Například v Čenkovicích turistiku i lyžařský sport rozvíjeli původní němečtí obyvatelé díky spolupráci s brněnským spolkem Bund der Deutschen. Ten pomohl především se zajištěním hostů. Čenkovické stráně ale objevili i čeští propagátoři lyží z oblasti Svitav a Moravské Třebové. Válka a odsun původních obyvatel rozvoj lyžování na celé desetiletí pozastavily, ale o to více se pak rozvíjelo v padesátých letech. O tom ale až v příštím díle.

Ač lyže od začátku sloužily i pro zábavu, měly i ryze praktický význam. Mnohé obce byly přes zimu odříznuté od dopravní obslužnosti a na lyžích se dalo celkem dobře dojet do školy, přes kopec do práce nebo v neděli na výlet. Tak to alespoň bylo u Bartoňů v Horních Heřmanicích už ve dvacátých letech a nic na tom nezměnilo ani to, když se jim narodil v roce 1933 prvorozený syn František. A protože František Bartoň letos vyrazí do stopy už 83 sezónu, stálo za to ho vyzpovídat a alespoň z části poodhalit začátky lyžování v našem regionu, které měl na svědomí i jeho tatínek František, kovář z Horních Heřmanic.

Mladý František Bartoň (uprostřed) na maminčiných lyžích. Horní Heřmanice zima 1937.

Takové to domácí lyžování

Narodil jsem se do lyžařské rodiny, tatínek i maminka lyžovali. Ještě, než jsem se narodil, měli partu, se kterou vyráželi na lyžích na výlety, ale také závodili. Cílem výletů bývala třeba Kramářova chata na Suchém vrchu. Do party patřil také vynikající závodník Josef Vondra. Pro nás děti bylo proto samozřejmostí, že jsme s lyžováním také brzy začaly. Pamatuji si, když jsem někdy ve čtyřech letech poprvé stál na lyžích. Byly to maminčiny lyže a já musel mít několikeré ponožky, abych z bot nevypadl. Byly mně tak asi čtyři roky. Lyže jsem vynesl na kopec nad chalupou, postavil jsem se do maminčiných bot a snažil se udržet rovnováhu při jízdě z kopečka. Co pamatuju, tak každý z mých spolužáků měl v té době lyže. Bez nich by to nešlo, za války jsem už chodil do měšťanky do Štítů a jinak než na lyžích bych se do školy nedostal. Bývalo tolik sněhu, že silnice se nedala udržet v provozu. Tam se jelo vždycky dobře, bylo to z kopce a moc dlouho to netrvalo. Zpátky jsme zase měli dosti času, takže cesta vedla pokaždé jinudy. Cestou jsme trénovali sjezdy meziček a blbli jsme. Za války byly často uhelné prázdniny. Jednou týdně jsme si do školy šli pro úkoly, ale jinak jsme celou zimu lyžovali. Měli jsme partu, snad 15 - 20 dětí. Vytipovaly jsme si nějaký svah nebo mez a trénovaly tak dlouho, až už to všichni sjely. Od kostela dolů přes silnici jsme to sjížděly až za potok. Ten se přeskakoval. Dneska si to neumím představit. Pravda byla, že lyže zdaleka tolik nejely jako dnes, kdy mají umělou skluznici a mažou se.

Parta lyžařů z Horních Heřmanic. Vepředu vpravo kovář František Bartoň starší, za ním vynikající běžkař Josef Vondra. Okolo roku 1930.

Kramářova chata na Suchém vrchu okolo roku 1930.

Jízda šusem, jak jinak.

Co přesně měli rodiče za lyže, už si dneska nepamatuju. Hole si většina lyžařů vyráběla sama z lískových větví, ale ještě lépe bambusu. Vím ale, že v Heřmanicích bydlel nějaký pan Švestka a ten se pokoušel lyže vyrábět.  Lyže sloužily spíše jako běžky než sjezdovky, ale na všechno byly stejně jenom jedny. Dolů se jezdívalo šusem a kdo to ustál, ten to ustál a kdo ne, ten se koprněl. Jezdil jsem někdy i s tátou. Ten mi první vlastní lyže nechal vyrobit u kamaráda koláře. Jenomže to nebyl na lyže specialista. Každá byla z jiného dřeva a co hůř! Jedna lyže šla do vrtule a druhá do šavle! Já na tom nedokázal pořádně jezdit. Pamatuji se, že jsme s partou byli na kopci, kde pro nás tátové připravili trať a já pořád padal. Táta se na mě tenkrát zlobil: "Ty seš cep, tobě to nejde!" Přečkal jsem to, a když už jsem byl větší, měl jsem k dispozici stabilně ty maminčiny lyže. Pořád bylo potřeba vzít si troje silné ponožky, ale během jedné sezóny jsem se zlepšil natolik, že jsem patřil k nejlepším dětem v obci.

