Pokud se dobrý výběr textu spojí s poučenou režií a vynikajícími hereckými výkony, měla by výsledná inscenace stát za podívání. A tak tomu v pátek skutečně bylo. Kdo přišel, určitě nelitoval, neboť byl svědkem mimořádně povedeného představení.
Autor hry Eduardo Rovner (1942 – 2019) se sice narodil v Buenos Aires, ale jeho židovská rodina pocházela z moldavského Kišiněva; není tedy divu, že se humorná konfrontace obezřetné židovské víry s většinovým jihoamerickým katolicismem stala jednou z vrstev výstavby hry. Další vrstvou je vztah dospělého syna a stále starostlivé matky, který má v jižních zemích silnou kulturní tradici, u nás ne vždy pochopenou (vzpomeňme na vtipy o „mamahotelech“). A do třetice dojde taky na starou dobrou duchařinu, zasazenou ovšem na židovský hřbitov. Jenže pozor – tyto zdánlivě nesourodé ingredience jsou promyšleně spojeny do velmi působivého celku a není divu, že hra Vrátila se jednou v noci zajistila Rovnerovi celosvětovou slávu a finanční nezávislost.
Hlavní postavou je židovský mladík Manuel Stern, který pravidelně navštěvuje svou mrtvou matku Fanny na hřbitově a vypravuje jí o svém úspěšném životě chirurga a klasického hudebníka – tak dlouho, až se podřekne, že se bude ženit, čímž ji donutí vylézt z hrobu ven, protože nevěstu je přece zapotřebí vidět a schválit. Následuje řada komických situací, při nichž se ukáže, že Manuel není ani chirurg, ani interpret Beethovena (jak své matce tvrdil), a navíc že jeho snoubenkou není počestná židovská dívka Sára, ale svobodná matka Dolly, což je pro Fanny – strážkyni tradice a víry – absolutně nepřijatelné. Od úvodní expozice až do tohoto okamžiku hra neustále graduje, diváci se smějí vynikajícímu mixu situačního a slovního humoru, ale když se konečně odhalí, jak se věci ve skutečnosti mají, napadne diváka, jak může tohle všechno skončit? Zdá se, že vykopané příkopy jsou nepřekročitelné.
V tu chvíli hra překvapivě zvážní, dojde na životní příběhy obou žen, a když matka zjistí, že Dolly je na tom vlastně stejně, jako byla kdysi ona sama s malým Manuelem, vezme svou budoucí snachu na milost. Chystá se svatba a matka odchází tam, odkud přišla, aby už nikdy nezasahovala do života svého syna.
Jakýkoli šťastný závěr hry v sobě vždy skrývá režijní a herecké úskalí, neboť hranice mezi štěstím, romantikou, patosem a kýčem bývá tenká – není tedy divu, že herci se na zkouškách tomuto místu věnovali víc než důkladně a – jak mi prozradili – zkoušeli různé varianty. Myslím, že vybrali tu správnou, s citem pro situaci. A tím se dostávám k hereckým výkonům.
Manuel a Dolly - Jan Melezínek a Adéla Vernerová
Matka a syn - Vladimíra Reslerová a Jan Melezínek
Umrlci - Marie Franková, Jan Frank a Pavel Studený
Manuel, Julio a matka: Jan Melezínek, František Teichmann a Vladimíra reslerová
Seržant Chirino - David Dolníček
Anibal a Manuel - Karel a Jan Melezíkovi
Pochvalu zasluhují všichni, ovšem některé výkony stojí za zvláštní komentář. Jan Melezínek, který v roli Manuela téměř nesleze ze scény, předvedl vynikající výkon založený na práci s hlasem, s tělem i na výborné mimice. Totéž lze říci o matce Fanny v podání Vladimíry Reslerové a snoubence Dolly Adély Vernerové. Tato trojice musela každého uchvátit nejen individuální přesvědčivostí (opravdu vydařené obsazení rolí), ale především společnou hrou založenou na tělesnosti a dokonalém provedení detailů (všechny ty příchody, odchody a reakce za situací, kdy se mrtvá matka vlamuje do prostředí živých). K tomu jim sekundují dva zcela uvěřitelní Manuelovi kamarádi Julio a Aníbal v podání Františka Teichmanna a Karla Melezínka – jejich prostor je sice menší, ale zmocňují se ho s neobyčejnou dravostí, takže (a to se ukázalo při debatách po představení) diváci na ně rozhodně hned tak nezapomenou. A pak je zde seržant Chirino, duch najatý matkou, aby Manuela trochu potrápil. Tuhle postavu, připomínající šílené důstojníky z Borgesových povídek (když už jsme v té Argentině), zahrál s naprostým nasazením David Dolníček a řekl bych, že soubor v něm má dlouhodobou jistotu totálního hereckého koncertu. (Mimochodem – se stejným výrazem, s jakým zapichoval svou mačetu do Manuela, zapichuje každý rok u tržnice svůj nůž do vánočních kaprů – jinam bych pro rybu nešel.)
Myslím, že by soubor měl tuto inscenaci hrát co nejčastěji, protože bude mít nepochybně i na jiných místech velký divácký ohlas, a věřím, že zaboduje i na přehlídkách. Nejbližší bude Sázavská kára (19. - 20. 11.), kde budou ke zhlédnutí čtyři hry lanškrounských amatérských souborů – Autíčko, Helimadoe, Královny a Vrátila se jednou v noci. Doufám, že se tam všichni sejdeme.
Jan Střecha, foto: Martina Teichmannová
