Studenti knihařského oboru se věnují na výstavě žákům ZŠ Smetanova.
Výstava v městském muzeu.
Výstava v městkém muzeu předvádí jak kreativní knihařina může být.
Knihařské učiliště slaví v Lanškrouně 30 let, ale zároveň je to jediné místo, kde se ještě obor ruční výroba vyučuje. Tahle výlučnost asi spíš mrzí, než by na ni byl člověk hrdý?
Určitě mě mrzí, že tento obor mizí z nabídky řemesel a přitom víme, že ruční zpracování knižní vazby se nedá ničím nahradit. Bylo by fajn, kdyby nás bylo více nejen ve školách, ale i v rámci Společenstva českých knihařů, kde nás také ubývá. Staří knihaři odchází a mladí v tomto krásném a starém řemesle příliš nepřibývají. Přitom vyhlášená knihařství jsou zavalená prací a zákazníci nemají problém si za jejich službami dojet přes půl republiky a dobře je zaplatit.
Není paradox, že knihařina, ač žádané řemeslo zahrnující krom ruční vazby také rámování, paspartování, ražbu papíru a řadu dalších „uměním šmrncnutých“ dovedností, oslabuje?
Já myslím, že je to všeobecný problém většiny řemesel. Obory zabývající se knihou jako takovou se dají studovat na různých typech škol, ale tam už nejde o klasické řemeslo s tradičním základem technologií a postupů, jak je to u nás. Jde více o uměleckou nadstavbu. Více jde o design, než o klasické řemeslo. Měli jsme tu kdysi studentky, které vystudovaly design knihy na vysoké škole, ale k nám si přišly dodělat řemeslo, které jim chybělo jako základ.
Jak je na tom zahraničí, i tam knihařský obor ztrácí své pozice, nebo je to jinak?
V okolních zemích je to velice rozdílné a nejsem na to odborník. V Polsku třeba obor knihař, jako je u nás, neexistuje. Tam se tento obor vyučuje pouze jako umělecký směr. Hodně jsme jezdili na Slovensko, ale tam na tom byli podobně jako my. Aktuálně nevím, jestli se tam tento obor ještě udržel. Před pár lety na jedné bratislavské škole přepracovali tento tříletý obor na čtyřletý, zakončený maturitou. Po dvou letech příprav, schvalování se jim nepodařilo obor otevřít, protože se nepřihlásili žáci a vše zaniklo. Kdysi jsem se byla podívat v Rakousku na duální vzdělávání, ale tamní systém je výrazně odlišný. Žáci tři měsíce chodí do školy na teoretickou výuku a pak nastoupí přímo do knihařské dílny a učí se praxí. Systém tohoto vzdělání zaštiťuje hospodářská komora.
Máš představu, kolik učilišť tu bylo, když v Lanškrouně obor začínal v roce 1991?
Myslím si, že jich mohlo být tak pět pro ruční zpracování, včetně nás. Vím, že bylo učiliště v Praze, Rumburku, Ostravě a Brně, protože jsme se s jejich žáky potkávali na soutěžích. Teď už soutěžíme jen v rámci Společenství českých knihařů, kteří chtějí udržet řemeslo a podporují ho i tímto způsobem. Naši studenti pak soutěží s žáky z jiných typů středních, vyšších odborných, uměleckých škol, ale i s věkově staršími účastníky. Je to pro naše žáky jistý handicap.
Není to pro ně i výzva?
Určitě je, ale samozřejmě že šikovní žáci se prosadí, ale mají to těžší. Ve třetím ročníku nyní máme šikovná děvčata, která mají zájem, nadšení a jsou do práce zapálená.
Předpokládám, že studium je hodně praktické a postupuje se od jednoduché práce, až po složitější, jako je ražba, práce s kůží a kovem. Dostanou se žáci i ke zlacení, restaurátorské práci a podobným už velmi odborným věcem?
