Loni jsem třeba šoupnul rajčata na záhon před „zmrzlými“ a šla do kelu. Evidentně jsem porušil osvědčené pravidlo historickému rozumu a dostal za vyučenou. Jenže co když se zdravým rozumem snažíme vyřešit něco, co dost dobře historie zhodnotit nemohla, protože dějiny teď zrovna frčí moc rychle. Česká společnost se evidentně štěpí v názoru na řadu věcí, počínaje prezidentem a konče tím, jestli Škodu nebo Hyundai, takže tomu nemůže být jinak ani v případě covidu 19. Zdravým rozumem se tu ohání kde kdo, ale kdo na to skutečně „kápnul“ a kdo jen bohapustě plácá, není tak snadné rozlišit. Za pár let budeme mít jasněji.

Když už jsem naznačil, že si „zdravej“ rozum spojuji s historií, co se podívat do ní. Když v roce 1932 vypukla v Horním Třešňovci epidemie záškrtu a v obci zemřelo pět dětí, rozhodlo se, že ohrožená skupina ve věku od tří do deseti let čítající devadesát devět německých i českých dětí se naočkuje. Epidemie tím skončila. Musela to být tehdy veliká novinka, protože plošné očkování proti záškrtu začalo v Československu až v roce 1946. Nemoc, která byla do té doby postrachem rodičů, během čtyř let zcela vymizela. Děti na covid 19 díkybohu neumírají, a tak může působit tento příklad jako zavádějící, ale nebál bych se tvrdit, že v roce 1932 šlo o příklad zdravého rozumu, který nejedno dítko zachránil.

Zdravý rozum však postrádám ve vyhrožování rodičů ředitelům škol soudy, budou-li jejich děti ve třídách testovat na covid 19. Stejně tak ho nespatřuji v zákazu styku vnoučat s prarodiči z důvodu toho, že při vstupu do hračkárny použily v doprovodu dědečka roušku, což je údajně ohrozilo na zdraví. V těchto případech bych se za špetku zdravého rozumu přimlouval.

František Teichmann