Sedím v učebně chemie u stolu s červenou umakartovou deskou a do sešitu si nadepisuju rok 1992. Vzpomínám na magii toho čísla a dodnes si vybavuju i charakteristický štiplavý pach místnosti prostoupený jemným odérem tabákového kouře, který se šířil z kabinetu profesora Veselého. Proč zrovna tohle mi uvízlo v paměti a každoročně v lednu vyvstává na mysli, jako by to bylo před hodinou? Nevím, protože takových okamžiků se za rok odehrají tisíce. Snad mi ta chvíle má připomenout chemickou podstatu života, nebo rychlost, se kterou ubíhá.

Před třiceti lety se nežilo právě snadno, peněz bylo o řád méně než dnes. Podnikl jsem ale legendární cestu do Turecka. V Bireciku na ulici kousek od Eufratu čepovali čerstvý Efez, na ulici chodily holky v tričkách a nad hlavami nám sem tam prolétli ibisi skalní. Pivo stálo každý den trochu jinak, protože inflace tehdy byla snad ještě větší než dnes. Turci ale žili celkem svobodně a my zažívali příval neuvěřitelné pohostinnosti a přátelství. Starostí jsem měl akorát na osmnáct a radostí určitě málo nebylo.

Vzpomenu si v roce 2052 na něco z letošního ledna, na nějakou jeho vůni? Bude číslo 2022 něčím dostatečně podmanivé, aby stálo za záznam v šedé struktuře neuronů? Zásadní otázkou je, budu-li vůbec mít šanci na něco vzpomínat. Čich mi covid nesebral, tak zůstává i naděje na nějaký ten pachový vjem. Žádné pronikavé vůně sice zatím nepřichází, ale zároveň „cítím“ ve vzduchu naději na úspěšný rok. Určitě nebude lehký, ale to ještě nevylučuje, že letošek nebude rokem dobrým.

Vzpomínám, že v hospodě jsem musel ukazovat doklad o očkování, jako když mi bylo čerstvých osmnáct a já v kapse lovil občanku. Po covidu se na jaře slehla zem, ten syčák se ztratil stejně rychle, jako se objevil. Zmizel z hlavních vysílacích hodin televizních stanic i všech sociálních sítí. Turci se zbavili Erduana a já ten rok vyrazil do velkých hor. Pamatuju na tu vůni pečeného masa a jemnou kulisu tabáku. Připomíná mi to něco z mládí, ale co jen to, sakra, mohlo být.

František Teichmann