A to včetně silnic a ucpaných hraničních přechodů. Díky tomu, že jsem to zvládl a nenechal se skolit trudomyslností, potkal jsem usměvavé Chorvaty i dobře naladěné Slovince. Po loňské pauze, která ekonomicky bolela řadu z nich, měl tradiční slogan „Dobro došli“ velmi vřelý obsah. Po třech letech od poslední cesty k Jadranu jsem si všiml, že na dříve opuštěných plážích přibyly záchody, bary i atrakce.

Urostlí mládenci v kostýmech římských vojáků v Diokleciánově paláci ve Splitu jsou atraktivní především pro ženy, které se díky selfie mohou přitulit docela blízko. Opálení svalovci evidentně „mee too“ neřeší. Tomu rozumím. Proč se ale v Zadaru fotit s třímetrovou pandou postrádající jakýkoliv sexappeal nechápu. Nahlas protestuji i proti plovoucímu nafukovacímu hradu, který provětrává peněženky našinců. Potomci se nakonec shodují, že to bylo super a na můj kyselý obličej nereagují. I u moře se blbne a všeobecná představa o nároku na pohodlí i zábavu vyhrává nejen na Dolní Moravě. Jen s tím rozdílem, že s příchodem září nafukovací hrady z mořské hladiny zmizí.

Panda v historickém centru Zadaru?

Osobně mám pocit, že jen Slovinci mají divočinu na prvním místě a turistům se nepodbízí na každém kroku, jako by tušili, že takhle nějak je to správně. Ono na vzdušných cestách okolo jezera Bohinj, kde je potřeba použít k bezpečnému pohybu všech končetin, se i hyperaktivní děti vyřádí dostatečně a dole vezmou za vděk obyčejným koupáním a skákáním z mola.

Slovinská divočina

Čím dál tím víc si všímám i chytrých městských čtvrtí, kde se dobře žije hned před vchodem a není potřeba co chvíli utéct někam mimo. Pingpongové stoly, dětská hřiště, skate parky, lezecké stěny i opalovací lavičky jsou v obležení dětí i dospělých a skvěle zapadají do přilehlých parků. Něco se nabízí u každého bytového domu. Když se rozhlédnu po sídlišti U Papíren, je jasné, že je co dohánět.

František Teichmann