V Lanškrouně Jiří Svoboda navrhl například rekonstrukci bývalých budov pivovaru ze kterých vzniklo sportovní centrum a hospoda

I garáž může být zajímavou architektonickou příležitostí

Na náměstí v Dolní Čermné postavil nový dům, kde sídlí i jeho kancelář

Rekonstruovaný dům bývalé záložny v Tatenici

 

 Jirko, v branži jsi už více než 20 let. Ty jsi od začátku směřoval ke stavbám jednoduchým, k použití přírodních materiálů a hlavně dřeva v exteriéru i interiéru. Potvrdilo se, že to byl směr správný nebo jen jedna z cest?

Jsem si myslel, že na začátek bude otázka jednodušší. Je to jedna z cest, s tím bych souhlasil, ale pro mě je to ta nejlepší. Dnes je těch cest, materiálů a přístupů tisíce. Dá se řada věcí kombinovat, ale ve výsledku je to buď horší, nebo lepší guláš. V jednoduchosti může vyniknout to, co sis opravdu vybral a co tě charakterizuje. I proto jsem zastáncem jednoduchých řešení s důrazem na tvary, materiály a účelnost.

Realizovaný projekt obytného domu

Naplňuje současnost tvé představy, které jsi měl, když jsi firmu zakládal?

Už od střední školy jsem si nepředstavoval, že bych dělal něco jiného. Chtěl jsem dělat sám, nebýt zaměstnaný. Pak jsem chvíli zvažoval mít velkou kancelář 5 a více lidí. Což také nastalo, ale ukázalo se, že to není pro mě správná cesta. Už to bylo jen zadávání práce a její kontrola. Teď je nás méně a je to přesně tak, jak jsem chtěl. Můžu projektovat, jsem v kontaktu s lidmi a není to jen hlídání a čekání na průšvih. Tvořím a v tom je mi dobře. Zpětně cítím, že to byl vývoj přirozený, že jsem sem měl dojít a současně nemám pocit, že bych někde moc zakopl.

Tvůj rukopis je znát na mnoha novostavbách i rekonstrukcích v Dolní Čermné a vůbec na venkově. Je to tak, že se dnes na vesnici staví podobně jako ve městě, nebo je tam pořád více ctít původní zástavbu?

Nemám pocit, že by v tom byl významný rozdíl. Myslím si, že nijak neakcentuji rozdíl město vesnice, důležitější je konkrétní lokalita a osobnost stavebníka. Stavba by něco měla vypovídat i o něm a o tom, co má rád. To je pro mě v přístupu určitě to podstatné.

Platí, že doma člověk není prorokem, nebo narážíš na nepřijetí jen vzácně?

V té stavbě, ve které sedíme, to nepřijetí proběhlo. Sice v menší míře, ne že bych pohoršil půlku vesnice, ale proběhlo to. U ostatních staveb je to podobné. Vzpomínám si, že když jsem na městysu začínal jako místostarosta a stavěli jsme zastávku, tak jsem z toho očekávání výsledku nespal. Obával jsem se, že jestli to nepřijmou a bude to tady strašit dalších padesát let, bude to katastrofa. Už je to snad sedm let a fakt jsem měl strach, jestli jsem to trefil a jestli to bude dobrý.

Díky věcem, které se povedly, člověk časem získá zkušenost a větší jistotu i nadhled. Teď už vím, že se něco povede víc a něco míň a už se tolik nestresuju. A stalo se, že se něco nepovedlo, většinou proto, že jsem se investorem nechal vmanipulovat někam, kam jsem nechtěl.

Zastávka v Dolní Čermné

To se stává asi v každém oboru, že se někdy něco nepovede úplně na 100%?

