Vojto, proč sis vybral právě SZEŠ Lanškroun?

Primárně to byla zvířata, od mala jsem k nim inklinoval a s touhle školou to šlo ruku v ruce. Na tuhle školu mě upozornil kamarád Adam. S ním jsme se už dopředu, ještě na základce domlouval, že to zkusíme spolu a pokud to vyjde, můžeme být společně na intru.

Měl jsi v dětství obecně raději klučičí zájmy?

Určitě ano. Miloval jsem lego, autíčka, postavičky rytířů. Na Vánoce jsem si pravidelně přál autodráhu, z ní jsem byl vždycky absolutně nadšený.

Ty jsi sem nastupoval na začátku procesu transformace. Vypadal jsi ještě jako děvče. V jaké fází procesu to bylo?

Ano, bylo to na začátku, ale už jsem měl za sebou spoustu důležitých kroků, protože to nejde nijak snadno a jednoduše. Nejprve zůstává dívčí jméno, pak přijde střední rod, což byl můj případ, když jsem do Lanškrouna nastupoval. Až po operacích lze konečně přejít na mužský rod.

Kdy jsi zjistil, že něco není v pořádku, tušil jsi to už od mala, nebo  to bylo jasnější až v době puberty?

Vnímal jsem to od dětství, ale samozřejmě se to akcentuje v pubertě. Člověk v dívčím kolektivu velmi jistě zjistí, že tam nepatří, protože ty „normální holky“ se chovají úplně jinak a mají zcela odlišné zájmy, než jsem měl já. Jenže současně jste divný i mezi kluky. Sice s nimi hrajete fotbal a děláte „bordel a potíže“. Jenže vám narostou prsa a zadek a taky tam nepatříte. Dělat potíže a otravovat školníka, to holky nebaví, ty se chtějí malovat. A přesně v téhle době mě začalo docházet, co se děje.

Jenže klučičí zájmy má leckterá holka a přitom se svým tělem nemá absolutně žádný problém. Jaké procity jsi měl ty, jako kluk v holčičím těle?

Zpočátku jsem si myslel, že jsem lesba, že jsem na holky. Často to bývá tak, že jedna v páru je spíš ten klučičí typ a druhá holčičí. Když jsem ale byl k sobě upřímný, začal jsem si uvědomovat, že mě vadí všechno to ženské. Nejvíc asi prsa, ale celkově mě mé ženské tělo psychicky vadilo. Měl jsem pocit, jak kdybych měl ruku navíc, která k tomu tělu nepatří.

Komu se se s tím člověk může svěřit, to musí být strašně těžké rozhodování?

První to byla kamarádka na základce, ona taky měla pochybnosti, jestli je na kluky nebo holky a té jsem se hodně svěřoval. Následně na internetových skupinách, kde se potkávají lidé s podobnými problémy. S rodiči jsem to řešil až úplně na konec.

Byl to pro ně velký šok?

Svým způsobem ano. Jsem jedináček a z toho vyplývalo, že když se vydám touhle cestou nebudou vnoučata a prakticky nic nebude tak, jak si asi představovali.

Chtělo to hodně času?

U mámy to bylo snazší, táta potřeboval hodně času. Mamka si nějaký čas myslela, že protože se s tátou rozešla, tak je to vina táty a já se jen snažím doplnit si mužskou roli sám v sobě. Tak nějak mi odkývala, že mi rozumí, ale chtěla všechno potvrdit od doktora. Teď bych už řekl, že táta je smířen zcela a dokonce je někdy vlastně rád, že má „toho syna“. S mamkou mám vztah relativně omezený, ale už je snad se vším taky nějak srozuměná.

Jak v Čechách funguje systém pomoci lidem, kteří se dostanou do podobné situace jako ty?

