Badminton má v Lanškrouně už bezmála padesátiletou tradici a ty jsi, snad to vyzní dobře, jedním z největších úspěchů. Máš přehled o tom, kdo stál u jeho začátku?

Strůjci počátků badmintonu v Lanškrouně byli pánové Ladislav Maixner, Miloslav Beneš a další. Začalo to prý velmi prostě, na společných dovolených ho začali hrát. Byli tenkrát velmi mladí, bylo jim tenkrát snad ještě ne třicet. Pojí se s tím i docela vtipný příběh. Do Brandýsa na dovolenou cestovali vlakem se svými manželkami a rakety měla na starost jedna z dam, která je někde při přestupování nebo vystupování, to už přesně nevím, ve vlaku zapomněla. Složitě se pro ně vraceli, a možná, že se tenkrát i rozhodovalo o tom, jestli v Lanškrouně bude existovat badmintonový oddíl nebo ne. Rakety se ale naštěstí neztratily a díky tomu celou dovolenou hráli, což se jim natolik zalíbilo, že iniciovali transformaci části basketbalového spolku na badmintonový. Počátky jsou svázané se zcela miniaturní tělocvičnou na gymnáziu, které u stropu visela traverza a na straně stála bradla a tělocvična vůbec nedosahovala limitních nároků na jeden badmintonový standardizovaný kurt. To bylo začátkem sedmdesátých let a v roce 1975 byl založen regulérní badmintonový oddíl pod hlavičkou Tělovýchovné jednoty Lanškroun. To už u toho byl i můj otec, Jan Kostelecký nejstarší, který později oddíl také vedl a věnoval se mládeži bezmála třicet let a hlavně díky němu badminton v Lanškrouně stále žije..

Tvá cesta k tomuto sportu vedla tedy skrze rodiče?

Další badmintonovou generací se staly právě děti zakládajících hráčů. Nejstarším byl Milan Maixner a pak to byli Radek Beneš, Miloš Beneš, Tomáš Maixner, Daniela Maixnerová, Petra Matějková, Jirka Dajčar a taky já. Byla tam celá řada dalších hráčů, často vrstevníků a spolužáků již zmíněných tehdy dětí. Naše tréninky začínaly v Dělnickém domě a v tělocvičně na Jiráskovce.

Ty ses nakonec dostal do reprezentace Československa a dařilo se ti i v zahraničí. Čím to bylo, že se v druhé generaci hráčů našel takový talent?

Já nebyl jediný úspěch lanškrounského snažení, takovou první výraznou vlaštovkou byl Milan Maixner, který vyhrával krajské soutěže a jako junior i dospělý hrál úspěšně i na národní úrovni, a dokonce pak dlouhou dobu vedl pražský oddíl Astra Záběhlice. Byl ale o osm let starší než já. Velkou ikonou je a byl jeho bratr Tomáš Maixner, ten se stal juniorským mistrem republiky a v dospělé kategorii dosáhl třeba na klubový mistrovský titul v oddíle ČKD Praha.  Hned rok po něm jsem vyhrál juniorské mistrovství já. My jsme oba stejný ročník 1974, ale Tomáš je na jaře a já na podzim, takže nás věkově dělí jen pár měsíců. Oba jsme byli juniorskými reprezentanty tehdy ještě Československa pak ČSFR. Dodnes nás pojí velké přátelství a vzájemně si držíme palce v dalším badmintonovém snažení.

Osobně si nemyslím, že by zrovna v mém případě šlo o nějaký mimořádný talent. Hodně to vycházelo z nadšení rodičů, kteří dokáží svým dětem věnovat opravdu hodně času, asi víc, než kdyby nešlo o jejich potomka. V tehdejší době ještě neexistovala žádná komerční badmintonová centra a s dnešními podmínkami se to nedá srovnat. I naše tehdejší podmínky byly významně horší než ve velkých městech. Ale to velké nadšení nás posouvalo dál. I na úrovni kraje existovalo pár lidí, kteří nám chtěli pomoci, předávali nám své zkušenosti a pořádali krajská soustředění mládeže. Tam se potkávali ti nejlepší a díky tomu si pomáhali v růstu výkonnosti. Samozřejmě se to muselo u hráčů potkat se snahou a ctižádostí. Dílem vždycky jde i o štěstí, že se člověk dostane v juniorském období do prostředí, kde se může rozvíjet dál a neskončí, jak se to velmi často stává. Pro nás to byla studentská léta na vysokých školách, kde jsme ve velkých městech a oddílech jako jsou Praha a Hradec Králové dokázali výkonnostně vyrůst díky kvalitnímu sparingu, kvalitnímu tréninku, a hlavně také díky dobré partě, která v oddílech, kde jsme působili, byla.