Máme stanovené vzdělávací programy a v nich je hodně technologických postupů, které musíme zvládnout. Začínáme, tak jak jsi říkal, od těch základních věcí, přes různé druhy knižních vazeb až po vazby do kůže a výzdobné techniky, kterým se věnujeme ve třetím ročníku. Zde se učí dělat zlatou ořízku, klasickou strojovou a ruční ražbu, slepotisk a další technicky a řemeslně náročné techniky výzdoby knižních desek. Restaurování knih neděláme. Občas něco opravit dokážeme, ale pokud jde vysloveně o cenné a vzácné knihy, tak do toho se nepouštíme, protože to vyžaduje jiné postupy a dovednosti, které zajišťují vyšší odborné nebo vysoké školy a restaurátorské dílny.
Jak ty sama ses k tomuto oboru dostala, tuším, že tvé vzdělání bylo původně v jiném oboru?
Já začínala úplně jinak. Vyučila jsem se v oboru gumař - plastikář v Chropyni. Pak jsem pracovala ve Východočeských papírnách v Lanškrouně. Jenže mě nejvíc ze všeho bavila práce s dětmi. Postupně jsem si dodělala vzdělání a dostala jsem se na papírenské učiliště tady v Lanškrouně, kde jsem začala učit odborný výcvik u oboru strojník papírenské výroby. Po revoluci přestaly mít podniky na výrobu papíru zájem o žáky tohoto oboru. Jejich vzdělání se skládalo z toho, že v prvním ročníku se učily základy zpracování kovu, ve druhém ročníku základy kartonáže a ve třetím ročníku jsme se věnovali knižní vazbě.
Ke knižní vazbě jsme měli hodně blízko, a v Brně jsem si s kolegyněmi dodělala vyučení v oboru knihař. Při rozšiřování oboru se přijaly jako mistrové odborného výcviku zkušené knihařky a od nich jsme se učily. Několik let jsem se jezdila učit knižní vazbu k umělecké knihařce Janě Přibíkové do Kadaně, několikrát jsem byla na workshopech uměleckého knihaře Jiřího Fogla v Žamberku a Elišky Čabalové. Postupně jsem se vyprofilovala a dnes se věnuji knihařské práci i sama doma ve své malé dílně.
Už jsi zmínila, že lanškrounští knihaři jsou součástí organizace Společenství českých knihařů, jaký to má pro vás přínos?
Nám to pomáhá třeba tím, že nás zaštiťují a fungují jako garant, když jednáme, nebo žádáme o nějakou legislativní úpravu. Pomohli nám, když se projednávalo třeba kombinované studium. Zatraktivňují náš obor také organizováním soutěží a v neposlední řadě pořádají odborné vzdělávací semináře se zahraničními účastníky. Jsou vždy vícedenní a mimo teoretických přednášek tam probíhají i workshopy, na kterých máme možnost učit se nové technologické postupy. Večer při posezeních se pak probírá, jak kdo a co dělá a jsou to nesmírně cenné a inspirativní setkání lidí z oboru, často zkušených mistrů. Vystavují tam firmy, které dodávají různé materiály, nářadí a vybavení. To našemu oboru velmi pomáhá, protože my pak můžeme získané zkušenosti a nové materiály zařadit do výuky.
Je knihařina konzervativní obor, který se moc nemění, nebo se naopak rozvíjí s novými materiály velmi významně?
Náš obor se moc nemění. Je hodně tradiční. Samozřejmě do něho pronikají nové materiály i nové technologie, třeba gravírování laserem, termoražba řízená počítačem. Ale základ je už po staletí obdobný. Byli jsme se učit i moderní vazby, jako je plexisklová vazba, zkřížená vazba nebo vazba do desek dřevěných dýh, ale jejich praktické využití je omezené.
Jak jste překonávali poslední rok a půl, kdy jste nemohli do školy? To muselo být pro takhle praktický obor dost složité?
Knihaři jsou pracovití. Když jsme mohli začít učit jeden učitel na jednoho žáka, tak oni velmi poctivě chodili do odborného výcviku a snažili se vše dohnat. Vím, že paní učitelky natáčely různá videa, aby mohly sdílet postup a usnadnily žákům studium. Bohužel v knihařině platí, že všechno si musíš vyzkoušet prakticky. Když se školy znovu otevřely, naši knihaři poctivě chodili do školy tak, aby se co nejvíce věcí dohnalo. Samozřejmě to nebylo stoprocentní jako při běžné výuce. Když se žáci prakticky naučí jednu vazbu, musí ji zhotovit vícekrát a mohou si to na zakázkách ještě procvičit. To bohužel odpadlo.
