Evolučně asi nejsme v tak dynamickém světě, tak jako se ocitli dinosauři po pádu meteoritu. Ale děje se toho dost. A tak bylo jen otázkou času, kdy někdo vyleze ven s úřední maturitou. Marketingový tah zabral u mnohých studentů jako lep na krmítku. A ptáčci už se vesele zmítají na facebookovém profilu premiéra, kde děkují a souhlasí s úředním lejstrem, které je vyzvedne z nejitých vod coronavirového zmatku.

Přemýšlím nad životem mé babičky, které do života dějiny přinesly 1. světovou válku, ve které padl její bratr, španělskou chřipku, hospodářskou krizi třicátých let, 2. světovou válku, komunistický puč roku 1948, měnovou reformu 1953, příjezd sovětských vojsk 1968 i Husákovu normalizaci. Žít o tři roky déle, dočkala by se i Sametové revoluce, jak zpívá Jarek Nohavica, prožila celé „krásné 20. století“. Na dnešní maturanty se poprvé v životě vyvalila událost, která asi dostane nějaký ten řádek a fotku do budoucích učebnic dějepisu a už je jim nabízena bezbolestná cesta.

U novodobých maturit se motám deset let a ruku jsem podal bezmála tisícovce úspěšných maturantů i desítkám těch, kteří museli ještě zabojovat. Maturita vždycky byla rituálem, iniciačním procesem, ke kterému patří i nejistoty, stres, obavy, neúspěch a setkání s vlastními nedostatky. Bohatě v ní jsou zastoupené i kladné emoce radosti, hrdosti na své schopnosti, pocity úspěchu a vítězství.

Ve složitých dobách se mají lidé semknout, držet pospolu a upnout ke společnému překonání překážek a hledání řešení takových, která jsou nejlepší, ne nejsnazší. Většina kantorů i studentů vnímá, že jsou na jedné lodi a už měsíce dělají vše proto, aby maturity zůstaly rituálem rozumu i silných emocí. Jen by jim do toho premiér neměl „házet vidle“ smrdící předvolebním populismem.

František Teichmann