Z Vašeho životopisu se dozvíme, že jste inklinoval k technickému vzdělávání. Jste vyučený zámečník, vystudoval jste střední průmyslovou školu a Strojní fakultu VUT Brno. Prý dodnes rád sváříte a je to dokonce Váš koníček?

Kdopak vám tohle prozradil? (Smích) Vy máte v té otázce chybu, protože já nejprve udělal průmyslovku a pak jsem se vyučil. Což je zvláštní, že?! Já pocházím z Přerova, což bylo vždycky průmyslové strojírenské město. Vyráběly se zde v Přerovských strojírnách obrovské investiční celky. Cementárny pro Indii, Pákistán atd. I moji rodiče tam pracovali a já tam často chodíval na brigády. Zvažování, kam po základní škole, bylo velmi jednoduché – na strojní průmyslovku. Ta škola je dodnes velmi dobrá. Vystudoval jsem ji, velmi mě to bavilo, ale nejvíce mě zajímalo, jak se to fakticky vyrábí, jak to ti lidé dokáží rukama udělat. A tak jsem se ještě přihlásil do učení na zámečníka.

Jaké to bylo, dostat se jako čerstvý osmnáctiletý maturant mezi patnáctileté učně?

Tomu nikdo nechce věřit, ale já byl takový malý „prkolínek“, a tak jsem se mezi nimi ztratil. Hrozně mě to bavilo, nejen svařování, ale úplně všechno. Hlavně na těch nejtěžších pracovištích. Šel jsem tam ale schválně, protože jsem chtěl poznat tu pravou práci, ne nějaké šolichání. Podílel jsem se i na výrobě těch cementáren. Zahlazoval jsem ložiska, dělal jsem protiminová zařízení.

Jak to vypadalo?

To vám byly obrovské kovové odlitky v podobě kulatých ozubených kol. Bylo jich několik vedle sebe na ose připevněných před tankem. Když se to pohybovalo po minovém poli, tak miny vybuchly, ale zařízení jen trochu nadskočilo. Jako závěrečnou práci jsem dostal složitý svařenec. I proto má láska ke sváření nepominula a trpím jí dodnes. A pak už jsem pokračoval na VUT v Brně.

Předpokládám, že tam se už rozvíjela i Vaše záliba v jazycích.

Jazyky, to byla hodně dlouhá historie, ale říkal jste, že na mě máte hodinu a půl, tak můžu vyprávět! Pocházel jsem z velmi chudé rodiny. Otec byl číšník, takže měl plat okolo osmi stovek. Byli jsme doma tři kluci, tak bylo třeba se ohánět. Můj otec byl ročník 1924 a tak se na něj vztahovala za války povinnost jít do Německa na práci. Když nám bylo těch osm, deset let, vyprávěl nám z té doby příhody a vyprávěl je v originále. Řekl například: „No a mistr mi řekl: Komm hier!“ On vyprávěl velmi rád a často a já se díky tomu naučil základům němčiny. Ruštinu jsem měl ve škole. A když jsem chodil do osmé třídy, tak se ve škole objevila akce, že každý okres dodá jednoho žáka, který pojede na mezinárodní letní tábor. Za přerovský okres vybrali mě. Ten tábor měl asi 100 dětí, probíhal na Slovensku na Štávnických vrších pod horou Sitno u jezera Počúvadla. Tam jsme byli tři týdny. Krom Čechů a Slováků tam byli i Syřani, Bulhaři a Holanďani. A já byl jediný, kdo se německy s Holanďany domluvil. Navíc jsem s nimi byl ubytovaný ve srubu, a tak jsem se tam přiučil holandštině. Naučili mě spoustu slovíček i správně chrochtat. Dlouhá léta jsme si pak dopisovali. Ze začátku jen německy, ale později i holandsky.

Další věcí byla skupina Kučerovci, kteří zpívali latinsko-americké písně. Já to zbožňoval. Mě to hrozně bavilo a snažil jsem se jejich písničky naučit, ač jsem jim nerozuměl. A představte si, že v šesté třídě k nám do školy přišla nová učitelka ruštiny. Čerstvá absolventka univerzity z Olomouce. Tahle slečna měla velkou zálibu ve španělštině a ta nám texty písniček psala v originále na tabuli a překládala je. Ona si dopisovala s jedním Čilanem, který jí psal dopisy ve verších a i ty nám psala a překládala a já tak v rámci hodin ruštiny pochytil i základy španělštiny! (smích)

A proto jste ve výčtu jazyků nezmínil ruštinu! Vy jste ji šidil španělštinou!

