Opatrně jsme ho tehdy se ženou vynesli na chodbu, ještě opatrněji položili zadní dekou na zem a pak jsem ho opravdu jen maličko posunul, aby vše bylo pintlich. Jenže jsem si neuvědomil, že zespodu trčí dva šrouby. Linem prošly bez zaváhání a ještě ho natrhly. V obýváku pro změnu už pátý rok stojí na komodě obraz, protože nejsem sto donutit se a zavrtat do panelu dvě hmoždinky, aby obraz pevně visel. Vím, co mě s obyčejnou příklepovou vrtačkou čeká a tak zatím otálím. Jasně, jsou to prkotiny. O to víc si ale dokážete představit, co zažívám obyčejnou jízdou do Ústí nad Orlicí. Začne to pár metrů za cedulí Lanškrouna. Pneumatiky se na drolícím se a mnohokrát záplatovaném povrchu rozvibrují. Tlumiče dostanou trému, není-li to nějaký test, po kterém, pokud se neosvědčí, skončí ve sběrných surovinách. Zesiluji rádio, protože hluk přehluší i hlas Lucie Výborné. Váhám, mám-li jet co nejopatrněji, nebo tam poslat všech dvě stě koní a tankodrom přeletět. Je to zbytečné dilema, mizerných úseků směrem k okresu je mnoho a lepší strategií bude rozvaha. Když už přijedete do města, kde je aktuálně asfalt bez chybičky, přijde další neméně náročná zkouška nervů. Nazval bych to semaforová výzva. Je téměř pravidlem, že si při průjezdu Ústím nad Orlicí tak třikrát, mám-li štěstí i čtyřikrát zastavím na červenou. Zkoušel jsem snad všechny myslitelné šoférské strategie od loudání po kvapík, ale asi mi potvrdíte, že žádné zelené vlny se tady nedočkáte. To si spíš postojíte i v neděli nad ránem na liduprázdné komunikaci. Přemýšlím, o kolik více exhalací musí Oušťáci nadýchat, a kolik pohonných hmot se tu za rok zbytečně propálí. Ale co, nebudu lamentovat a raději půjdu příkladem a ještě v dubnu přidělám obraz. Je jaro a tak je dobré zamést si před vlastním prahem.
František Teichmann