Dětem rozuměl a bylo mu s nimi dobře, sám to kdysi v rozhovoru pro LL okomentoval takto:
„Svět dětí je nádherný, čistý, bezelstný. Umožňuje vám samotným zůstat mnohem déle v životě dítětem. Myslím, že kdo si rozumí s dětmi, nikdy neztratí ten pomyslný klíček k dětství vlastnímu. Často mi připadá, že svět dětí je mi bližší, než ten dospělých. A já jsem, myslím, to štěstí měl, že možná cestou klikatější, ale nakonec přeci jen zdárně, mě osud dovedl až do báječného světa dětské medicíny.“
Své dětství z velké části prožil ve vesnici Počátky u Pelhřimova, kde žil od předškolních let až do 5. třídy. Důvod to mělo prozaický, prarodiče bydleli v domku, který měl o nějaký ten metr čtverečný více, než stanovovala norma. Malý Jiřík tak zajistil to, aby prarodiče nemuseli mít povinného podnájemníka. Léta to byla krásná a pan doktor na ně rád vzpomínal. Možná i díky kráse okolní přírody zpočátku myslel na to, že by se stal hajným.
S láskou vyprávěl o milé vlídné babičce, která mu dělala pomyšlení a podstrojovala mu. Nachystala mu vždy úžasné Vánoce s množstvím dobrot. Od šesté třídy už byl ale zpátky v Jaroměři, kde později vystudoval místní gymnázium. I kvůli matematice, kterou právě nemiloval, už o kariéře lesníka neuvažoval. Naopak díky starší sestře, zdravotní sestřičce, přičichl k nemocnici, což ho možná nakonec zavedlo na lékařskou fakultu.
Když hovořil o klikatosti své cesty, měl určitě na mysli i to, že začínal na lékařské fakultě v Hradci Králové u vojáků. Díky své svobodomyslné povaze a touze po volnosti a nezávislosti ale z tohoto prostředí musel pryč. Přelom let 1968 – 1969 přečkal jako zřízenec v nemocnici v Pelhřimově, než nastoupil na lékařskou fakultu do Prahy. Stejně jako každý lékař pokukoval po chirurgii, ale pediatrie, kam bylo nejschůdnější se dostat, mu nakonec učarovala. V roce 1974 začal jako dětský lékař v Pacově na Vysočině, kde zanedlouho dostal do péče děti ze sedmi obvodů. Sám toto období, kdy v autě objížděl malé pacienty, popsal následovně: „Je v tom i kus romantiky, která je taky určitou, ne nepodstatnou částí mé povahy. Myslím, že i kvůli těm jízdám jsem si práci na obvodě zamiloval a „řezničina“ mě přestala lákat. Stejně bych ji se svými zády nevydržel.“
Jiří Míka (vlevo), Pacov 1981, setkání přátel poezie s Iljou Rackem.
Jiří Míka v roce 2003.
Krom své profese miloval také umění. Především hudbu a poezii. Už v Pacově dokonce zorganizoval skupinu, která se sobě pro radost věnovala čtení básní. „Občas pozvali i nějakého umělce. Jedním z nich byl i Ilja Racek, který s nimi recitoval,“ popisuje partnerka Jana Vacková a prozrazuje, že Jiří hrál také na housle a kytaru. Byl i vášnivým fotografem i kameramanem.
Se sobě vlastním humorem se Jiří kdysi vyjádřil i k tomu, jaké to bylo přijít v roce 1982 z Pacova do Lanškrouna: „Když jsme přijeli, zdál se nám šedivý, ponurý, zato tu měli pěknou polikliniku (smích), pacovská poliklinika totiž byla snad proti tomu jakási adaptovaná stodola.“
Lanškroun si s Janou Vackovou vybrali proto, že jim umožnil nastoupit společně. Začátky byly ale pro Jiřího hodně podobné tomu, co zažil v Pacově. Objížděl místní venkovské obvody: Tatenice, Damníkov, Výprachtice. Až po roce 1990 si v prostorách Tesly otevřel původní praxi a stejně jako i mnozí ostatní lékaři se stal privátním lékařem.
