Osobně musím vyseknout poklonu hlavnímu organizátorovi Františku Trkalovi a jeho týmu, protože dostat k nám oba mimořádně vytížené sportovce i s bezvadně připraveným komentátorem České televize Tomášem Lachmanem považuji za malý zázrak. Hned na začátku Tomáš připomněl, že zažíváme z hlediska biatlonu mimořádně štědré a úspěšné období, které se nemusí dalších mnoho let opakovat a přirovnal současné úspěchy k situaci v hokeji na konci devadesátých let po olympiádě v Nagánu. "Žijeme v době biatlonové", řekl doslova a svá slova potvrdil statistikami sledovanosti, kdy některé z vrcholných závodů sledovalo více než milion českých diváků.
Pro nás lanškrounské má úspěch biatlonistů o něco sladší příchuť tím, že centrum tohoto sportu máme doslova za humny v Letohradě, a tak můžeme mít pocit, že jsou to úspěchy skoro domácí. V průběhu večera se na ty největší zavzpomínalo a je docela nevšední pocit, když ty mimořádně silné a strhující okamžiky uvidíte znovu a pak si poslechnete autentický komentář Ondřeje Moravce, třeba k tomu, jak loni v prosinci dojížděl stíhací závod v Novém městě na Moravě po té, co zlomil pažbu své zbraně. "Bylo to na sjezdu strašně zledovatělé a já nespadl vůbec ideálně, ale přímo na záda, proto pažba nevydržela. Mohl jsem to zabalit, ale diváci mě tak hnali, že jsem musel dokončit byť asi na padesátém místě." Faktem je, že Ondra dojížděl do cíle s větším aplausem, než měl sám vítěz závodu. Dobře to dopadlo i pro lipovou pažbu, kterou mu ještě večer slepil sám její výrobce a sloužila celý zbytek sezóny. Další otázky směřovali také ke zdravotním problémům, které letos pronásledují jak Gabrielu Koukalovou, tak i Ondru Moravce, který se po dvouměsíčním výpadku naplno vrátil do tréninku po infekci jater až před několika dny. Oba přitom za nedlouho čeká vrchol sezóny v podobě olympiády v Koreji, kam pojedou v únoru 2018 obhájit vavříny ze Soči. Nemoci ale nejsou jediná protivenství, se kterými se vrcholový sportovec setkává. Další číhají třeba v podobě každodenní dřiny, která bohužel s blížícím se jarem nekončí, ale teprve začíná. Říká se jí letní příprava. Ondřej Rybář také vyzdvihl důležitost rodinného zázemí, bez kterého by žádné velké výsledky nikdo ze sportovců nepředvedl a konec konců ani on sám v roli trenéra. Pro sportovce je zároveň docela těžké i to, že velkou část roku musí stráví bez svých nejbližších. I to se ale v posledních letech mění a třeba na nejbližší soustředění do Finska za Ondrou Moravcem přijede na několik dní i jeho manželka s dcerou. Ondra Rybář nechtěl zůstat pozadu a tak na sever pozval oba syny i s tchýní.
Na konci besedy se mohli ptát také diváci. Využil jsem prostoru a zeptal se Ondry Rybáře, zdali je velký rozdíl v trénovaní žen a mužů. "Zcela zásadní je to rozdíl! Klukům se dá říct všechno přímočaře a natvrdo, i když vás občas pošlou do... To u děvčat vůbec nepřipadá v úvahu, tam to chce mnohem více diplomacie a občas i trpělivosti, než něco dokáží přijmout." Z výrazu tváře bylo jasné, že ho to stojí někdy sakramentsky velké úsilí.
V závěru si pořadatel akce Cyklotrénink Františka Trkala připravil odměny pro diváky i samotné účastníky besedy. Pět vylosovaných šťastlivců obdrželo sportovní biatlonové čepice a jeden dokonce i zbrusu novou koloběžku od firmy Crussis. Tu dostali také oba Ondřejové. Ondra Moravec měl z nečekaného dárku upřímnou radost a veřejně slíbil, že na ni bude jezdit i kdyby mu ji do tréninku neschválili. Což už byla jen vtipná tečka za velmi příjemným a precizně připraveným večerem.
František Teichmann
