Na ulicích burgundských měst i vesnic si lze povšimnout silné spřízněnosti s českou náturou, která také mnohem víc než v jiných zemích holduje domácím mazlíkům. A to jak kočkám, tak i psům. Tradice to bude prastará, protože na kamenných náhrobcích nejstaršího cisterciáckého kláštera ve Fontenay nešlo přehlédnout, že řada nebožtíků se nechala spodobnit i se svým voříškem. To potvrzuje, jak výsostné postavení musela ta psiska mít. Nevím, jestli s následným šířením cisterciáckých klášterů do Čech pronikla krom obligátního motta: „Ora et labóra“ aneb „modli se a pracuj“ i láska ke psům, ale vyloučeno to není.
Samozřejmě nelze v náturách Francouzů nacházet výhradně jen podobnosti. Ve vesnické knajpě, se sice čepovalo i pivo, ale štamgasti upíjeli v tichosti silné červené burgundské víno. Přizpůsobili jsme se situaci a netrhali partu. Když si ale místo utopenců objednali šneky na apartním prkénku, ve kterém měl každý z nebohých povařených plžů svůj důlek, uvědomil jsem si, že Francouzi mají v gastronomii blíž k Číňanům, kteří taky zblajznou naprosto všechno. Dopili jsme a pokračovali do starší části Chatel – Censoir. Zdejší historické návrší nepatří ke skvostům chráněným Unescem jako ve Fontenay, ale za pěkný pohled těch pár kroků stálo. Románský kostel by potřeboval rekonstrukci jako sůl a jen dokládá, že kraj je zde chudý.

Méně spokojený, asi psík u poslední večeře

Na nedatovaném reliéfu uvnitř baziliky pak částečně vzaly za své i mé romantické představy o tradiční francouzské lásce ke psům. Plastika znázorňuje výjev ze života Ježíše Krista, poslední večeři. Při ní Ježíš apoštolům rozděluje chléb a víno jako své „tělo a krev“ a chce, aby tak činili na jeho památku. Zároveň jim sděluje, že ho jeden z nich zradí. Zdejší umělec však vytvořil poněkud svéráznou obdobu této události. Apoštolům nenaservíroval chléb, ale, jak zde bývalo asi kdysi zvykem, čtyřnohého chlupáče. Výjev může připadat normální snad jenom Číňanům, kteří se dole posilnili šneky. Mírné mrazení mám i z toho, že slavnostní velikonoční svátek židé nazývají pesach. Ach jo.
František Teichmann