Ten obor byl na začátku spojený s Východočeskými papírnami, v roce 1991 se osamostatnil a až později v roce 1997 se sloučil s Integrovanou školou Lanškroun. Přesto zůstaly nějaké vazby na dnešní společnost ORPA, nebo jiné místní firmy pracující v oboru?
Nějaká spolupráce tu ještě je, ale pouze s místními tiskárnami. S Orpou a jejím výrobním programem už náš obor vůbec nesouvisí. Opět můžeme pro veřejnost poskytovat zpracování drobných zakázek, jako je vazba diplomových prací, časopisů, desek, kazet a paspart.
Působí váš obor hlavně regionálně, nebo máte žáky takříkajíc z celé republiky?
Okruh dětí máme především z blízkého okolí, protože je zde trochu problém s dojížděním. Žákům nabízíme internát, ale aktuálně nejdále máme děvčata z Pardubic. Jsme tudíž spíše lokální školou.
Zaujalo mě stipendium, kterým Pardubický kraj podporuje váš obor a konkrétní pracovité studenty. Funguje jako motivace?
My všichni jsme za tuto podporu moc rádi a víme, že funguje. Je to částka 300 až 600 Kč měsíčně. To není na první pohled hodně, ale pro spoustu z nich je to významný bonus. Není to ale samo sebou. Podmínkou je jednička nebo dvojka z odborného výcviku a nesmí mít také žádné kázeňské problémy. Letos je situace celkem příznivá, nastoupilo nám 14 žáků. Pokud ale žáci nebudou a obor zanikne, už se nikdy nevzkřísí. O tom jsem přesvědčená.
V tomhle oboru si představuji hlavně děvčata, nebo se pletu?
V každé třídě nějací kluci jsou a je to dobře. Zkušenost mi říká, že právě oni to dost často dotáhnou dál a stávají se z nich mistři v oboru, ale neplatí to samozřejmě o každém. Dílem je to i proto, že knihařina je dřina a kluci mnohé techniky fyzicky lépe zvládají.
Za těch třicet let prošlo školou necelých 400 žáků, máte zpětně přehled o tom, kam je vítr zavál, a kdo se třeba v oboru dobře uplatnil a podniká?
Jezdí sem k nám, stavují se za námi. Někteří pokračovali dál ve studiu a dnes pracují v archivech. Někteří mají vlastní firmu a věnují se řemeslu, jiní jsou zaměstnaní v tiskárně, kde mají na starost knihařské zpracování. To mě vždycky těší, když vím, že zůstali v oboru. Není jich ale moc. Nedávno jsme tu měli bývalou absolventku, která úspěšně odmaturovala a teď se zkouší dostat na restaurátorský obor do Litomyšle, tak ji všichni držíme palce. Jiná z žaček, Barbora Gáborová, která kdysi reprezentovala školu na soutěži „Mladých knihařů“ si po absolvování doplnila vzdělání a již sedmým rokem sama předává své znalosti a dovednosti jako učitelka odborného výcviku. A doma si, jak bývá u nadšenců v oboru zvykem, postupně buduje vlastní knihařskou dílnu.
Mají možnost si u vás lidé udělat v dospělosti i rekvalifikační kurz na knihaře?
Přímo rekvalifikační kurz ne, to nezajišťujeme, ale nabízíme veřejnosti zkrácenou formu kombinovaného studia na rok. Přijímáme ale lidi s dokončeným vzděláním. Nejčastěji středoškoláky s maturitou, kteří se chtějí vzdělat v oboru. Teorii se učí formou individuálních konzultací a samostudiem. Praktickou výuku ale musí odchodit celou. Po roce jdou k závěrečným zkouškám stejně jako naši žáci. A zvládají to velmi dobře. Teď aktuálně jsou na škole tři tito žáci. Většinou je zde každý z nějakého jiného důvodu a pojí se s ním jiný příběh. Dost často je to proto, aby v nějaké firmě nezaniklo řemeslo a mělo být komu předáno, nebo je tu žákyně - paní, která si malé knihařství kupuje a chce se naučit řemeslo tak, jak to má být.
František Teichmann, foto autor a archiv V. Tomanové