Každá stavba se však nakonec někomu líbí a někomu ne, důležité je, aby se v ní dobře cítil ten, kdo ji užívá a komu má sloužit. Tomu musí dělat radost. Touhle situací ideálně končívám, když připravuji studii. Musíme si se zákazníkem říct, tohle je super, jsme oba spokojení, můžeme jít dál a začít projektovat. Někdy je ale lepší rozpracovaný návrh zmačkat a hodit do koše, než projektovat něco, co není dotažené. Někdy má smysl začít úplně znovu. Cílem staveb nemá být, aby bylo co nejméně lidí nespokojených, ale radost a spokojenost zákazníka.

Zastávka tady na náměstí v Dolní Čermné je přitom jedna z tvých nejoceňovanějších staveb vůbec. Je důkazem, že pro architekta není „malých staveb“ a že i garáž může být výzvou?

Ano, to platí, není malých rock/n/rolí (tatabojs). Ty víš, že projektuji i malé stavby nebo jen přístřešky pro auta, nemám s tím problém. I běžná drobnost může dopadnout dobře a měla by dopadnout dobře, nebo alespoň nerušit. Když to investor umožní, může být i garáž skvělý architektonický prvek.

Zámeček V Brandýse nad Orlicí

Podílíš se na rekonstrukci památkově chráněného objektu barokního zámečku v Brandýse nad Orlicí. To je myslím docela nová výzva pro tvou kancelář i tebe osobně. Není ale tahle práce až příliš úmorná, třeba vzhledem k množství složitých tradičních technologií, ozdobných štuků i třeba jednáním s památkáři?

To bych určitě neřekl, ale jde o zakázku v mnoha směrech specifickou. Už sám investor, Pavel Skalický a jeho rodina, je fajn člověk, který má se zámečkem ušlechtilé záměry. Důležité je i to, že investor netlačí, aby bylo zrekonstruováno za rok. Je to běh na delší trať. Na většinu věcí je relativně dost času a jen někdy, třeba v případě dílčích dotací, se trochu spěchá. Pro mě je to příklad projektu, na kterém jsem jen jeden z mnoha a hodně se učím. Ani jednání s památkáři není bojové pole, ale kulatý stůl. Zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by prosazoval jen svůj názor a nastavoval věci tak, že by přes ně „nejel vlak“.

V těchto prvních fázích očišťujeme budovu od vestaveb ze socializmu z minulého století. To jde pryč a vlastně to obnažujeme na to původní. Pak budeme přidávat něco nového, ale s maximálním respektem k původní podobě. Ty nové věci chceme přiznat a jednoznačně oddělit od historie. Je to opravdu velká výzva a škola. Baví mě potkávat se s lidmi, kteří dělají historické průzkumy, specialisty na krovy, na sanace různých konstrukcí, statiky nebo specialisty na zahradní architekturu. Já mám pocit, že jsem koordinátor, který zastupuje investora a jeho myšlenky a doplňuji je vlastními nápady. Dohromady s odborníky a řemeslníky se pak snažíme najít nejlepší možná řešení. Zatím to funguje skvěle a doufám, že i fungovat bude. Asi jsme měli se zámečkem štěstí, protože přitahuje samé šikovné lidi, kteří mě inspirují. Takhle to mám od začátku své práce. Snažím se z každého vzít pro svou práci to nejlepší.

Podaří se na zámečku občas objevit i něco, co bylo po léta skryto nějakou vestavbou?

Odstraňovaly se hurdiskové podhledy. A pod nimi jsou původní výmalby a tapety. Ono svým způsobem měla každá vestavba nějaký svůj účel. My se snažíme respektovat původní a jen opatrně dostavujeme nové prvky, tak aby stavba splňovala investorův účel. Je možné, že naše současné vestavby a úpravy někdo za 100 nebo 200 let také odstraní a upraví zámeček tak, jak bude žádat doba příští. Kostra stavby ale určitě přetrvá.

Je možné už teď zámeček v Brandýse nad Orlicí navštívit?

