Baborákovi v Bulharsku v sedmdesátých letech.

Lanškrounský rodák Zdeněk Baborák spojil velkou část své profesní kariéry s kinem, odkud ho všichni znali jako usměvavého a pohodového člověka.

Zdeněk byl celý život především velký kluk, který si nepřestával hrát. Krom známek sbíral také mince a hodinky. Věnoval se válečné historii, umění a modelářství. Jeho celoživotní láskou se však stal biograf. Do kina chodíval už jako dítě, ale v období dospívání ho film doslova uhranul. Přiznal se, že do kina šel i večer před svatbou. "Moje maminka to vůbec nedokázala pochopit, ale on byl takový nadšenec, že jsem se na něj nemohla zlobit, to byl on," prozradila jeho manželka Líba.

Svou pracovní kariéru začal po absolvování elektrotechnické průmyslovky a vojny v Tesle, ale láska k filmu ho táhla jinam. V roce 1982 se stal ředitelem okresní správy kin. I z tohoto důvodu musel zpátky do školy. V roce 1985 byl přijat na FAMU do Prahy, kde vystudoval obor producent. Po roce 1990 postupně zanikly okresní správy kin a po odchodu své maminky do důchodu po ní převzal ředitelskou židli v místním kině. Dodnes zde platí, že kino dělají nadšenci z lásky k filmu, většinou po práci nebo jako brigádu v důchodu.

Oslava 70. narozenin promítače Václava Kovaříka 2017

Rozvoj internetu, moderní televizní technika i dataprojektory postupně měnily návyky návštěvníků, kterých začalo v kinech ubývat. Někteří zůstali v obýváku, jiní začali jezdit do multiplexů. Malá městská kina musela začít nabízet něco navíc. Byl to třeba skvělý obraz, výborný zvuk, 3D technologie a především možnost společného sdílení zážitků. V roce 2011 se Zdeňkovi podařilo prosadit digitalizaci. "Jenže zpočátku, to byla docela poruchová technika a my dost často trnuly, jak promítání dopadne. Nejednou se stalo, že kino bylo plné diváků a film se spustit nepodařilo. Ještě, že byl Zdeněk na techniku šikovný a dokázal to alespoň někdy uvést do chodu", zavzpomínal na tu dobu promítač Václav Kovařík a dodal: "Zdeněk byl vždycky hlavně kamarád, který zorganizoval a zařídil, co mohl!"

Zároveň kino nepřestalo každodenně hrát a díky citlivé rekonstrukci nabídlo i rozšířené zázemí s kavárnou pro diváky. Díky tomu a pravidelným atraktivním premiérám začal zájem veřejnosti o lanškrounské kino po roce 2011 znovu růst. A to platilo až do letošního roku, než se kina uzavřela.

Zdeněk zhlédl asi tisíce filmů, ale rád měl hlavně českou produkci, detektivky a festivalové, často nízkonákladové snímky, které se do běžné distribuce nedostaly, ale on je lanškrounským fajnšmekrům dokázal nabídnout: "Vždy nějaký film vyberu, dám ho ale na plakát pouze na jeden den, protože vím, že je sice výborný, ale na okraji a nemá velkou propagaci." A to je dodnes charakteristické pro lanškrounské kino, že nabízí i nekomerční snímky.

Jako ředitel vydržel v kině do srpna 2018, kdy předal vedení. "Myslím si, že byl na jednu stranu rád, protože už to bylo pro něho náročné, ale zároveň ho to mrzelo, kino prostě miloval. Předávání ale neprobíhalo v žádné truchlivé atmosféře, naopak byla pohoda a často jsme se hodně nasmáli. On ale nikdy zcela neodešel, protože zůstal členem našeho týmu promítačů. A promítat chodil rád a často. Naposledy promítal v sobotu 10. října film Smečka a vím od paní Drábkové, že úplně zářil a užíval si to", popsal období odcházení z kina nový vedoucí a dramaturg Tomáš Kopeň a dodal: "Jako šéf byl Zdeněk neuvěřitelně zábavný, několikrát jsme spolu jeli na předpremiéry a tady bylo vidět nejen to, kolik lidí z branže znal, ale jak moc ho měli rádi. Nikdy nezkazil žádnou srandu a uměl si ji udělat i sám ze sebe. Moc takových lidí neznám. Osobně mu vděčím za to, že mě všechno naučil, seznámil mě s lidmi z distribuce a mohl jsem si užít i několik nádherných předpremiér."

