Výsledkem byla zábavná diskuze, ve které si ze sebe dělali oba protagonisté večera legraci a čas plynul tak snadno, že většina publika na tvrdých zámeckých židlích začala pozvolna trpět. Potlesk však sklidili zasloužený a zcela zaplněný sál zámku v Lanškrouně musel být v chvíli vděčný Cyklotréninku Františka Trkala a jeho týmu, za tenhle pořadatelský majstrštyk.
Robert Záruba se Dominika ptal na všechno a skoro nerozumím tomu, jak si mohl zapamatovat tolik podrobností z událostí starých více než 30 let. Dominik zavzpomínal na své začátky a těžko pochopitelnou touhu neustále něco chytat: "Pamatuji si, že jsem od začátku vždy chodil do brány. O ničem jiném jsem ani neuvažoval. Nejčastěji mi něco házel táta nebo děda. Bavilo mě to tak, že jsem u toho vydržel hodiny." Na dědu vůbec rád vzpomíná, protože u něho s bráchou trávili často celé léto. Na což zareagoval Robert a připomněl mu svérázné dědovy stravovací návyky. "To je fakt, u dědy jsme během prázdnin měli každý den stejnou snídani, párečky s chlebem a kremžskou hořčicí, 62 dnů po sobě. Ale já nikdy žádné diety nedržel a myslím, že jsem byl náramně spokojený!" Zápal a nadšení pro hokej byla jedna věc, ale své sehrál možná i fakt, že Dominik od začátku hrál nejčastěji se staršími kluky. "Nebylo to vždycky jednoduché a i na šikanu došlo. Vždycky jsem byl nejen nejmladší, ale i nejslabší a někoho tenkrát napadlo, že čím víc mi namelou, tím lépe budu chytat. Chtěl jsem utéct z tréninku, ale trenér mě tenkrát ukecal, abych se vrátil", přiblížil zpětně s úsměvem peripetie hokejových začátků slavný gólman. Lehké to neměl ani v dalších letech, když se už jako šestnáctiletý dostal do pardubického áčka. Hráčům zásadně vykal a měl z nich obrovský respekt, což se údajně prolomilo až po výhře ve Zlíně a po mnoha "dobrých radách", jak míchat červené víno s bílým.
Zábavné bylo slyšet i to, jak se rozjížděla jeho kariéra v zámoří. Čelil totiž různým vtípkům a komentářům na svou brankářskou techniku. Díky jazykové bariéře však téměř ničemu dlouho nerozuměl, a tak si z toho hlavu nedělal. Když už angličtinu začal zvládat, poznámek výrazně ubylo, protože jeho rozevlátý styl začal nést ovoce. A pokud dominujete tabulkám úspěšnosti, nelze než přejít od vtípků k respektu. Závěrečná třetina debaty měla jasné téma, Nagáno a olympijské zlato. Dominik popisoval, jak se vše sešlo neuvěřitelně dobře, když po nevýrazném začátku sezóny začala forma vrcholit těsně před odjezdem. Třiatřicetiletý Dominik věděl, že je v nejlepších letech, a že se podobná šance i vzhledem k síle týmu nebude opakovat. Nepřipouštěl si proto ani ve finálovém zápase s Rusy, že by bylo fajn i stříbro. "Zlatí hoši budeme jen, když přivezeme zlato", definoval svou víru i odhodlání k výhře úspěšný brankář. Vyslovil také názor, že se Češi nejlepším týmem stali až v druhé třetině zápasu s Kanadou. Popis spanilé jízdy hokejistů z letiště na Staroměstské náměstí se zastávkou u prezidenta Havla už jen orámoval fantastickou atmosféru těch dnů, kdy se velká část republiky dokázala znovu hrdě bít v prsa s pocitem toho, že jsme Češi. Že je u toho Dominik Hašek na měkko i po tolika letech, se nelze divit. Zajímavá byla i jeho následná kariéra. Původně ji chtěl zakončit už v roce 1999, ale nakonec to bylo až o 12 let později v Pardubicích, kde stihl ještě získat titul a vyvrátit tak spekulace o jeho tehdejší formě. "Hokej hraji pravidelně a děsně se těším na každý zápas, ale do brány už nechodím, toho jsem si užil dost. Teď hraji v obraně", přiblížil své aktuální hokejové radosti Dominik a prozradil, že ho krom pracovních povinností s propagací energetického nápoje naplňuje i myslivost a lovecká kynologie.
František Teichmann