Zámecký pán Pavel Skalický je ve spojení s místními spolky, městskými organizacemi i dalšími aktivními lidmi z okolí takže tam už několik kulturních akcí proběhlo. Včetně vernisáže a přednášek. Poslední rok už byl docela pestrý. Centrem budovy bude kavárna, zachováme také velký víceúčelový sál s gastroprovozem, kde mohou probíhat svatby, koncerty nebo jiné menší akce. Přízemí bude tedy vysloveně pro veřejnost, v patře se plánuje ubytování. Pro veřejnost je po domluvě už teď přístupný park. Možná, že už letos nebo v příštím roce bude možné navštívit také kavárnu. To ještě uvidíme.

Velkou část své práce věnuješ dřevostavbám. Je to dílem i proto, že pocházíš z truhlářské rodiny a dřevo bylo součástí tvého dětství?

Asi tam ta stopa bude a vzhledem k tomu, že nejen táta, ale i můj děda a praděda jsou a byli truhláři, to nejde, se jen tak odpojit. Brácha je konečně čtvrtá generace truhlářů. Ale dřevo má mezi ostatními materiály něco navíc. Je suché, čisté, ekologické. Líbí se mi stavby z betonu, ale uhlíková stopa je u nich obrovská a ne každý to umí a ne každý na to má. Stavět dům za dvacet milionů si většina lidí dovolit nemůže. Já také ne. Já stavím pro běžné lidi a výhodou je, že ze dřeva se dá hodně stavět i svépomocí, to dřevo umožňuje, stavět z cihel už každý nezvládne.

Já ostatní materiály nezavrhuju, dělám všechny varianty. Nikoho nikam nesměřuju, říkám pro i proti. Ale většina lidí už často ví, kam směřuje a jaký vyznává životní styl. Člověk má stavět z toho, co má rád, a co mu vyhovuje.

Dřevostavby to jsou sruby, roubenky, technologie „two by four“, panelové systémy, vrstvené dřevo atd. Je právě tohle lepené nosné dřevo, které jsi použil u stavby na náměstí v Dolní Čermné, pro tebe aktuálně nejpříznivější variantou?

Prvotní impulz byla „z nouze ctnost“. Když chceš stavět dřevostavbu, zjistíš, že firem, které to umí, není mnoho a že není dostatek lidí, kteří s ním umí pracovat. Takhle vzniká přirozený tlak na automatizaci a prefabrikaci. Krom toho, že má tento systém řadu výhod. Může mít i nějaké nevýhody, ale zatím jsem fakt na žádnou nepřišel. V materiálu je to dražší než rámová konstrukce, ale jakmile to staví firma, tak je to finančně velmi podobné. V interiéru můžeš přiznat dřevo, natřít ho, obložit, cokoliv. To jiné systémy neumožňují.

Důležitým aspektem dnešních staveb je ekologie a změny v legislativě, které promlouvají a ještě více budou promlouvat do výstavby. Máš z toho vrásky, nebo je to cesta logická a správná?

Tlak na ekologii je v každém odvětví a je to správně. Ale kde je ta správná míra? Je nutné rodinný dům s tepelnou ztrátou 4kW mačkat dalšími opatřeními na 3kW, možná 2.5kW? To je příkon žehličky. Jakou uhlíkovou stopu zanechají ta další opatření? Proč při tak prudkém rozvoji elektroaut nesmí mít dobře zateplený rodinný dům zdroj tepla na elektřinu, bez nutnosti fotovoltaiky? Má smysl nutit rekuperaci někomu, kdo ji používat nechce a nebude? Vůbec nejsem odpůrce nových technologií ve stavebnictví a energeticky úsporných řešení, ale nelíbí se mi ten tlak na ty nejmenší stavebníky. Před dvaceti lety jsem také vymýšlel složité kombinace technologií, ale dnes už se na to dívám více z hlediska běžného provozu a vidím, že klíčová je spíše uživatelská jednoduchost s minimem zařízení, o které se musíš starat. Ty díry, kde se nám vyrobená energie ztrácí, jsou úplně někde jinde.

František Teichmann, foto archiv J. Svobody a autor