Když už je člověk přesvědčený, že to chce řešit, tak jako první na řadě je sexuolog. Těch je po republice spousta a někteří se tomuhle tématu docela poctivě věnují. Bydlel jsem v Kladně, takže to nebylo tak složité dojet do Prahy a řešit to tam. Rozebere se to, jak člověk prožíval dětství a jak to má teď. Důležité je být v té diagnóze přesný, aby následným procesem neudělalo více škody než užitku. Někdy to může být jen nejistota v hlavě, jindy, jako třeba u mě, šlo o opravdu vážnou věc.

To sezení nebylo jedno, ale bylo jich několik a opakovaně se při nich vracelo ke všem otázkám. Každopádně pokud člověk ještě neví, co přesně se děje, je nejlepší poradit se jako s prvním s psychologem.

Jak komunikace s odborníky fungovala, byl jsi spokojený?

Ale celkem ano. Zhruba patnáct sexuologů v republice je připraveno řešit tranzice a téhle problematice se do hloubky věnují. Tihle lékaři pak zůstávají pro každého pacienta k dispozici po celou dobu procesu, ale i později v životě.

Neměl jsi někdy pochybnosti, jestli celý ten náročný proces stojí vůbec za to?

 Já měl jasno, ale dostal jsem se v rámci komunikace do skupiny šesti lidí, kteří řešili podobné otázky a problémy jako já. Nakonec jen tři prošli transformací, ostatní zjistili, že to mají jinak a že se asi spletly. I to ukazuje, jak důležité je, aby ten proces nebyl úplně snadný.

Je to dobře, že ten proces není jednoduchý a musí se trochu vybojovat?

Za mě bych řekl, že to dobře je. V dnešní době se bojuje o to, aby to bylo rychlejší, ale nejsem toho příznivcem. Není na škodu trošku se tím protrpět, aby nevznikaly chyby, které nelze napravit a vedou ještě ke větším potížím. Prostě tranzice není žádná legrace, je konečná a přináší i řadu zdravotních rizik. A to si ne všichni, kdo k tématu přistupují povrchně jako k módní věci, uvědomují.

Na maturitním plese jsi měl tetu, to ona pro tebe byla tou důležitou rodinnou oporou, když jsi se stával  Vojtou?

Ano, ona byla takovou druhou mámou, která mi byla velkou oporou. Kupodivu ta nejstarší generace v mé rodině už je s tím úplně nejlépe smířená a to jak babička tak i děda. Pro ně už to není téma.

Je proces transformace náročnější úředně, psychicky, nebo hlavně fyzicky, když se řeší operace?

Na začátku je to náročné psychicky, člověk musí zvládnout několik opakovaných sezení s psychology a sexuologem a pak se sedne, všechny ty papíry se podepíší a celé to martyrium započne indikací léků. Většina lidí, jako já trpí nejvíce problémem dysforie, tedy tím, jak člověk vypadá. Léky sice hodně ovlivní. Změní se hlas, začnou růst vousy, zmizí podkožní tuk, narostou svaly, ale jiné věci zůstávají, třeba prsa. Ten první hormonální proces trvá zhruba rok, ale ten rok je nekonečně dlouhý a všechno se hrozně vleče. Pak začne fáze chirurgická.

Rozumím tomu správně, že klíčové pro tebe byly až ty chirurgické změny těla?

Určitě ano.

Jak komfortní to byl proces z úředního hlediska, šlo to snadno?

Na starost to primárně má matriční úřad s tím, že těch lidí už si systémem prošlo docela dost a úředníci jsou na tyhle věci celkem připravení. Měl jsem asi štěstí na paní matrikářku, protože mi říkala, že to řešila už několikrát a nejsem až tak velká výjimka.

Dneska vypadáš, mluvíš i chováš se jako kluk. V čem je ten pocit jiný být mužem a ne ženou? Zpěvák Milan, který se stal ze ženy mužem až po padesátce popsal nejdůležitější změny v tom, že mu už není skoro nikdy zima a že se nebojí mluvit před lidmi a třeba se pohádat s číšníkem, když mu přinese studené jídlo.

