Zatím se Lanškrouna týkala první vlna uprchlíků, kteří nejčastěji přicházeli za příbuznými. Jak probíhala pomoc těmto lidem?
Od počátku jsme se zabývali především problematikou bydlení. Obraceli se na nás rodinní příslušníci těch, kteří k nám přicházejí. Oni tu už často dlouhou dobu žijí, pracují v místních firmách, nebo nabízí své služby. Snažili jsme se jim pomoci vlastními silami a v rámci možností města a regionu jsme během týdne dokázali tyto lidi ubytovat. Bude to přes 300 lidí, kteří přijeli za svými známými a příbuznými, ale nejen ti. Přesné číslo neznám, protože řada lidí přijela přímo za rodinou mimo náš systém. Museli jsme se připravit na to, že ti lidé často přicházeli v noci a nikdo netušil, jak silná ta vlna bude. Měli za sebou několikadenní cestu, byli vyčerpaní a někdy už naprosto apatičtí. Vytvořili jsme pro ně zázemí v přísálí zámku. Během dvou dnů se tam podařilo zařídit 30 lůžek. Včas se nám podařilo nakoupit matrace, které se rychle staly nedostatkovým zbožím. Zajistili jsme i postýlku pro miminko, protože sem přicházely i maminky s osmi až deseti měsíčními dětmi. K dispozici máme také hygienické balíčky pro každého uprchlíka, jídlo, pití a další nezbytné potřeby. Zámek necháváme v tomto režimu pomoci fungovat dál pro případ dalších běženců. Na úřadě máme rozdělené služby, kdy má každý den někdo z nás 24 hodinovou službu, aby mohl v případě potřeby pomoci. Kdykoli dostaneme signál, tak buď já, nebo referent krizového řízení pan Šťastný dáváme službě pokyn, že někdo přijíždí a je potřeba ho ubytovat. Následující den služby zařídí vyplnění krátkého dotazníku, který nám pomáhá mít přehled o tom, kdo tu je, odkud přišel a za kým přijíždí. Zatím to z 99 % byly ženy a děti a šlo o sloučení rodiny. Zajímá nás také profese těch lidí, protože to chceme využít při jejich zapojení do pomoci dalším uprchlíkům. Jedná se třeba o učitele, se kterými následně chceme řešit výchovu a vzdělávání dětí.
Co když přijdou další vlny a lidí bude zase přibývat?
Dokážu si představit, že při větší vlně jsme schopni na zámku najednou ubytovat až 100 lidí. Zatím se nám dařilo, že nikdo nezůstával na zámku déle než 2 – 3 noci. Všichni se následně dostali buď ke svým příbuzným, nebo se získala místa v soukromém ubytování. Ta byla s velkou mírou solidarity nabízena v celém regionu Lanškrounska. Dařilo se nám. Pro jednu rodinu na cestě jsme dokázali zajistit ubytování tak rychle, že nemusela na zámek a přímo se nastěhovala do volného bytu.
Máte stále ještě k dispozici nějaké volné ubytovací zázemí pro další uprchlíky?
Ano, ona se nám ta databáze průběžně mění, volná místa se plní a zároveň přibývají nová. Určitě není možné dávat jednu rodinu do bytu, to by se kapacita velmi rychle vyčerpala. Teď to je tak, že v jedné místnosti jsou dvě maminky se čtyřmi dětmi a v druhé místnosti další dvě osoby. Je to náročné, ale jinak by se kapacity velmi rychle vyčerpaly. Dále jsme oslovili všechny ubytovatele regionu a zjišťovali jsme jejich volné kapacity. I ty máme v evidenci, včetně rekreačních zařízení. S tím, že tyto kapacity by se využily při velkém náporu lidí. Obdobně zareagoval stát. Bohužel poněkud dvoukolejně a plní ubytovací kapacity bez vědomí města, jen se základní informací o počtu umístěných lidí. Takhle skončila skupina maminek s babičkami a dětmi v ubytovacím zařízení v Oboře. Jde zhruba o dvacet lidí, které sem umístil stát prostřednictvím hasičů. Ten systém považuji za nedostatečný, protože my těch informací potřebujeme více, třeba pro potřeby uplatnění na pracovním trhu nebo umístění dětí do školských zařízení. Já totiž nevěřím, že to bude na krátko, a že se brzy situace na Ukrajině vyřeší. Díky ubytovatelům tu zpětnou vazbu naštěstí máme a lidé z lanškrounského sociálního odboru zase zajišťují součinnost při zajištění jejich potřeb.
Kdo platí náklady na ubytování, uprchlíci většinou dostatek prostředků nemají?