Vidím velký rozdíl i v tom, jak je to dnes a jak to bylo dřív. Dříve se hrálo především pro radost ze sportu, pro společná setkávání a sportovní úspěch byla nadstavba, i když důležitá. Dnes do badmintonu prorůstá více tlaku na výkonnost. Ono je to do jisté míry logické, všechny sporty se mění a také badminton je dnes tvrdší a rychlejší než dřív. Tomu odpovídá vybavení i trénink. Součástí toho je i větší komerce a větší finanční zatížení hráčů a jejich rodičů, pokud chtějí ve sportu něčeho dosáhnout. Když jsme hráli my, měli jsme ruské rakety Lastočky a až po roce 1989 se sem dostaly zahraniční rakety, které ale stály nehorázné peníze. Na ty se krutě šetřilo a každý měl k těm věcem úplně jinou úctu než dnes pozoruju.

Ty ses dokonce probojoval na mistrovství světa juniorů do Jakarty. To musel být pro tebe zcela mimořádný zážitek?

Když jsem jel do Jakarty, byl jsem sedmnáctiletý. Byl jsem na gymplu ve třeťáku. Anglicky jsem mluvil dost špatně a letenka stála v tom roce 1991 neuvěřitelných 60 tis. Kč. Nebyly žádné Google překladače… Tak jsem měl pouze slovníček v papírové podobě.

Za to se tou dobou dal v Lanškrouně koupit byt! To byl strašný ranec!

To tedy byl. Já tam navíc letěl úplně sám. Fakt bez doprovodu. Dozvěděl jsem se to dva měsíce předem a pro mě osobně znamenalo dobrý výsledek už jen to, že tam doletím, a že se dokážu vrátit zpátky. (smích) Tou dobou nebyly samozřejmě mobily a rodiče vůbec nevěděli, co se se mnou dva týdny děje.

Uvědom si, že jsem do té doby nikdy neletěl letadlem, anglicky jsem hovořil žalostně a bylo potřeba zvládnout dva přestupy na mezinárodních letištích tam a dva zpátky. V zahraničí jsem do té doby byl jen v Polsku. Když jsem přilétl do Jakarty, tak všichni kolem sebe měli týmy trenérů, masérů a servisních osob a já tam byl za celé Československo celých čtrnáct dnů sám. A tomu taky odpovídaly mé zážitky.

Uveď nějaký konkrétní výživný příklad.

Badminton je v Indonésii sport číslo jedna. Tam jsou hráči národní hvězdy. A tomu jsou úměrné i divácké návštěvy na mistrovství světa. U nás se to dá srovnat jen s fotbalem nebo hokejem. Mistrovství světa juniorů 1991 byla mega akce. Konala se v obrovském hale. Slavnostní zahájení probíhalo ve velikém amfiteátru. Uprostřed bylo jeviště a kolem možná několik tisíc diváků. Já a ostatní hráči a realizační týmy jsme tam také seděli v hledišti. Na úvod běžel zábavný program, který uváděla nějaká, v té době v Indonésii, velmi populární umělkyně, herečka nebo zpěvačka. Nejhorší na tom bylo, že jak jsem neuměl anglicky, tak jsem pořádně nerozuměl, co se děje. Jen jsem se to snažil vyrozumět z kontextu. Později jsem pochopil, že když nějakou zemi vyhlásí, tak zástupci hráčů dojdou na jeviště a něco tam mají za úkol předvést. Někdo zazpíval, jiný zahrál na hudební nástroj nebo tak. Většinou jich tam přišlo tak pět až deset. Prostě celý realizační tým. Samozřejmě se stalo, že vyhlásili i Československo a vyzvali mě. (smích)

To se mi začíná líbit, pěkná chvilka tvé šoumenské kariéry!

Tak já nedříve naprosto zrudnul a zkoprněl. Co tam, proboha, budu předvádět! Jedinou spásou bylo, že jsem v tom roce chodil do tanečních a na věneček jsem měl natrénovaný valz. Jenže my si s organizátory špatně porozuměli a oni místo valzu pustili hudbu k valčíku, který není na 4 doby, ale jen na 3. Já tančil s moderátorkou, mikrofon byl s drátem, který se nám motal na nohy, a ještě jsem se snažil zvládnout valčík na 4 doby. Ona mi přitom dokola šeptala one, two, three, one, two, three… Potil jsem se jako zvíře, ale nakonec se to nějak zvládlo a bylo to snad i dobrý.