To musím také potvrdit, ta změna ve vnímání teplot je ve v mnoha směrech úžasně příjemná. Hodně se změní i síla, i když „ležím ladem“ a moc necvičím, jsem výrazně silnější, než jsem byl. Tuk se změnil na svaly. Dříve, když jsem šel babičce pro nákup, sotva jsem ho unesl a teď je to hračka.

Hodně také vnímám rozdíl v tom, jak se společnost chová k ženám a jak k mužům. Hodně jsem to vnímal hlavně na základce. Kolikrát jsem měl pocit, jako bych byl jen nějaká „slepice“, která něco kvoká, ale nikoho nezajímalo, co říká. I dnes mám pocit, že když něco řeknu jako kluk, vnímá to okolí jinak, je na to brán větší zřetel.

Jsi dnes feminista?

Pokud to není ten extrémní případ, ale jde o rovné šance pro obě pohlaví, pak s tím souhlasím.

Myslíš si, že lépe rozumíš ženám?

Je to pro mě těžká otázka. Já mám dnes pocit, že jsem docela komunikativní a sednu si skoro s každým. Babička mi ale říkala, že i když jsem dnes kluk, v hlavě mi zůstalo to „tovární nastavení“ a jenom se to hodně změnilo z venku. Takže svým způsobem asi ženám rozumím pořád dobře. Ženy někdy mají zkrátka „své“ dny, vím, jaké to je a pak je lepší nedráždit! (Smích!) U mužů zase vnímám vetší problém s návalem vzteku nebo přímo agrese. To mívám taky, jsou situace, kdy bych někomu nejraději jednu vrazil. Z tohoto pohledu není někdy snadné být ženou ani mužem.

Co ti ten proces transformace dal krom toho, že jsi kluk? Jaký náhled máš na českou společnost a její tolerantnost?

Zcela zásadně se mi vytřídili lidi okolo. Skoro bych řekl, že se to událo šíleným způsobem. Z původní základky se se mnou baví jen dva spolužáci. Zažil jsem i šikanu. Tady v Lanškrouně se to taky vytřídilo. Od začátku jsem slýchával poznámky jako mutant, transformers a jiné. V práci, když se to dnes někdo dozví, tak se ta situace velmi rychle řeší. Některým je to jedno a není to pro ně téma, prostě mě berou, že jsem takový a nemají potřebu do mě rýpat, drbat mě nebo urážet. Jiní se posmívají, mají netaktní poznámky a odsuzují mě, ale ti, mám pocit, by to dělali i plešatému člověku s rakovinou.

Hodně záleží na tom, v čem je člověk vychovaný. Pokud v rodině platilo, chovej se slušně k lidem v okolí a chovej se k nim tak, jak chceš, aby se o ni chovali k tobě. Pak není problém a všechno je normální. Opakem jsou lidé s extrémně netolerantními názory. Od nich jsem si vyslechl i výhružky zabití, doporučovali mi, ať jdu do plynové komory.

Na to jsem nevěděl, jak reagovat, na to jsem nebyl připravený.

Už je to nějaký rok, kdy se s těmito tématy potýkáš. Mění se to k lepšímu?

Je to velmi individuální, ale třeba u táty jsem zaznamenal velký posun. Dříve jsem měl pocit, že o tom tématu nechtěl slyšet, nechtěl se tím zabývat a „hlavně ať mu nic necpou“! Teď už je smířený a to téma mu přestalo vadit. Neřeší, kdo co má za sebou, pokud se člověk nechová hloupě, nemá potřebu ho soudit.

Myslím si, že se to mění a každý člověk se může v tomto ohledu změnit a nemít problém spolupracovat s kýmkoliv, ať už je to gay, lesba nebo jako já transčlověk.

Ty sám se vnímáš jako členem LGBT komunity, nebo jsi přímo aktivní člen nějaké konkrétní organizace?