Smích. Ne, ne, to tam bylo zapomenuto! Já z ruštiny maturoval za jedna! Takže takto jsem své pestré jazykové základy přiživoval dalšími jazyky. Protože se tenkrát jazyky neučily, o to víc jsem byl zvědavý! Fakt je, že už v patnácti jsem uměl něco z francouzštiny. Tou dobou do Přerova na vojenské letiště přijeli na zaškolení černoši z bývalé francouzské kolonie. Já už tehdy chodil do tanečních a šel jsem na ples. Oni mluvili francouzsky a jediný, kdo se s nimi domluvil, jsem byl já, patnáctiletý kluk. Vytvořili jsme kruh, kde byli samí černoši a já. Během chvíle se skupinka rozrostla o zvědavce, kteří sledovali, co říkáme. Já byl najednou mistr světa. To byla veliká motivace.

Když jsem byl na průmyslovce, to jsem mohl být tak o rok starší, tak jeden kluk vymyslel jakousi družbu s dederákama (Němci z tehdejší NDR, poznámka autora). My je měli na starost a zase jsme se o něco více zdokonalili v němčině. Každé takové setkání pro mě byla obrovská motivace pro další studium. Jazyky se právě v té době začaly už pomalu vyučovat sice jen jako nepovinné předměty. Přihlásil jsem se proto jak na angličtinu, tak i němčinu.

Když se dnes děti učí druhý nebo třetí jazyk, tak se jim to začne plést. Neměl jste nikdy tyhle potíže?

Mně se to nepletlo. Já se každý jazyk učil jako soubor. Potíže jsem neměl ani v práci. Když jsem mluvil s Němci, jiný jazyk mi do toho nenaskakoval. Přijeli Poláci, vytáhl jsem balík polštiny a už se povídalo.

Máte sám za sebe pocit, že máte pro jazyky jisté výjimečné nadání?

Já vám to řeknu tak. Když jsme měli po letech sraz se třídou a vzpomínali jsme na výuku těch španělských písniček, tak někteří si vzpomněli, že jsme měli nějakou mladou asistentku. Někteří si dokonce vybavili, že nám psala na tabuli španělsky, jiní si na ni ale vůbec nepamatovali. Já si naopak pamatoval všechno, co nám napsala.

Nemýlím-li se, tak Vy jste, ač vystudovaný technik, nakonec využíval od začátku profesní dráhy více vaše jazykové znalosti než ty technické. A to už hned při prvním zaměstnání v lanškrounské Pakovce.

Částečně je to pravda, ale původně jsem nastoupil do Pakovky do konstrukce strojů. Teprve po nějaké chvíli mě vytáhli do exportu. Začala se rozvíjet spolupráce s Kubou, kam se měly vyvážet naše dutinky. Oni potřebovali španělsky mluvícího technika. Na exportu se mluvilo anglicky a německy a já měl mít na starost španělštinu. Moje technické vzdělání však bylo hodně potřeba z důvodu servisu. Na starost jsem tak měl Kubu, Argentinu a částečně i oblasti německé a anglické. Klíčoví pro mě tehdy byli mí spolupracovníci, kteří mě naučili mnoho věcí z obchodního hlediska, což jsem jako technik neovládal.

Po čase se ozvali z České Třebové. Měli veliký problém. Do českotřebovské Perly měli přijet Kubánci a oni neměli nikoho, kdo se s nimi domluvil španělsky. A tak mi nabídli, abych je učil nejprve základy češtiny a později už ve španělštině textilní technologie. „A potřebujeme, aby to probíhalo v sobotu!“ Slovo dalo slovo a já začal jezdit do Třebové každý týden. Jeden z Kubánců byl i tady u nás a učil nás dětské španělské písničky, které učím dodnes.

Věc se měla tak, že potřebovali, aby z Československa odjeli už textilní specialisti. Já si sehnal učebnici textilních technologií ve španělštině, která pojednávala celý obor od sázení bavlníku až po tkaní látek. Po večerech v týdnu jsem pak šprtal fungování textilních mašin a v sobotu to učil. Já se díky tomu docela zásadně zdokonalil v textilních technologiích a ještě ve španělštině!

To musela být strašná práce, ale Vy jste se těch jazyků evidentně nebál!

Ne, já se toho nebál. Záhy mě oslovila paní Magda Navrátilová, tehdy z kulturního střediska s tím, jestli bych neučil němčinu. No a tak začala má dráha učitele jazyků tady v Lanškrouně a trvá dodnes. Samozřejmě jsem to dělal stále při zaměstnání.

To jste doma moc nepobyl.

Manželka to měla kruté.

