Koncept dobrovolnické práce mám děsně rád. Z mé vlastní zkušenosti vím, že za to, že pomůžete tam, kde je potřeba, dostanete mnohdy více než jen dobrý pocit. Výsledkem bývají cenné zkušenosti, přátelství, úžasné kontakty, navštívíte místa, kam není snadné se podívat a někdy i nabídky k práci. Také vím, že dobrovolnictví není jen práce pro studenty, ale každého, kdo má krom potřeby pomáhat i chuť rozvíjet své znalosti.

V dobách studií je dobrovolnictví nejsnazší, ale také nejcennější. Koronavirová doba nabídla studentům řadu příležitostí a někdy i tam, kde už to chce zvýšenou duševní i psychickou odolnost. Honza Fišer a Michal Kačerovský jsou studenti 2. ročníku Fakulty biomedicínských studií ČVUT V Praze. Oba studií fyzioterapii v Kladně a teď aktuálně každý druhý týden dojíždějí do Domova seniorů Zity Kabátové v Praze, kde vypomáhají s péčí o tamní klienty. Protože mně přijde téma pomoci mladých Lanškrouňáků v krizové době zajímavé, příště se podíváme na to, jak se zapojili v oblasti školství a vzdělávání.

Domov pro seniory Zity Kabátové v Praze

Jak jste se k dobrovolnické práci v domově pro seniory dostali?

Honza: Já jsem se přihlásil přímo k dobrovolníkům. Tam jsem dostal papír, kde jsem vyplnil, odkud jsem, kolik mi je a co studuji. Na základě toho si nemocnice, domovy pro seniory a další zařízení rozebíraly jednotlivé lidi. Funguje to tak, že se každému individuálně zavolá a řeší se co a jak. Zavolali mi a já jim řekl, že mám ještě kamaráda, tady Michala. Nakonec jsem zapojil ještě další dva a ve čtyřech jsme odjeli do Domova seniorů Zity Kabátové v Praze. Jeli jsme tam vysloveně na výpomoc.

Režim je takový, že tam musíte být celý týden v karanténě a nesmíte domov opustit tak, abyste tam něco nepřitáhl. Jsou tam převážně velmi staří lidé nad devadesát let a ještě k tomu ležící. Nejčastěji už jsou ve špatném zdravotním stavu. Kdyby se sem dostal koronavirus, dopadlo by to hodně zle. Fungujeme tak, že po týdnu služby se vrátíme na týden do Lanškrouna a znovu tam jedeme. Střídáme tamní personál.

Probíhá u vás nějaké testování?

Michal: Když přijedeme, tak nám změří teplotu a pomocí rychlotestu zjistí z krve, jestli nejsme Covid 19 pozitivní.

Máte nějaký speciální režim, který vás omezuje i v tom týdnu, kdy jste doma?

Honza: Ano, musíme se více chránit a kontrolovat zdravotní stav. Také nemáme nikam moc chodit mezi lidi, jde v tomto případě o hodně.

Měli jste už v rámci studia nějaké zkušenosti s prací se starými lidmi, nebo to byla novinka?

Michal: Úplná novinka to nebyla. Jelikož jsme ve druháku, tak máme jednu takovou praxi za sebou. Také jsme museli absolvovat tři týdny na lůžkách, což je dost podobné tomuhle. Tam jsou také ležící pacienti, u kterých jde především o to udržet je v kondici a ulevit jim. Není to ale jen rehabilitace na lůžku, pomáháme se všemi pečovatelskými pracemi, co jsou potřeba.

Honza: Rozvážíme obědy, připravujeme jídlo pro personál, pomáháme mýt pacienty a převlékat je.

Takže jste tak trochu holky pro všechno?

Honza: Přesně tak. Jsme mistři na „podržtaškopráce“ a sem tam děláme něco, co je z našeho oboru. Smích.

Je to pro vás přínosné i z hlediska vaší odbornosti?