Po dohodě s ubytovateli jsme se domluvili, že po nezbytně nutnou dobu ponese náklady město samo. Lidé často přichází opravdu s minimem věcí i peněz. Město má za tímto účelem k dispozici rozpočet krizového řízení s cca 300 tis. Kč. To se zatím jeví, díky solidaritě lidí, nezištné pomoci a darům, jako dostačující. Myslím si, že nám to pokryje náklady do příštího zastupitelstva v červnu a pak uvidíme.
Lidem, kteří přichází vysloveně za zde již dlouhodobě pracujícím člověkem, se snažíme dát k dispozici krizový byt. To je na 30 dní na základě garance firmy, kde je ten člověk zaměstnán. Většinou jde o tatínka rodiny, za kterým přijela žena s dětmi. Takto už jsme dali k dispozici 2 byty. Nájemné jde na třicet dní za městem. Velmi zde pomohla i solidarita zaměstnanců, kolegů z firem, kteří v krátké době dokázali pomoci byt základním způsobem vybavit. Během těch třiceti dnů by se měla situace rodiny stabilizovat a žena, pokud může, si najít zaměstnání. V dalším období by rada mohla přidělit byt obecní s nájmem maximálně 66 Kč/m2 měsíčně. To je hranice nájmů našich sociálních bytů. Město muselo zmapovat, kolik bytů má aktuálně k dispozici, kolik jich je těsně před dokončením rekonstrukce, v rekonstrukci nebo před rekonstrukcí. Rozhodli jsme se zastavit plánované, ale nezapočaté opravy, protože tím by se na tři i více měsíců stopla možnost jejich využití.
Nabídka privátního bydlení je poměrně veliká, ale město je pouze zprostředkovatelem. Dohody a další jednání mezi pronajímateli a ubytovanými už následně jdou mimo město. Tam vidím prostor pro řešení případné další vlny, která může přijít docela brzy.
Kdo a jak pomáhá lidem, kteří nemají na náš region žádnou vazbu?
Kraj, který za tímto účelem zřídil svoje centrum v sále Kašpar na Krajském úřadu v Pardubicích. Každý, kdo sem přijde, má povinnost se zde zaregistrovat do třiceti dnů. Původně to byly dny pouze tři. Po registraci dostanou potvrzení, že mohou po určitou dobu zůstat v České republice a získají potvrzení o registraci do systému českého zdravotního pojištění. Což je podle mě velmi důležité. Zároveň se dostanou do systému úřadu práce a získají částečnou podporu v nouzi, která zajistí, že na první základní start mají nějaké finance a nejsou bez prostředků.
Co děti a jejich školní a předškolní vzdělávání?
Situace je v tomto ohledu složitá. Kapacity ve školkách nejsou a nebyly. My jsme si řekli, že primárně nikdo nesmí zůstat na ulici, ale teď je potřeba vyřešit vzdělávání. Tento týden jsme přednostně řešili vzdělávání dětí předškolního a mladšího školního věku, protože to může pomoci maminkám dostat se rychle do pracovního procesu. Tato věková skupina je naší prioritou. Malé děti mohou zůstat s maminkou doma a středoškoláci vydrží doma sami.
Důležité bylo, že na začátku jsme si svolali zástupce místních firem a zmapovali očekávaný počet ukrajinských zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, kteří by sem mohli přijet. To byl dost podstatný krok. Následně na to jsme svolali poradu ředitelů s cílem do 1. dubna vyřešit umístění dětí mladšího školního věku a předškoláků. Ředitelé škol sdělili, že pokud mají kapacity, tak se v rámci platné legislativy budou individuálně domlouvat se zákonnými zástupci. Eventuálně za pomoci doprovodu zástupce firmy z důvodu jazykové bariéry. Každá škola dokáže nějaké žáčky „nasát“ v rámci své kapacity. Určitě není ohroženo, že by se naše děti u zápisu do prvních tříd z tohoto důvodu do školy nedostaly, to absolutně vylučuji.
Oslovil jsem také školy z okolí, protože mnohé z nich fungují z důvodu nízkého počtu dětí na výjimku. Ukázalo by se, že je zde docela dost volných kapacit a pro obecní úřady by to znamenalo, že by nemusely na školy doplácet. Už vím, že v řádu desítek dětí by tyto školy dokázaly přijmout, to je velice pozitivní zpráva. A po tom minulém týdnu si troufnu odhadnout, že máme volnou kapacitu minimálně pro 100 dětí. Zároveň si myslím, že tu tak 150 dětí předškolního a školního věku už je. Pokud se nám podaří vyřešit problematiku dopravy do škol, mělo by vzdělávání dětí být zvládnuté. Očekávám, že oslovíme jak starosty obcí, tak i zástupce firem, zda by nám v tomto ohledu nepomohli. Vidím to nadějně, protože od začátku mnohé z firem pomoc nabízely. A to dokonce i vozidlo. Uvidíme, jak se to podaří skloubit s hromadnou dopravou a pomocí rodičů i dobrovolníků. Máme v tomto ohledu naštěstí silnou databázi dobrovolníků i tlumočníků, kteří nám nezištně pomáhali už na zámku a jsou ochotni se zapojit prakticky ve dne, v noci.
