druhé ona se mně hrozně líbila a dodnes mi připadá libozvučná. Začínal jsem s ní na teplickém gymnáziu, ale věnoval jsem se jí i na vysoké škole. Stalo se tady v Lanškrouně, že jednou, to jsme ještě bydleli na svobodárně, jsem byl osloven, abych přeložil manuály ke všem strojům, které se vyvážely do Egypta. A představ si, že když jsem pak byl v Káhiře a vyndávali jsme stroje z beden, nacházeli jsme v nich ty mé překlady. Už jsem tam byl doma. Byla to sice barbarská angličtina, ale fungovala a oni tomu rozuměli. Řeknu k tomu jednu anekdotu. Když jsem se vrátil z Egypta, asi tak dva roky na to, měli jsme na brněnském veletrhu ve stánku jednoho Angličana. Už jsme probrali vše důležité a jen tak si nezávazně povídali a on mi říká: „Já bych dokázal odhadnout, kde jste se naučil anglicky.“ Bylo mně jasné, že to nemůže vědět. On se zamyslel a řekl: „Vy jste se naučil anglicky v Káhiře.“ No já byl v šoku a on mi popsal, že mluvím tamním dialektem angličtiny. Bylo to nechtěné, ale já při běžné konverzaci přebral jejich africký styl. Nebyla to dokonalá angličtina, ale byla to ta, co slouží celému světu.

Jirko, vybavíš si ještě oslavu svých padesátých narozenin?

Živě, protože si dodnes pamatuju, kolik mě to stálo. (Smích)

To mi můžeš také prozradit, ale ptám se, co tak prožívá člověk v padesáti, aniž tuší, že za několik měsíců se situace v Čechách zcela radikálně promění a před tebou budou úplně nové výzvy.

Bylo to rovných čtrnáct stovek, dvě třetiny mého měsíčního platu, bylo to v kavárně společenského domu a měli jsme se ve čtrnácti lidech za ty peníze, myslím, velmi dobře. Obecně jsem měl tou dobou dobrou náladu z toho, že tu byl Gorbačov, byla perestrojka a já jako člen Československo-sovětského přátelství byl často zván na debaty o tomto fenoménu. Myslím si, že jsem o tom dokázal zajímavě a inspirativně vyprávět i proto, že jsem v roce 1985, kdy pan Gorbačov nastoupil jako generální tajemník strany, strávil pracovně dva měsíce v Moskvě a každý večer s úžasem sledoval jeho vystoupení v televizi. Já věřil, že se ten režim zklidní a nabude dopřednou energii.

Tehdy jsem si říkal: „Do důchodu mám ještě deset let, to už nějak doklepu, mám zahrádku, tak se mám kde zabavit!“ Netušil jsem, že se to za půl roku převrátí tak, že můj život půjde úplně jiným způsobem, nesmírně zajímavým a já si k tomu dodnes gratuluji.

1990 - V rozhovoru s Grahamem Clarkem

 

Mimochodem, je pravda, že jsi na legitimaci AVX měl číslo 2?

Je to pravda, ale zároveň není. Jiří Skála byl jednička, Zdena Marešová jako jeho osobní asistentka byla dvojka a já měl číslo tři. Když se pak přidělovala osobní čísla, Zdenička mi dala dvojku. Mám tu kartu doma a co je paradoxní, dodnes mi otevírá dveře v AVX. To je báječný pocit.

Ty jsi v AVX o nějaký ten rok přesluhoval standardní věk odchodu do důchodu.

To ano, ale jen o dva roky. V tom roce 2002 došlo k velkému propouštění, odešla snad polovina zaměstnanců a já si říkal, že by bylo naprosto nemorální tam být déle. To byla ta správná chvíle říci kamarádi nazdar, odcházím.

Když porovnáš své působení v Tesle s korporátním prostředím AVX, co byla ta největší změna, na kterou sis musel zvyknout?

Víš co? Stručnost ve vyjadřování. Když se psal nějaký dokument v Tesle, tak čím více jsi toho tam napovídal, tím jsi byl lepší. Průmyslová kultura v Anglii nebo v Americe má jednu takovou věc, „executive summary“ se to jmenuje. Shrnutí pro vedoucího pracovníka. Ty napíšeš dokument, který má 15 stránek, protože kratší to být nemůže. Na začátek ale shrneš na deset řádků to nejpodstatnější, co text říká. Šéfovi musí stačit jedna minuta, aby to vstřebal. Já nadával českým firmám, že to neumí, ale bylo to často z neznalosti. Jedna firma měla na pozemcích pod AVX prozkoumat, jestli tam nejsou nějaké škodliviny. Dělali vrty a analyzovali je. Ve výsledné zprávě jsi se až na straně padesát dočetl, že jsou to snesitelné dávky. Musel ses prokousat mořem textu k jediné podstatné informaci. Tak to být nemá. Ta stručnost je v prostředí mezinárodních firem zásadní. Technická angličtina mě baví, protože je věcná. Profesor Heyrovský říkal, že když pracuje, tak myslí v angličtině a to je, myslím, velmi výstižné.