A také se tím vysvětluje, proč tuhle rozjetou loď nemůžete zastavit ani dnes v lehce pokročilém seniorském věku, a proč jsme poněkud složitě hledali volný termín pro náš rozhovor.

Tak já vám to řeknu asi tak. Před vámi jsem tu měl španělštinu a němčinu. Na vás jsem měl čas, protože to jeden pán odřekl. Odpoledne také něco mám, už ani nevím co. Manželka by věděla: „Máš španělštinu a němčinu, angličtinu a češtinu s Prahou přes Skype“.

No jo, to jsou kšefty přes Skype. V Liberci mám dvě vědecké pracovnice, které učím francouzsky. Taky tam mám jednu paní na japonštinu. Byly doby, kdy jsem měl i korespondenční kurzy nebo intenzivní týdenní kurzy. To bylo v době, kdy jsem dělal na důchod. V některé dny jsem učil až 18 vyučovacích hodin. To mi nikdo nebude věřit.

Vzhledem k tomu, že standardní úvazek učitele je 21 – 22 hodin týdně, tak se tomu trochu zdráhám věřit. Předně mám však obavu, jestli Vás to ještě mohlo bavit.

Takhle náročné dny byly jen pondělky. Nebudete tomu možná věřit, ale mě to hrozně bavilo, já byl doslova ve svém živlu. Popíšu vám to. Najalo si mě Korado z České Třebové. Začal jsem od šesti ráno. Do půl osmé jsem měl jeden jazykový kroužek, od půl osmé do devíti druhý. Od devíti do půl jedenácté třetí, od půl jedenácté do dvanácti čtvrtý. Pak jsem měl oběd a po něm následoval ještě pátý dvouhodinový kroužek. Většinou jsem spěchal domů, protože o půl čtvrté už jsem měl další studenty a to až do osmi. Dohromady to bylo osmnáct vyučovacích hodin po 45 minutách.

Dělali jsme tehdy na důchod a učili jsme i o víkendu. Jezdili sem lidé i z Prahy a Plzně na intenzivní kurzy.

To bylo ale v devadesátých letech. Vraťme se zpátky do Pakovky.

Měl jsem v Pakovce výborného šéfa pana Miloše Lešikara, od něho jsem pochytil hrozně moc zkušeností a on se mi opravdu s nasazením věnoval. Faktem je, že z Pakovky jsem na několik let odešel pracovat do Orlíku Česká Třebová, kde se vyráběly kompresory. I tam jsem měl co dělat s jazyky, byť toho bylo méně, protože jsem zastával funkci technického náměstka. Orlík tehdy vyvážel do řady zemí, hlavně do Německa, ale třeba i do Kanady. Objevili se tam i Holanďani. Hovořil jsem s nimi nejprve německy, ale když jsem zaslechl holandštinu, přešel jsem plynule do jejich rodného jazyka. Jeden z náměstků, který trochu rozuměl německy, mi pak řekl: „To byla divná němčina, já nerozuměl ani slovo!“ (smích)

Je to tak, že znalost jazyků otevírá nejen dveře, ale i srdce?

Víte, to je ohromná životní příležitost znát jazyky. No a odkud pocházela ta má holandština – z toho tábora, kde jsem byl, když mi bylo 12 let.

Jak Vy jste se dostal k výtečné holandštině. Na to tři týdny na táboře nemohly stačit?

Tak to se musíme vrátit do poloviny šedesátých let do Brna. Co dělá student, než jde do školy? Ubytuje se a chodí po městě. Pro mě bylo Brno velkoměsto! Jednou jsem šel po ulici a na vývěsce jsem se dočetl, že kdo se chce přihlásit na holandštinu, má možnost do té a té hodiny a toho a toho dne. To bylo zrovna ten den a ta hodina. Já nevěděl, ale ta budova byla Univerzita J. E. Purkyně. Já tam vlezl a s nějakou sekretářkou řešil své přání. Ukázalo se, že to bylo pouze pro studenty univerzity a nikoliv VUT. Vypadalo to, že to nepůjde, ale byl jsem tak neodbytný, že nakonec našla řešení. Stal jsem se mimořádným studentem holandštiny na univerzitě a studoval jsem ji souběžně s technikou. Měl jsem mimořádné štěstí, protože holandština se neotevírala každý rok. Chodili jsme tam celkem čtyři. Celé studium bylo po pěti letech završeno státní jazykovou zkouškou. A tipněte si, kdo ji jako jediný udělal. Heger z techniky. Profesorka holandštiny mi tehdy lámanou češtinou sdělila: „Gratuluji vám, splnil jste zkoušku na výbornou, což je po deseti letech od studia pana Dařílka poprvé, co se to v Brně někomu povedlo!“

V polovině osmdesátých let jste ale začal pracovat v Tesle, která začala intenzivně rozvíjet vztahy se zahraničními partnery a i zde jste měl na starost kontakty se zahraničím. To mohla být pro Vás docela zásadní pracovní příležitost?