Máš zkušenost i s nějakou vysloveně nestandardní situací?
Řešili jsme složitou situaci jednoho seniora, tatínka jednoho našeho dnes už občana původem z Ukrajiny, který byl vážně zraněný. Dostával se do Čech z míst, kde se válčilo. Celý den ležel na zadních sedačkách v autě pod léky a bylo nutné mu zajistit akutní zdravotní péči. Bylo potřeba vykomunikovat to, aby se plynule přemístil z auta do nemocnice v Pardubicích bez registrace a zastávky v Lanškrouně. Díky spolupráci s Pardubickým krajem, cizineckou policií i nemocnicí v Ústí nad Orlicí se to podařilo a jeho stav by měl být stabilizovaný.
Plánuje město iniciovat i další pomoc pro uprchlíky, protože nelze očekávat, že by se konflikt rychle vyřešil?
Určitě ano. Od počátku jsem byl v kontaktu s ředitelem Českého červeného kříže v Ústí nad Orlicí panem Martinem Hodovalem. Snažil jsem se na začátku mírnit ten zápal pomáhat. Čelil jsem první víkend telefonátům v tom smyslu: „Starosto, vyhlaste sbírku, my máme auta a dovezeme to na Ukrajinu.“ Věděl jsem, že počáteční chaotická pomoc bez organizace by na místě činila veliké problémy. Auta by se beztak nedostala do místa určení a skončila 50 km odtamtud. Vyhlásili jsme proto sbírku ve spolupráci s Červeným křížem. Probíhala týden v tělocvičně základní školy na Jiráskově náměstí. Podařilo se ji naplnit a materiál putoval do centra v České Třebové a odtud dál na Ukrajinu. Zároveň probíhala i krajská sbírka a malá sbírka přímo u nás v Lanškrouně, která ale cíleně řešila potřeby a požadavky lidí, kteří už tu jsou. Aktuálně vím o sbírce pro ukrajinské hasiče, která probíhá mezi hasičskými sbory. Jde především o helmy a výstroj.
Pokud budeme vyhlašovat další sbírky, budeme to dělat koordinovaně ve spolupráci s Červeným křížem, Pardubickým krajem, Adrou, Člověkem v tísni a dalšími organizacemi tak, aby byla pomoc cílená a sofistikovaná.
Dá se přirovnat situace k tomu, co jsme zažívali před dvěma roky, kdy začala pandemie covidu?
Ano, mně to trochu připomíná počátek covidu, kdy jsme také dost dobře nevěděli, co všechno a jak zařizovat. Žijeme v nové situaci. Máme proto malou pracovní skupinu, která se každý den ráno v osm setkává u mě v kanceláři. Mimo svou standardní gesci tito lidé pomáhají s organizací pomoci, sbírek, ubytování a součinností s dalšími partnery a subjekty. Zatím se nám daří ve spolupráci s městskou policií vše řešit i přes veliké množství lidí, kteří sem už přišli a mé počáteční obavy, že se to nedá zvládnout. Naštěstí se zapojili příspěvkové organizace a dobrovolníci. Madoret třeba pomohl se stravováním pro lidi bez prostředků. To vše zatím zvládáme financovat z peněz určených na krizi.
Co musí vyřešit město teď v nejbližších dnech?
Aktuálně nás čeká především zajištění vzdělávání pro děti. To je veliká starost, ale věřím tomu, že díky vesnickým školám to zvládneme. Otázkou zůstává, co přijde. Já bych byl proto, aby pomoc byla systematická a koordinovaná. Tak, aby se z center lidé dostávali do regionů cíleně, na základě vazeb rodin nebo profesního a pracovního uplatnění. S firmami jsme domluvení. Momentálně mají pracovních míst dost a nabízí nám konkrétní pozice do naší databáze. Oslovili jsme všechny velké zaměstnavatele a řekl bych, že všechny firmy se zapojily. Kdokoliv přijde, dohledá tyto informace na našich stránkách. Doví se je na záchytném místě na zámku a znají je také ukrajinští dobrovolníci, kteří nám pomáhají.
František Teichmann