Město se jim moc nelíbilo, ale okolí si zamilovali. Někdy v roce 1995 si se svou partnerkou povšiml starého zdevastovaného domu v Hradební ulici, který měl zbytky krásné štukové výzdoby. Citlivě ho nechal zrekonstruovat a přestěhoval sem i dětskou ordinaci. Svůj postoj k pacientům ani jejich rodičům však nezměnil. Rád si povídal. S rodiči, ale především s dětmi. Trpělivě naslouchal i vysvětloval a dokázal uklidnit i ty nejvystrašenější maminky. Svým způsobem si je i vychovával. „Do naší ordinace rodiče s banalitami nechodí“, podotkla jednou velmi trefně jeho sestřička.
„Jirka měl obrovský dar rodiče uklidnit a stejně tak i to dítě. Svým klidem a trpělivostí dělal zázraky. Myslím si, že umět jednat s pacienty je velice důležité pro každého lékaře, ač se na to často zapomíná, u dětí to ale platí dvojnásob. Když jsem v roce 1990 v Lanškrouně začínala, byla jsem si v mnoha věcech a hlavně v pediatrii velmi nejistá. Šla jsem do služeb a měla jsem snad den po atestaci. Byl to právě Jirka, kdo mi dokázal klidně a zcela nezištně poradit mnoho praktických věcí, ze kterých jsem pak dlouhá léta čerpala. Pamatuji si, že jsem si připravila seznam otázek snad na dvě hodiny a on mi krok po kroku velmi pečlivě a trpělivě všechno, co mohl, vysvětlil. To byla praktická pediatrie v kostce a obrovská služba, kterou pro mě udělal“, vzpomíná vděčně na svého kolegu lékařka Vladimíra Reslerová.
Současná medicína ho neustále nutila se vzdělávat, a on, jak se říká, stále držel prst na tepu doby. Přesto byl vůči některým věcem kritický: „Dodneška mi vadí, že zdravotnická péče se převedla na peníze. Mám stále pocit, že cena zdraví se nedá vyčíslit a pomoc druhému byla od pradávna vždy spíše posláním. Ale chápu taky, že každý musí být z něčeho živ, tedy i lékaři a zdravotničtí pracovníci obecně. A tak se snažím brát věci tak, jak jsou.“
Před lety rád a hodně také cestoval. Jeho cestovatelským snem byl Island. Zamiloval si Maltu a italský ostrov Ischia, kam se rád opakovaně vracel. Přibývající zdravotní problémy ho bohužel v cestování omezily. Jiří Míka byl gurmán, rád poseděl a povyprávěl s přáteli při sklence vína a dobrém jídle.
Jako pacient své zdravotní problémy podceňoval a zlehčoval. Jeho mottem bylo: „I prohnilý milník může ukazovat správný směr!“ A to Jiřího Míku velmi dobře charakterizovalo. O zdraví svých pacientů pečoval s pečlivostí a důsledností zcela mimořádnou, na sebe však moc nemyslel a lékařská doporučení nejčastěji ignoroval.
V posledních letech se dlouhodobě snažil svou ordinaci předat, ale stále nebyl jediný člověk, který by vše nahradil. I proto se pediatrii věnoval i po sedmdesátce, byť nejednou podotkl: „Děti mám pořád moc rád. Jen kdyby tam s nimi někdy nechodili ti rodiče!“ A narážel na internetem posilněné maminky, které chodí do ordinace s už hotovou diagnózou. Přitom za léta praxe přišel na jedno důležité poznání: „Dětskou dušičku často něco trápí a vlastně ani žádné léky nepotřebuje. Stačilo by jen, kdyby ji ti dospělí brali trochu víc vážně“.
V současné době se všemi způsoby hledá řešení toho, aby ordinace mohla plně fungovat i v dalších letech a vše nasvědčuje tomu, že se to podaří.
Poslední slovo přenechám panu doktoru Míkovi: „Nepotřebuju pomník. Jestli se mi podařilo několika dětem pomoci, tak to jsou ty moje pomníčky, naštěstí čilé a plné života.“
František Teichmann
V článku jsou použité úryvky z rozhovoru, který s Jiřím Míkou vedla pro LL Kateřina Kokešová v roce 2012. Za pomoc s přípravou děkuji MUDr. Janě Vackové a MUDr. Vladimíře Reslerové.
