Představil pět základních tezí, kterými prezentuje své vize fungujícího školství:
- Jako základní považuje definici toho, co by mělo být cílem školství. Říká, že by to mělo být učení a vzdělávání a nikoliv socializace, ke které dle jeho názoru často dochází pod vlivem zájmových skupin, které bazírují na multikulturních a dalších tématech globalizace.
- Ve školství považuje za nejdůležitější lidi. Připomněl, že mnohé vlády se zaštiťovaly tím, že jim jde o školství a o učitele, ale ve skutečnosti to tak není, protože valná část peněz plynoucích do školství neskončí ve sborovnách, ale u různých organizací, o kterých se domnívá, že na školství parazitují. Vyslovil i pochybnost nad smysluplností devátých tříd a doslova řekl: „Léta se rozřeďovalo to, na co stačilo osm let, ale výsledkem je, že ani po devíti letech žáci nezvládají to, co dřív zvládli po osmi.“ Narazil také na inkluzi. Tvrdí, že současné školství už umožňuje všem i handicapovaným dětem dostupnost vhodného vzdělání a zastal se praktických škol. „Systematické přemísťování dětí z praktických škol do běžných tříd a rušení praktických škol považuji za zločin!“ řekl doslova. V současných školách mu také vadí vysoký počet hodin, které děti tráví ve třídách, místo aby čas trávily sportem, hrou na hudební nástroje nebo třeba jen tak venku s kamarády.
Děti mají po škole trávit čas tím, co je baví a s kamarády
3. Ve vzdělání mu chybí jednoduchost. Odcitoval zde kousek RVP (Rámcového vzdělávacího plánu) a demonstroval tak, jak nesmyslné floskule obsahují dnes školní dokumenty. Připomněl, že školní zákon má více než 300 stran, ale přitom není nikde jasně definované, co má umět deváťák vycházející ze ZŠ.
4. Jako další bod zmínil konflikt ideologie a výchovy. Za klíčovou považuje ve škole osobnost učitele, která vychovává svým příkladem. Spravedlností, laskavostí, důsledností a vytvářením atmosféry bezpečí.
5. Za zásadní problém, především vysokých škol, pak považuje formální vzdělanost. Kritizoval neúměrné prodlužování studií a nízkou kvalitu vysokých škol. Ty vidí jako instituce zcela přebujelé s nesmyslnými programy bez praktického uplatnění, což doplnil informací: „ Na počet obyvatel máme nejvyšší procento vysokých škol na světě. Jde ale o absolutní inflaci vzdělávání, protože na řadu škol se dostane už prakticky každý.“ Upozornil také na přirozenou tendenci rodičů tlačit děti tímto vzdělávacím systémem k co nejvyššímu možnému vzdělání, bez ohledu na praktické uplatnění, schopnosti dětí i jejich přirozené předpoklady. V této souvislosti zmínil, že bezvadně funguje především školství mateřských škol a prvních stupňů, druhý stupeň už zadrhává, střední školství shledává neefektivním a předimenzovaným. K víceletým gymnáziím má poněkud komplikovaný vztah, ale přiznává, že jejich existence je nesystémová.
Zároveň zmínil, že školní systém má spoustu obranných systémů, které dokáží dlouhodobě vzdorovat zavádění nesmyslných nařízení. Učitele i lidi, kteří chtějí ve školství něco změnit, vyzval k osobní angažovanosti a aktivitě ve veřejném prostoru. Bez toho se podle něho nic nezmění. Sám nemá pocit, že by učitelská profese neměla prestiž a také naznačil, že prestiž učitelům nezajistí jen dobré finanční ohodnocení. Za největší neduhy českých učitelů považuje nedůslednost ve výuce a přizpůsobování se nízkým nárokům na žáky. K maturitě podotkl, že její současná podoba je nesmírně zdlouhavá a doslova ji označil za paskvil. Přiklání se k tomu, aby státní část měla formu tří didaktických testů z českého jazyka, cizího jazyka a matematiky a zbytek maturity, ať si organizují školy podle svých představ.
Václava Klause přivítala v Lanškrouně Stanislava Švarcová
Václav Klaus zastává v současné ODS něco jako post „stínového ministra školství“. Faktem je, že svou roli ve vedení českého školství vidí střízlivě a přiznává, že bez jasného politického mandátu nelze nic zásadního ve školství nastavit. Aktuální politickou situaci nevnímá jako střet levice a pravice, ale jako střet demokracie a svobody s nesvobodou. Jestli by Klausovy názory a recepty stačily na rekonstrukci českého školství, které ve srovnání s vyspělými státy několik posledních let vytrvale ztrácí dech, nechci hodnotit. V řadě bodů však vnímám, že jeho názory s kantorskou veřejností souzní, byť to rozhodně není souznění bezvýhradné.
Můžeme se jen těšit, pozvou-li i ostatní strany své čelní zástupce k diskuzi nad konkrétními tématy.
František Teichmann