Ke mně spoustu věcí přicházelo náhodou a s těmi jazyky to bylo zrovna tak. Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nechci dojíždět a rozhodl jsem se, že se zkusím zeptat v Tesle. A představte si, že oni mě tam okamžitě potřebovali. Šéfem zahraničního obchodu byl pan Brychta. Byl těsně před důchodem, a tak mi jeho funkci v mezinárodním oddělení nabídli. Tesla byla obrovská fabrika a technicky nesmírně zajímavá. Seznámil jsem se nejprve se všemi provozy, a to nebyla jen strojařina, ale i elektrotechnika, byly tam chemické provozy, tantalové kondenzátory a řada dalších specifických oborů. Protože jsem měl na starost různé delegace, pro které jsem tlumočil, byl jsem za nedlouho jeden z mála lidí, kteří poznali všechny technologické provozy. A to nejenom tam, ale i jinde, protože byla Tesla Jihlava, Ostrava, Vráble a další závody. V rámci zahraničních partnerů z tehdejší RVH pak existovaly expertní týmy, a ty se pravidelně setkávaly. Nejvíce jsem jezdil do NDR (Německá demokratická republika pozn. autora), ale setkávali jsme se i s Rumuny, Bulhary, Poláky a Maďary.

Kam jste jezdil nejraději, kde byly vztahy nejvřelejší?

Já jezdil do všech zemí rád. Neměl jsem potřebu některou z nich preferovat a podobně to mám i s jazyky. Já běžně tlumočil Rusům, to co řekli Rumuni, Španělům jsem překládal z němčiny. To mě bavilo. Někdy to dopadlo tak, že jsem ještě takový hovor tlumočil do francouzštiny. Jednou se něco takového odehrávalo v Tesle. Vlítnul tam ředitel Vičar, chvilku nás poslouchal a řekl: „Tady je to jako v mezinárodním hotelu.“  A šel pryč.

Vy jste se později dostal i k hindštině a dokonce k japonštině. To mi připadá jako hodně náročný a exotický jazyk.

My na japonštinu jezdili do Prahy s manželkou. Pak se stalo to, že se o Teslu začali zajímat Japonci. Shodou okolností to bylo krátce po revoluci a zároveň mě znovu oslovila paní Navrátilová z kulturního centra s tím, že by byl zájem o výuku japonštiny. Já už japonštinu tak nějak ovláda,l a tak se zde založil kroužek, kam chodilo 15, možná dokonce 18 lidí. Nedávno jsme se s jedním z nich setkali a moc na to vzpomínal. Bylo to tak někdy okolo roku 1990. Ono naučit se japonsky není až tak těžké, to je docela snadný jazyk, ale velmi obtížné je písmo. Pojal jsem výuku tak, že jsem učil lidi mluvit, ale písmo jsme odsunuli na později. Někteří z těch, kteří chodili do kroužku, později založili spolu s Japonci firmu JCEE. Jeden z Japonců bydlel u dcery v Třešňovci a občas jsme se setkali. On mi tehdy vyčetl, že neučím i písmo, protože to se bere jako negramotnost a můj argument, že je to mnohem rychlejší, neuspěl. Začal jsem tedy vyučovat současně i písmo, ale zjistil jsem, že ta výuka trvá desetkrát déle. Rozhodl jsem se teď znovu otevřít výuku japonštiny, ale svou původní metodou bez písma a vyrobil jsem si k tomu vlastní učebnici. V současné době mám dva studenty japonštiny, kteří za mnou dojíždí z Hradce Králové. Jsou ve třeťáku na gymnáziu a rádi by studovali japanologii. Dohromady jsem učil asi třicet lidí japonštinu, ale na čínštinu jsem měl zatím pouze jedinou studentku.

Každý z učitelů jazyků musí sem tam narazit na studenta, který je na jazyk poněkud slabší, dal by se označit jako jazykové poleno. Našel jste si řešení i pro tyto nenadané žáky?

Mám vlastní metodu Pentaglot a tak se jmenuje i moje firma. Vyučuji podle běžné učebnice, ale k tomu přidávám své výklady a barevná schémata, která se už ujímají i na základních školách. Jestli máte znalosti v angličtině, tak já se snažím každé téma rozvést v co nejvíce běžných souvislostech. To v učebnicích nebývá. Tam je gramatika rozstrkaná na mnoho míst a lehce se to zapomíná. Děti často nakonec nevědí nic. Touto metodou mám vyzkoušené, že si to pamatují. A to i ty úplně nejmenší.