Honza: Z hlediska odbornosti na fyzioterapii jsme tam téměř jediní s touto mírou odbornosti. Krom jedné fyzioterapeutky jsou to buď sestry, nebo pečovatelé. Doktor tam není žádný. Pravdou je, že na běžnou práci nehraje vzdělání roli. Je potřeba pacienty umýt, obléknout, posadit, být příjemný, pozitivní a trpělivý.

Mimochodem, připravuje vás škola i na takovéto „sociální dovednosti“, nebo vám to má dát praxe?

Honza: Teoreticky jen ve druhém ročníku jsme měli LTV – léčebná tělesná výchova, což znamenalo naučit se sestavovat kondiční cvičení pro lůžka nebo lidi v rekonvalescenci, co už sedí. Každý z nás pak musel svou sestavu předvést před ostatními a i tím se učil komunikovat s klienty. Zásadní dovednosti ale člověk získá až v praxi.

Člověk by mohl mít takhle zpovzdálí pocit, že to může být práce stresující, někdy docela smutná nebo nepříjemná. Překvapilo vás něco na lidech, kteří pracují v domovech pro seniory a často se setkávají s lidskou nemohoucností, utrpením i smrtí, něco vysloveně pozitivního, třeba jejich smysl pro humor?

Honza: Záleží na tom, z jakého úhlu se to vezme. Ta práce není vysloveně těžká ani fyzicky úmorná, ale vidíte tam lidi po amputacích, kteří se často mohou hýbat jen velmi omezeně, nebo vůbec a přitom jsou po rozumové stránce ve výborné kondici. Někteří jsou na tom naopak fyzicky dobře, ale zase odchází po mentální stránce. Humoru je tam kupodivu dost, ale pokud by v tom člověk nedělal, myslel by si, že zaměstnanci jsou zvířata. Dokáží si mimo kontakt s klienty dělat docela drsnou srandu z nemocných starých lidí, ale časem rychle pochopíte, že oni to tak musí brát, protože jinak by se z toho zbláznili. Je to takový hodně černý humor. Ten je ale běžný výhradně jen mezi zaměstnanci. Někdo by to mohl odsuzovat, ale staří lidé jsou někdy jako děti. Musíme je nakrmit, přebalit, vyměnit plíny. To není pro každého a u nich je to denní chleba. Proto si z toho dělají takovou drsnou srandu. Většinou je jeden pečovatel na deset lidí a každý co chvíli zvoní, že něco chce, je to náročné. Ke klientům jsou všichni neuvěřitelně laskaví a soucitní.

Michal: Právě nás překvapilo, že lidé, kteří tam pracují už léta, budou mít něco jako syndrom vyhoření nebo je práce nebude bavit. Ale opak je pravdou. Oni jsou vždy při práci s klienty profesionální, empatičtí a ochotní. To jsme obdivovali. Jsou to borci!

Dokážete si představit, že byste dělali takovou práci trvale?

Michal: Tak to vůbec! Upřímně přiznáváme, že jsme si to tam jeli zkusit, ale platí, že pro fyzioterapeuta je práce v domovech pro seniory nebo podobných zařízeních tou „nejhorší“. Vyplývá to hlavně z toho, že vy těm lidem nemáte až na výjimky co zlepšit. Buď ulevujete od potíží, nebo udržujete nějaký nepříliš dobrý stav. To není pro fyzioterapeuta moc povzbudivá práce.

Honza: Když tam máte ležícího pacienta, který vám říká, že ho dvacet let bolí záda, tak mu moc nepomůžete. Možná mu nejvíc pomůže tím, že si s ním popovídáte nebo zahrajete karty!

Michal: Těžký je to i na árech, kde sem tam leží i malé děti ve špatném fyzickém stavu, to není pro každého. Byli jsme na praxi v Ikemu, kde se provádí i transplantace. Když vidíte, jaký pozitivní progres mají lidé po tak náročném zákroku, jako je transplantace jater, je ta práce mnohem více motivující.