Další poznatek byla schopnost účelně a úsporně prezentovat. To Tesla nepotřebovala, ale v AVX se z toho žilo. Třetí poznatek byl, že šéf má vždycky pravdu. (Smích). Tam nebylo možné přijít s nějakým inteligentním návrhem, který by překonával jejich americkou praxi, neboť jejich praxe byla to dokonalé, co funguje! A nehejbej s tím!

Kde si myslíš, že byl vrchol tvé pracovní kariéry? Bylo to až v AVX, nebo už v tom exotickém Egyptě?

Řekl jsi to za mě. Obě dvě příležitosti, byť každá trochu jinak, pro mě byly velké možnosti seberealizace.

Když jsi odešel po letech každodenních povinností, měl jsi jasnou představu, co dál. Připravoval ses na odchod i nějak mentálně?

Žil jsem komplikovaný rodinný život, protože jsem měl nemocnou manželku.  Byl jsem rád, že na ni teď budu mít víc času. Já do práce, byť jsem to měl pěšky jen deset minut, jezdil autem, abych ji stihnul v polední pauze zavést do jídelny a poobědvat s ní. Když jsem odešel do důchodu, myslím si, že ona to brala velmi příznivě. Nepřineslo mi to žádné další koníčky, protože já nikterak neoplývám energií. To, co jsem dělal v práci, mě natolik vypotřebovalo, že už jsem jen tak existoval.  Manželka vždycky říkala: „Ti v tom AVX, kde pořád hraješ a honíš vodu, by tě měli vidět, jak přijdeš domů a zhroutíš se!“ Faktem je, že v roce 2002 jsem neodcházel úplně a měl jsem s AVX dál dvě takové dobré spolupráce. Jednak jsem pro ně překládal dokumenty a znal jsem přesné názvosloví. Z toho vyplývalo, že jsem byl rychlejší než všichni ostatní. Druhá věc byla, že jsme měli na AVX takovou malou partu, která souvisela s personálním úsekem. Ne věcně, ale místně. Jednotlivé útvary dělají předvánoční akce a mejdany a oni mě dodnes zvou a toho si moc cením.

To je zvláštní, že se svým nedostatkem energie stále zvládáš psát pro turisty, obhospodařovat svou milovanou chatu v Albrechticích a plnit mnoho dalších osobních projektů, včetně sepsání několika publikací. To většina lidí s nedostatkem energie nedělá. Zeptat se ale chci na to, jestli právě tu knihu o Tesle vnímáš jako svůj zásadní počin?

Kniha o Tesle je skutečně zásadní, ale nejen ona. Když v roce 2007 vyšla, bylo v ní 130 rozhovorů. Další rok měla Kopa 40 let a kamarádi mě žádali, ať zase připravím nějakou brožurku. Já si tenkrát řekl, že ten model z Tesly se osvědčil a mohu to udělat obdobně, jen těch rozhovorů bude třeba jen 20. Tu brožurku ke Kopě mám také moc rád, a proto ji tady chci zmínit. No a zapomenout nesmím také na svou poslední publikaci z loňského roku, ve které mapuji lanškrounské firmy. Ona je totiž tak trochu také o Tesle Lanškroun.

Z vernisáže v Městském muzeu Lanškroun, významná jubilea Karel Uhlíř st. a Jiří Kohout

 

V republice bylo mnoho obdobných zastřešujících firem, jako byla lanškrounská Tesla, ale nikde se nenašel nikdo, kdo by to v pravý moment sepsal. Dnes už by to nešlo udělat, protože mnoho těch lidí už nežije. Už i já měl tenkrát s některými lidmi potíž, protože neměli dost sil na rozhovor.

Odhadneš, co byla hlavní námitka odborné recenzentky této knihy?

Netuším.

Většinu pracovních míst v Tesle držely ženy a s nimi nemám v knize ani jediný rozhovor. Já na to odpověděl tak, že už jsem neměl víc energie. Těch 130 rozhovorů mě tak vyšťavilo, že jsem víc nedokázal dát dohromady. Jednotlivé bolístky těch lidí se ve mně nahromadily a už to nešlo dál. Měl jsem toho dost. Byla to chyba, ale nejde to napravit.

Mám k té knize jednu takovou úsměvnou poznámku. Asi stovku rozhovorů jsem dělal v Pizzerii Mazino u kruháče. Vždy u stolu číslo deset jsem si dal pivo a kafe. Celkem za 50 Kč. Město vyčlenilo na honorář za knihu částku 10 tis. Kč. Trval jsem na tom, že spoustu práce odvedl pan Kuřík, a že by on měl dostat polovinu. Tak se také stalo a já zpětně získal veškeré náklady, co jsem propil v Pizzerii. (Smích) Pozor, nestěžuju si, ta kniha vznikla z lásky a úcty k Tesle.

Na závěr řeknu takovou myšlenku. V Lanškrouně dnes žije mnoho a já si nedovolím to kvantifikovat, velmi iniciativních lidí. Já si moc přeji, aby to bylo nakažlivé vůči následujícím generacím. Těm já přestávám rozumět, ale moc bych si přál, kdyby v nich začal hlodat takový červíček snahy pozitivně vyniknout a něco kloudného dělat. Ve sportu se mi to zdá snazší, ale na intelektuální rovině je to obtížné.

Díky za rozhovor

František Teichmann