Asi by stálo za to zeptat se, jestli i Vaše tři děti prošly domácí jazykovou školou?

To víte, že ano, ale u vlastních dětí je to složitější. Ony často řeknou, mně se to dneska nehodí! Ale nejstarší Daniela chodila poctivě. Jiřík, tomu se moc nechtělo. Ale pak odjel do Anglie a zvládl angličtinu skvěle. Tedy abych to upřesnil, my ho po maturitě vykopli na au-pair! (smích) To vykopli, znamenalo, že jsme se seznámili se slečnou, která měla au-pair agenturu. Ta nám prozradila, že mohou vycestovat i kluci, protože je určitá skupina rodičů, kteří kluky preferují. Je to asi 10% žadatelů. Zpočátku vyprávěl, že ani se dvojkou z maturity z angličtiny nic nerozuměl. Později se to ale zlomilo a po dvou letech, když se vrátil do Čech, tak získal docela pěkné místo i díky svým jazykovým znalostem.

Teď se věnuji hlavně vnoučatům. Dlužno říci, že jsem byl v době, kdy jsem měl své děti, zaměstnán a neměl jsem zdaleka tolik času, jako mám dnes.

Ve Francii se stávkuje proti důchodové reformě, i u nás jsou důchody často propíraným tématem, ale u Vás odchod do penze nic neznamenal a pracujete pilně dál. Jaký Vy máte k tomuto období vztah?

Víte, to co já dělám, mě stále baví a navíc nemusím dělat to, co mě jako zaměstnance nebavilo. Nemusím vyplňovat statistiky, tabulky a vytvářet plány. Já si jen učím nebo připravuji překlady, slovníky a další materiály, to je celý můj život a zná mě díky tomu celá republika. I proto jsem dostal to ocenění, že jsem s Lanškrounem díky jazykům spojil celou řadu technických odborníků. Už třeba tenhle Česko-německý a Německo-český technický slovník mě proslavil. Je to největší technický slovník s touto tématikou u nás. Má 100 tisíc slov a slovních spojení.

Jak se taková bichle dává dohromady? To si neumím představit.

To si nikdo neumí představit. Hodně mi v tom pomohla rodina. Ale mělo to i jiný efekt, když vyšel, sesypaly se na mě technické překlady z celé republiky. Abych se vrátil k tomu, jak slovník vznikal. Už více jak třicet let, jsem si dělal lístkovnice slovíček. Hodně mi pomohlo, když jsem pracoval v Tesle. Tam bylo obrovské množství nových a nových termínů z řady technických oborů. Když pak byl čas, zapisoval jsem si termíny na lístky, které jsem si zakládal do lístkovnice. Když se pak slovník připravoval, já dával dohromady termíny z lístků, dcera to následně přepisovala do počítače a zeť následně připravoval sazbu. Řada slov pochází z různých technických publikací a odborných materiálů, které mám k dispozici. Sám bych to nebyl schopen dát dohromady.

Druhý zeť Tomáš Zahradníček zase připravoval čtyřdílný Česko-anglický a Anglicko- český technický slovník a i na něm jsem se významně podílel. A dcera Věra, ta zase odjela do Itálie, a když se vrátila, udělala malý slovníček do kapsy základní italštiny.

Jak to tak sleduji, tak pro vás nejdůležitější osobou je vaše manželka, se kterou jste v září oslavil zlatou svatbu.

To platí jednoznačně. Po celou dobu mé činnosti mi manželka Věruška pomáhala. Mezi její práce patřilo a patří vyřizování telefonátů, organizování pohovorů s novými jazykovými zájemci a jejich zařazování do výuky podle zvoleného jazyka, oboru a stupně pokročilosti. Organizovala také mé tlumočení, překlady, vedení účetnictví a styk s úřady. Dokonce organizovala i opravy v domácnosti a auta. Zastala práci na zahradě i jiné tradičně spíše mužské profese. Bez ní bych svou práci těžko zvládal.

Vzhledem k Vaší vytíženosti se osmělím zeptat na to, co chystáte v nejbližší době. Mám pocit, že určitě na nějakém projektu už pracujete.

Zatím bych to konkrétně nepopisoval, ale mohu prozradit, že připravuji veliký slovník. O jaký jazyk jde, ze strategických důvodů raději neprozradím. Už kvůli konkurenci to říct nesmím, ale je to práce na 4 – 5 let.

František Teichmann