Já mám trochu nerad tyhle specifikace. Sám sebe beru jako kluka a tečka. Nikdo nepotřebuje vědět, čím jsem si prošel. Je to velmi osobní informace. Nemusím to vykřikovat do světa. Sám nemám rád extravagantní jedince, kteří na sebe permanentně upozorňují a mají rádi „barvičky“. Nechci tím říci, že je to úplně špatně, někdo může mít třeba pocit, že je dobré být na sebe hrdý díky tomu, čím si prošel.

Takže Prague Pride není tak úplně akce pro tebe?

Samotná myšlenka akce není vůbec špatná, protože je to o toleranci ve společnosti, ale lidé kteří tam chodí a dělají tam jen „bordel a scény“, vůbec téhle komunitě neprospívají, působí až kontraproduktivně a hází špatné světlo i na lidi, kteří bojují o rovnoprávnost a proti netoleranci.

Sám jsi naznačil, že jsi vůči „módnosti“ transsexuality a LGBT obecně kritický. Vysvětli svůj postoj?

Mě vadí lidi, kteří to kolem sebe vykřikují a berou vše, co s tím souvisí na lehkou váhu. Jako by řešení bylo snadný a šlo jen o to se rozhodnout a zkusit si to. Oni to prezentují jako procházku růžovou zahradou, ale opak je pravdou. Vzhledem k tomu, čím jsem si já prošel, tak bych to označil jako cestu peklem. Pro řadu lidí je to spojeno se samotnou existencí a mnozí častokrát zvažují, jestli by nebylo snazší skočit pod vlak. Jakékoliv zlehčování a „hry“ v těchto situacích hážou klacky pod nohy lidem, pro které je to skutečné téma a jsou nuceni to fakticky řešit a protrpět.

Vnímám to tak, že někteří lidé si myslí, že tímto způsobem na sebe můžou upozornit a stát se celebritou. Jsou to pózisti, kteří řeší úplně jiné problémy duševního rázu a trans téma je v jejich podání pouze póza a prostředek, jak si udělat v životě vzrůšo. Protože běžný civilní život je málo zajímavý. Já ale chci mít normální obyčejný život.

Jak to máš dnes s partnerským životem a je to u trans lidí podobné?

Každý to má jinak a to se samozřejmě týká i sexuality. Já měl vztahy s holkami, tras lidmi i kluky a postupně jsem si vyškrtával, co ještě ano a co už ne. Když jsem měl vztah s holkou, tak ona to, čím jsem si prošel, vzala dobře, ale já měl problém. Mně dívčí prsa připomínají mou vlastní minulost a psychicky jsem to nezvládal. Nebyla to chyba toho člověka, ale moje a nešlo to překonat. Ve výsledku jsem můj zájem zúžil pouze na chlapy. Stojím si dnes za tím, že dokud si to člověk nezkusí, tak nemůže vědět, co je ta jeho cesta.

Měl jsem štěstí na holku, která to dokázala překonat a zůstali jsme dodnes přátelé. Chtělo to ale hodně upřímnosti tolerance a humoru. Teď už si z naší společné životní etapy děláme jen srandu.

Myslíš si, že humor obecně pomáhá na té cestě „peklem“ jak jsi proces transformace popsal?

100%, ale to se týká jakéhokoliv tématu. Pokud něco vnímáme negativně, pak to vždycky bude trochu špatný. Každá vážná věc se dá brát s nadhledem. Já jsem si kdysi řekl něco v tom smyslu, jo jsem divný, ale třeba jsem tím i trochu zajímavý. To se týká každé fyzické i duševní nemoci.

Jakou představu máš o svém životě po škole a po maturitě?

Momentálně mířím do Prahy na vysokou školu na chov exotických zvířat, to je můj sen a cíl. Zjistil jsem, že pejsci, kočičky a krávy mě už tolik nebaví a že mojí cestou jsou studenokrevní a exotičtí živočichové. Doma chovám pavouky a štíry. Když by to šlo, umím si sám sebe představit i jako pracovníka v zoologické zahradě.

František Teichmann