Honza: My s Michalem se chceme a částečně už teď specializujeme na sportovní fyzioterapii. Vidíme svou budoucnost ve sportovní fyzioterapii nebo v ambulanci. Masáže, cvičení, baňkování, tejpování atd. to snad bude naše budoucnost. Měl jsem tady Martina Dajče, chodí mi sem Tomáš Hlava, to je taky výborný sportovec.

Považujete to za cennou zkušenost?

Michal: Je to velmi cenná zkušenost, každá praxe s jakýmkoliv pacientem je pro nás teď přínosná. V našem oboru musí být člověk velmi komplexní. Musí znát, jak se tělo chová u dětí, mladých i starých lidí. Jakmile se na to zapomene, nemusí být váš pohled na věc správný. Jelikož jak se u nás často říká “vše souvisí se vším”.  Jeden příklad: u nás je velmi známý DNS (dynamická neuromukularní stabilizace) koncept  od Prof. Koláře, který vychází z vývojové kineziologie dětí a poznatků Prof. Vojty. Používá se při léčbě dětí jak s motorickou, tak mentální poruchou, protože psychomotorický vývoj jde ruku v ruce, ale velmi důležitý je i pro práci s dospělými. Jakmile ho neznáte, nemůžete efektivně pomáhat ani dospělým. Ale platí to i obráceně. Nás teď čeká zkouška z vnitřního lékařství, což je oblast, která je u starých lidí ve fyzioterapii velmi důležitá, protože často dává do souvislostí choroby, které jsou ve stáří běžné. 

 Honza: Člověk to může číst v knize, ale když to vidí přímo, okamžitě mu ty souvislosti dochází. Faktem je, že v téhle práci zázraky nenaděláte. Lidem hodně prospívá povzbuzení, vřelý kontakt a trocha zábavy.

Michal: Je tam třeba jedna paní učitelka, která si po pádu zranila krční páteř a je kvadruplegik. To znamená, že má postiženou motoriku všech končetin. Hybnost je zachována jen částečně u horních končetin. Ona nejvíc ocenila, když jsme si s ní zahráli pétanque, upravený tak, aby ho mohla hrát i ona s postižením.

Jsou tam lidé, kteří dokáží přirůst k srdci a člověk se na ně i dokonce těší?

Michal: Je to tak. My jsme byli rozděleni na patra a na tom svém jsem měl poměrně hodně soběstačných pacientů. Je tam partička „kluků“, oni už to jsou teda dědové a ti každé odpoledne mastí karty. Občas si s nimi „dám partičku“ a uznávám, že je to docela zábava. Jsou velmi vitální a pozitivní a umí si najít zábavu.

Honza: Jinde člověk musí být jak vojenský velitel a musí dávat jasné povely: „Teď se posadíme, teď postavíme a zvedneme levou ruku“. Jiní na mě už z dálky volají: „Haló tady jsem, jdeme cvičit!“ To je parádní práce, když vás chválí a sami rádi spolupracují. Tam se chodí daleko radši, než do místa, kde furt někoho jen přemlouváte ke spolupráci a on vás ještě posílá do háje!

Máte jako dobrovolníci zajištěné nějaké zázemí?

Honza: Ano, to máme. Zdarma stravu a ubytování. Co je fajn, že nám platí i benzín do auta. Je totiž důležité, abychom nejezdili hromadnou dopravou, kde je riziko nákazy výrazně vyšší.

Michal: Ještě nám vyšla vstříc naše škola, protože nám to započítají jako praxi na lůžkách a nemusíme absolvovat další o prázdninách.

František Teichmann, foto autor, internet a FB DPSZK

Domov pro seniory Zity Kabátové v Praze 13. je jedno z nejmodernějších zařízení tohoto druhu v hlavním městě. Dokončen byl v roce 2018 a má kapacitu 110 lůžek. Název nese po prvorepublikové filmové hvězdě Zitě Kabátové.

Zita Kabátová v době své největší slávy ve 30. letech a na sklonku života.