Velice často jsem se setkal s tím, že o něm lidé mluví jako o "zlatém člověku", který pomohl, kde bylo třeba. Nezištně poradil, vysvětlil nebo zařídil věci, které nebyly samozřejmostí a nebylo mu to zatěžko. Charakterizovala ho také velkorysost a vlídnost. Zdeněk žil naplno, velmi aktivně a šťastně. "Když pracoval na radnici, dvakrát týdně chodíval už ráno do práce, ze které šel rovnou do kina. Nosívala jsem mu tam svačinu nebo večeři. Člověk by čekal, že bude už unavený, ale on zářil a rozdával dobrou náladu. On byl vysloveně noční pták", vzpomíná na hektické období manželka Líba. Společně trávili čas hlavně s dětmi, později s vnoučaty a o víkendech na chaloupce na Lázeňské ulici. Společně také milovali slunce, cestování a vodu: "Víte co mi také Zdeněk dal? Lásku ke kolu. Když jsme spolu začali chodit, tak za mnou jezdil do Moravské Třebové na kole. Mně to přišlo v pětadvaceti jako neskutečná dřina. Dneska je to pro mě brnkačka! Udělal ze mě totálního cyklistu! Vynikal také v plavání, to mu málokdo stačil, a jestli ho něco v posledních letech trápilo, tak to, že už kvůli zdravotnímu stavu nemohl plavat přes rybník, tak jako dřív."

Manželé Baborákovi byli také milovníci plesů, jak popisuje Líba: "Zdeněk byl vynikající tanečník. Když jsme přišli na ples, tak jsme byli první na parketě! Měl v těle rytmus a já ho jako tanečníka milovala. Mnohokrát jsem chtěla, že si zaplatíme kurz a naučíme se něco nového. Libuško, já nemůžu, já jsem kinař! Tak to bylo, tanec měl rád, ale na prvním místě bylo kino", prozradila na něho manželka Líba.

Cyklistika byl společný koníček Líby a Zdeňka

Celý život měl rád také dobré jídlo a nechyběl na žádné zajímavé gastronomické akci. Miloval historii. Když se slavilo 75. výročí vylodění americké armády v Normandii, tak neváhal a zajel se tam podívat. Letos na podzim měl naplánovanou cestu do Ruska, ale k té už bohužel nedošlo. 

Nevýznamná nebyla ani jeho politická angažovanost, která z části kopírovala pohnuté historické události 2. poloviny 20. století. Nedokázal být neangažovaný a politika byla z velké části součástí jeho života. Sympatické bylo, že dokázal přiznat i své politické omyly. Sám to v rozhovoru pro LL v roce 2014 komentoval takto: "Když jsem přišel z vojny, byli můj otec i mamka vyhozeni z komunistické strany. Já jsem si bláhově myslel, že když se do toho pustím, můžu něco změnit. Ale zjistil jsem, že se změnit nedá nic. Byl jsem v komunistické straně i v lidových milicích, to nepopírám. Poté jsem se měl možnost účastnit se listopadových demonstrací, protože jsem tou dobou zrovna jezdil do školy do Prahy. Politiku jsem sledoval a viděl jsem, že má nějaký vývoj, a tak jsem se k ní v roce 1996 opět vrátil. Když to dnes hodnotím, tak si myslím, že za těch 12 let v politice jsem pomohl mnoha věcem, a to mě těší. Setkal jsem se s dobrými lidmi a návratu do politiky rozhodně nelituji."

Konec devadesátých let a setkání s Milošem Zemanem

Na lanškrounské radnici působil do roku 2014 na pozicích zastupitele, radního i místostarosty za ČSSD, kterou zde v roce 1996 spoluzakládal. Bývalá starostka Stanislava Švarcová na něho zavzpomínala takto: "Zdeněk věděl, že ne vždycky se rozhodl správně. Nejednou mi přiznal, že řada věcí byla chyba a naivita. Ale potom, co jsem ho poznala, věřím, že on se nedral v politice pro sebe, ale pro lidi nebo věci, kterým chtěl pomoci."

Konec svých politických aktivit si Zdeněk představoval určitě jinak. Členství v ČSSD ukončil už před několika lety a bylo to loučení hořké, poznamenané mezilidskými neshodami. Ty se nikdy nedořešily a už ani nedořeší. Zdeněk si málokdy na něco stěžoval, ale tohle ho nikdy trápit nepřestalo.

Září 2020 u Dlouhého rybníka

Byl to šiřitel dobré nálady, a i když měl zdravotní problémy, nikdy jimi své okolí neobtěžoval. Zvládal dobře a statečně i četná omezení, která z toho vyplývala. Rád a s humorem sobě vlastním často říkal, že jeho budou muset vynést z kina nohama napřed. Nejinak to bylo i v rozhovoru z roku 2014: "Bez práce bych asi být nemohl, takže kino hodlám ještě nějaký ten pátek dělat. Znal jsem kinaře, které vynášeli z kina nohama napřed, protože kino nemůže dělat normální člověk, k tomu musí být láska."

A té měl v sobě Zdeněk Baborák spoustu. Do svého adresáře si napsal také větičku, kterou jsem použil v nadpisu, někdo by se nad ní mohl pousmát, ale pro něj bylo kino opravdu tím nejkrásnějším místem na zeměkouli.

František Teichmann, foto archiv manželů Baborákových, Tomáše Kopeně a Václava Kovaříka.