Andrej není můj „šálek čaje“. Důvodů k tomu mám hodně. Od jeho přístupu k zemědělství, které firmy pod křídly Agrofertu ovlivňují směrem, který nepovažuji za udržitelný ani šetrný k přírodě. Přes drsné podnikatelské praktiky, kterými likvidoval své konkurenty i partnery až po bezbřehý arogantní politický populismus, jenž v době covidu stál spoustu životů a následně i peněz.

Nebudu ale nadávat sousedům do debilů, ani hrozit pěstí na kolegu z práce kvůli tomu, že bude volit jinak. Posledních deset let ukázalo, že vsadit na politika, který štengruje lidi proti sobě, nic dobrého nepřináší. Poučili jsme se a zasloužíme si lepšího státníka? Věřím, že ano. Pokud ne, nebudu používat jeho metody ve svém životě. Pokud neumíme ve svých rodinách, komunitách i sociálních bublinách slušně a trpělivě argumentovat, proč na hrad nepatří Babiš, asi si ho taky zasloužíme.

Historie demokracie nám dává ponaučení v tom, že i ona může být cestou fanatických psychopatů k moci, válce i utrpení. Není totiž dokonalá a právě toho dokáží populisté i diktátoři využít. Společným jazykem jsou rychlá řešení čehokoliv, převzetí zodpovědnosti za „obyčejné lidi,“ o které se on postará.

Jenže ve skutečnosti má naše nejvyšší ústavní funkce prezidenta jen velmi omezené pravomoci a „hlas z hradu“ je veskrze symbolický. Nastavuje zrcadlo domácí politice, reprezentuje naši zemi v zahraničí a definuje svým přístupem a chováním běžné normy lidského chování. Shodnout se na tom, že Masaryk tuhle představu naplňoval, by mohlo být přijatelné pro obě strany současné „malé studené občanské války“, jak někdo trefně popsal aktuální dění v Čechách. Před druhým kolem prezidentské volby mám chuť připomenout proslulé Masarykovské heslo „nebát se a nekrást“. Ono se teď náramně hodí.

František Teichmann