Jak dopadl tvůj sportovní program?

Úspěch to nebyl, ale nemám ani pocit, že jsem podal špatný výkon, to ne. Velkou roli v badmintonu hraje rychlost míčů. Tam byly míče hrozně rychlé. Na turnajích nejvyšší úrovně se nesmí jejich rychlost upravovat.  Standardně lze upravit po dohodě s protihráčem a rozhodčím zalomením konců per. Já měl v té době hodně natrénováno a byl jsem spíše silový hráč. Vyhovovali mě pomalejší míče a tady se mi nedařilo s těmi rychlými míči srovnat. Lítalo mi to hodně dozadu do autů, protože míčky se při silném úderu chovaly jinak, než jsem byl zvyklý. Na mezinárodních závodech se už s těmito míči hrálo, ale já neměl odkud mít zkušenosti. Tím se nechci omlouvat, sehrál jsem asi tři zápasy a ze všeho nejvíc to bylo o zkušenostech, řekl bych hráčských a především životních.

Říkáš míčky, není správně košíčky?

My badmintonisté používáme označení míček, ale správně jsou oba termíny. Lze si vybrat, co ti lépe leze z pusy.

Kam se ubírala po Jakartě tvá další sportovní kariéra?

Nejlepších výsledků jsem dosahoval v juniorské kategorii. Vyhrál jsem mezinárodní mistrovství Maďarska, Slovenska, České republiky a studentské mezinárodní mistrovství Francie v Paříži, dostal jsem se s reprezentací také do anglického badmintonového Wimbledonu. Jako už dospělý hráč jsem se pohyboval v první desítce singlu v českém žebříčku a své nej zápasy v kategorii dospělých jsem sehrál spíše v týmových soutěžích. S mým mateřským klubem VŠTJ Hradec Králové jsme se tehdy jako outsideři dokázali stát vícemistry extraligy České republiky. No a pak jsem hrál také zahraniční ligu v Německu. Hrál jsem pět let za Chemnitz Blau-Weiss. Nejprve třetí a pak také druhou badmintonovou Bundesligu. Docela se nám tam dařilo. Já tam první dva roky neprohrál jedinou dvouhru, a i díky tomu jsme dvakrát třetí ligu vyhráli a přes kvalifikaci se probojovali do druhé ligy, která už měla opravdu vynikající úroveň. Hráli v ní také dánští, asijští, angličtí a holandští hráči, kteří byli a stále jsou považováni za světovou špičku. Ti nejlepší z nich hráli samozřejmě ještě o úroveň výš.

Hrát jsem přestal v osmadvaceti letech ze zdravotních důvodů, protože mě trápila kolena. Už jsem nedokázal trénovat tak tvrdě, abych si udržel výkonnost nebo se i zlepšoval.

Že s koleny bojuješ, vím dlouho, a tak vím, co ti badminton vzal. Co ti ale dal do života?

Jako každý jiný sport mě badminton naučil prohrávat. Naučil mě také to, že když se něčemu hodně věnuješ, tak se časem výsledky dostaví. Je důležité vědět, že svůj život máš z velké části ve vlastních rukách. To je poznání, které se hodí do běžného života. Když něco chci, tak si za tím jdu a ono se to povede a když ne na poprvé, tak na podruhé nebo napotřetí. A když už něco nevyjde, tak umíš prohrát, prostě si dokážeš přiznat, že i přes veškeré úsilí některé věci v životě nevyjdou. Do života patří, že je něco nad tvé síly.

Do takových 24 let byl pro mě badminton věcí číslo jedna. Ale vždycky to tak nebylo a už vůbec neplatilo, že bych byl v badmintonu od začátku nějak dobrý. Tím impulzem, proč se zlepšit, byla situace, kdy mě jako děcko vybrali na krajské soustředění. Součástí nebyla jen hra badmintonu, ale celková fyzická příprava a já těm hráčům z kraje vůbec nestačil. Badminton je fyzicky mimořádně náročný a málokterý sport se tomu vyrovná. Je třeba mít skvělou kondici. Já od toho soustředění začal běhat, posilovat a celkově na sobě pracovat. Systematicky a tvrdě. Ve finále jsem ve dvaceti letech patřil v republice mezi nejlépe kondičně připravené badmintonisty.  

