Zpět ale k názvu. Výtvarná díla si světlo žádají. Pro sklo je ale neoddělitelnou součástí, jako pro život potřeba vzduchu. Skláři mu také život píšťalou vdechují a to nejen symbolicky, ale i reálně. Je až neuvěřitelné, v kolika našich vesnicích stávaly dříve sklářské dílny. I na Lanškrounsku se daly takové vesnice poznat už z daleka, protože okolo nich nestál jediný pořádný strom. Všechny padly jen proto, aby se křemitý písek roztavil na křehkou, ale tvrdou substanci. Orličky, Čenkovice, Jamné, Čermná, tam všude skláři měnili krajinu, aby vyrobili věci denní potřeby i pro okrasu. Máme štěstí, že i dnes v Lanškrouně drží někdo pomyslnou sklářskou štafetu, byť u toho nefouká do píšťaly. Andrea Stašková si se sklem hraje už léta. Zbavila se ostychu, vyzkoušela možné i nemožné, aby s pokorou i rozhodností promlouvala k divákům materiálem, který více než jiný symbolizuje lidskou duši sám o sobě. Sklo se v umění už dávno emancipovalo a vymanilo z kategorie užitkovosti. Já mám ale rád, že Andrea jeho praktický účel respektuje. Na svou výstavu přizvala svého dnes už kamaráda Ladislava Steiningera. Výsledkem je doslova „plnotučná“ výstava v konírně městského muzea, na kterou si vyčleňte dost času, protože ona si ho žádá.
U obou výtvarníků jde o průřez tvorbou. Andrea se v domácí výstavě prezentuje velkými průsvitnými plastikami, které nejlépe doplňují barevnou hravost Steiningerových grafik, reliéfů, plastik i obrazů. Z nich je znát klukovská hravost i jistá jemnost a cit pro detail. Krnovský autor je evidentně nevyhraněný a ve všech výtvarných disciplínách je mu dobře. Mnohobarevné soutisky prozrazují lehkost, se kterou zvládá náročnou grafickou techniku a o to snadněji nás vede svými příběhy. Určité grafické nápady i strukturování pak přenáší i do plastik, reliéfů a malby. Nakonec i z ní vystupuje do okolí a má potřebu dostat se mimo plátno, blíže k divákovi.
Nabízí se otázka, zda se dá v práci Andrey vystopovat i trocha toho Steiningera. Protože on pro ni byl ve výtvarném růstu určitě důležitou osobou. Troufám si tvrdit, že se dá tušit v jemnosti vyjadřování, i pro oba charakteristické hravosti. Pozorný divák možná najde i zajímavá tvarová prolnutí v námětech tvorby, ale každý směřuje jinam. Ladislav Steininger skrze hravost proniká k archetypům organických tvarů přírody i krajiny. Jeho zrození i zmar nemají ale tragické tóny. To spíše nabízí úsměv a grotesku. Andrea více směřuje k osobní výpovědi, ve které se nebrání ani temným stránkám, smutku a nostalgii. Své životní i umělecké kříže nese však statečně a smysl pro humor a nadhled autorce rozhodně neschází.
Sympatické je, že Andrea svou výstavou pronikla i před galerii do veřejného prostoru. To v případě skla nese jistá rizika. Skláři ale asi mají nějak posunutý „práh bolesti“, protože nejednou museli překousnout, že jejich mnohahodinové snažení vteřina změní v hromadu střepů. A tak to Andrea riskla. Jak se sklo i plastiky proměňují během denní doby, můžete v galerii muzea pozorovat do 15. listopadu.
František Teichmann