Dneska se věnuješ jako trenér mládeži. Našel ses v téhle roli hned, nebo to chtělo určitý odstup od své vlastní hráčské kariéry?

Nikdy jsem o trenérské „kariéře“ neuvažoval a moc jsem o tom ani nepřemýšlel. Vyplynulo to ale ze situace, kdy se můj táta rozhodl, že po třiceti letech práce pro oddíl skončí. Cítil, že už nemá ten správný drive, oddíl už jen udržuje a nikam neposouvá a už je i unavený. Předal organizaci rodičům dětí, kteří tou dobou trénovali. Já už měl svoje děti a už nevím, jestli přímo on, nebo rodiče těch dětí za mnou přišli s tím, jestli jim pomůžu. Z počátku jsem to bral jako pohybový kroužek a neměl jsem žádné ambice v tom, že bych s nimi jezdil po turnajích a bral to jako výkonnostní sport. Rok jsem tam jednou týdně docházel a přitáhl jsem k tomu i svého syna Honzu. Po roce jsem se rozhodl věnovat oddílu víc a musím přiznat, že mě to naplňuje, že mi to dává smysl a mám z toho radost. Jako trenéra mě naplňuje i to, že se děti baví a že ke nám rády chodí. Což je někdy složité propojit a zachovat i ve výkonnostním sportu. Vytvořili jsme ale sportovní skupinu věkově blízkých dětí, které mohly hrát v jedné kategorii. Byla chuť, nebyl jsem na to sám a díky kontaktům jsme rozjeli fajn sportovní období badmintonu. S rodiči těchto dětí se dodnes potkávám a s dětmi samotnými si občas chodíme i zahrát nejen badminton. Jedna z maminek bývalé hráčky táhne oddíl se mnou dodnes. Je to Blanka Jandová a také ona má velký podíl na našich úspěších a na tom, že stále žijeme. Řekl bych, že i tohle je důvod, proč mám sport rád, že se tam potkáváš s lidmi, kteří tě obohacují a doplňují ti pracovní i rodinný život.

Nakousl jsi složité téma hledání hranice, za kterou se sport mění ze zábavy a radosti na výkonnostní dřinu, ve které se ty původní atributy mohou ztrácet. Kde myslíš, že leží hranice toho, aby zůstal sport ještě zdravý ve všech nuancích, které se v tom termínu skrývají?

To je dobrá otázka, ale není na ní snadná ani jasná odpověď. I já se s tím pořád peru. Začal jsem s trénováním, aby se hrálo pro zábavu, ale protože jsem byl výkonnostní hráč a jsem založením soutěživý typ, propracovali jsme se k tomu, že jsme se začali věnovat i výkonnostní složce. Skvělé bylo, že impulzy nepřicházely pouze ode mě, jako trenéra, nebo od rodičů, ale i od dětí. Ta parta byla fakt skvělá a my se propracovali až na národní úroveň, včetně umístění na mistrovství republiky. Z prostředí na malém městě to byl v dnešních poměrech profesionalizace sportu opravdu velký úspěch. Jenže se současně pohybuješ mezi lidmi, kteří tě nutí přemýšlet jinak. Začneš, ač třeba nevědomě, vytvářet na své svěřence někdy až nepřiměřený tlak. Sám jsem se přistihl, že jsem po svém synovi chtěl věci, které bych dnes považoval za zbytečné. Šlo to za hranice, na které jsi se ptal. Člověk musí být schopen vrcholovému sportu hodně obětovat, musí na to být fyzicky stavěný a mentálně připravený. Nesmí to být jen zbožné přání rodičů, nebo trenéra. To vše se odehrává na velmi tenké hranici, za kterou je znechucení ze sportu, nebo třeba i zdravotní problémy. Neříkám, že jsem se tam v pozici trenéra dostal, ale možná to nebylo daleko.

I jako trenér jsem prošel určitým vývojem. Po nějaké době jsem se letos o prázdninách rozhodl znovu do toho závodního vlaku naskočit. Mí bývalí nejlepší svěřenci jsou dnes už na vysokých školách, nebo přestali hrát na výkonnostní úrovni. Významně do toho zasáhl covid, který bezmála na dva roky zastavil veškeré závodní aktivity i tréninky. Nebylo to pro mě snadné, protože kus naší trenérské práce přišlo nazmar a museli jsme po covidu začínat znovu od píky s dětmi, které nejsou vždy motivované, a ne všechny mají pro badminton předpoklady. S tím už jsem se srovnal a ukázalo se, že mezi nimi je i několik talentů, kteří přístupem i pohybovým nadáním mají slušný závodní potenciál. Za důležité považuji, že ony samy chtějí. Nikam je ale nebudu tlačit, záleží jen na tom, co samy chtějí.

Tady musím ale vyseknout poklonu svým svěřencům, kteří ač už sami nejsou aktivní soutěžní hráči, začali mi sami spontánně pomáhat s tréninkem těch nejmladších. Mám z toho velikou radost a jsem z toho naměkko, když o tom takhle přemýšlím, protože možná je to ten největší úspěch ve sportu, kterého můžeš s někým dosáhnout.

 

Vím, že jsi emotivní typ a dokážeš dát city najevo. Jak to ale bylo ve tvé sportovní kariéře, tam bylo nutné asi emoce potlumit a pekelně se soustředit na výkon?

Jako mladý jsem se taky dokázal pěkně vztekat. I jedna raketa to odnesla… Jako zkušenější už jsem pak fungoval klidněji. Každý hráč má většinou svůj předzápasový rituál, kterým se uklidní a vybudí ke koncentrovanému výkonu. I já se při předzápasovém strečinku a rozcvičce mentálně připravoval.  Neměl jsem tolik herního talentu, ale byl jsem ctižádostivý a dokázal jsem dřít. V důležitých zápasech jsem se dokázal zkoncentrovat a uklidnit, protože jsem si věřil. Věděl jsem, že mám natrénováno. Díky tomu jsem pak také dokázal vítězit.

Měl jsi nějaký „svůj“ úder nebo fintu, kterou jsi dokázal zaskočit soupeře?

Měl jsem jeden speciální úder a jsem na něj dodnes pyšný. Ve své době jsem měl jeden z nejlepších backhandů v České republice. Jde o úder přes ruku, kdy odpaluješ druhou stranou rakety. Ze zadní čáry jsem uměl dávat dlouhý útočný bekhand po lajně, ale i cross, který málokdo uměl a dodnes umí. Pro většinu hráčů v té době to byl obranný úder, po kterém následoval útok druhého hráče. Já jsem naopak dokázal tímto úderem dostávat soupeře pod tlak. Byla to velká výhoda.

Jakou budoucnost má badminton v Lanškrouně?

S trenérkou Blankou Jandovou (1. zleva) a sportovními hráči a dnes i pomocnými trenéry: Davidem Křivkou, Bárou Mrázkovou, Adamem Křivkou a Janem Kosteleckým mladším.

Pozice badmintonu dnes a za mého mládí je velice rozdílná v tom, že tehdy nebyly ani zdaleka takové možnosti, kde se dalo celoročně a vlastně kdykoli hrát, jako známe dnes, třeba díky Foree. Hráčů hobbíků je dnes mnohem víc než dřív a hrají své hobbyligy. Chodí hrát i celé rodiny. A badminton díky tomu žije velmi dobře. Na naučení je badminton na hobby úrovni také snazší než třeba tenis. Míček, když spadne, tak ti nikam neuteče…  Konečně hrát se dá docela dobře i venku, klidně někde u lesa. Takže o sport jako takový strach vůbec nemám. Také badmintonový svaz vytváří systém podpory, který dává sportu budoucnost. Že bych ale měl nějaký plán pro náš oddíl na příštích pět let, to nemám. Cíl ale mám, chtěl bych ho udržet při životě a pokud možno v co nejlepší kondici. Ze všeho nejvíce bych si přál, abychom my s Blankou, mohli a měli komu oddíl předat. Tak jako to udělal před lety můj táta. Když se k tomu povede udělat sem tam dobrý výsledek, tím líp.

Důležitý je neztratit zápal a radost ze hry a mít dobrou partu lidí, která se kolem toho motá!

František Teichmann, foto autor a archiv J. Kosteleckého

PS: K tématu Lanškrounského badmintonu se hodí dodat i fakt, že dcera Tomáše Maixnera Amélie, hrající za Prosek Praha je označována za největší badmintonový talent ČR. Loni jako třináctiletá přivezla bronz z ME v singlu. V kategorii U17, kam letos přestoupila patří čtrnáctileté hráčce 2. místo.