Lyžařský oddíl

Hned po válce se v obci obnovil lyžařský oddíl. Hodně ho pozvedl nějaký Láďa Kubíčků. On byl na Šumavě u SNB a také tam na lyžích závodil. Jenže pak si vzal dceru kulaka a dostal se do sporu s komunisty. Od SNB ho vyhodili, a tak se vrátil do Heřmanic. Každý tenkrát v obci lyžoval, ale běhat na lyžích jsme moc neuměli. Přivezl si také první vosky. To byla novinka, před tím se nic nemazalo. Maminka mi jednou vyprávěla, že táta byl na závodech, pršelo a byl mokrý sníh, který se lepil, a tak si lyže natřel karbolou. To byla impregnace na sloupy nebo železniční pražce.

Láďa Kubíček se taky vydal v roce 1949 do Nového Města na Moravě do výrobny lyží, kterou tehdy snad ještě vlastnili bratři Slonkové a přivezl první skutečné běžky. První běžecké boty nám v Lanškrouně vyrobil švec pan Hajnovič. On si obkreslil chodidlo a pak z kůže vyrobil boty. Měly hladkou podrážku, která příšerně klouzala a vepředu měla přesah s dírkami, který se zapnul do vázání. Tam bylo takové péro, které se zapnulo do hřebínku. Jenže ta péra byla nekvalitní a v mrazech praskala. Pamatuji, že jsem z ocelového drátu péra v kovárně vyráběl, protože náhradní se nedaly koupit.

Lanškrounský oddíl

V Lanškrouně oddíl fungoval už v padesátých letech. Vedl ho tenkrát učitel Jaroslav Cop, ale věnoval se jen sjíždění. Nebylo to ani nijak moc organizované. Vypadalo to tak, že si před sezónou rozpůjčovali oddílové lyže a lyžovali. V Lanškrouně se tehdy lyžovalo na kopci Lískovci. Tenkrát tam ještě nebyla ani jediná chata. Když jsem se v roce 1961 do Lanškrouna přestěhoval, tak jsem občas namazal běžky a vyrazil k Lískovci. Koukali na mě jako na zjevení! Cop byl velký fanoušek lyžování a dlouholetý předseda oddílu. On byl zároveň i doslova vynálezce. Kluci v učilišti tehdy podle jeho návrhu vyráběli bezpečnostní špičku vázání, která při pádu lyži uvolnila.

Pan Cop mě učil, a tak jsme se dobře znali. Domluvili jsme se a začal jsem trénovat běžecké lyžování. V Kypuši jsme pak pro děti začali pořádat první závody. Až později se tam vybudovala také sjezdovka a chata.

V těch letech zažívalo běžecké lyžování obrovskou popularitu. V každé druhé vesnici a v mnoha městech byly oddíly: Výprachtice, Heřmanice, Lanškroun, Letohrad, Líšnice, Kunvald, Klášterec, Česká Třebová. V sobotu se jezdívalo na tréninky a v neděli na závody, každý víkend. Kupodivu na to tehdy bylo i dost peněz. K dispozici jsme měli také skútr a stopovač. Vlastnila ho Tesla, ale my ho mohli využívat.

Nějaký Láďa Linhartů se snažil trénovat také sjezdaře, ale to se moc neosvědčilo, nebyly na to tady podmínky. Děti přijely na závody do Krkonoš, postavily je na velkou sjezdovku a ty se rozbrečely a bály jet dolů. Jezdívalo se trénovat i do Jeseníků, ale ani to nebylo dlouhodobě udržitelné vzhledem k časové a finanční náročnosti.

Na kopci od Zámečku k Rudolticím stál také menší skokanský můstek, takže i o skákání se tu pár lidí pokoušelo. Skokanský můstek měli také ve Výprachticích a největší a nelepší byl ve Štítech. Ten fungoval ještě v osmdesátých letech. Pak v těch místech vybudoval středisko Aleš Valenta. Běžecké lyžování ale mělo dobrou úroveň a několik děvčat se dostalo do tréninkových středisek mládeže v Novém Městě na Moravě a do Jilemnice.Kromě mě se trénování věnovali také Josef Adamec a Jindřich Resler.

Sněhové podmínky byly tenkrát o dost lepší než jsou dnes, ale zhoršovaly se. Pamatuji se, že závody jsme dělali často někde výš. Třeba okolo Laudónu, v Heřmanicích nebo Valtěřicích. To nebyly malé závody. Sjížděly se na ně stovky závodníků. V jedné věkové kategorii to bylo běžně přes padesát sportovců.

Oddíl fungoval do roku 1989. Pak to skončilo. Někdo začal podnikat, někdo se odstěhoval, lidi začali mít jiné starosti. Skončila také finanční podpora. Bylo potřeba shánět sponzory, ale pro ty byly zajímavější jiné, divácky atraktivnější sporty. V Lanškrouně to byl především volejbal a fotbal."

Lanškrounský oddíl běžeckého lyžování skončil už před více než třiceti roky, ale v nejedné rodině zůstala láska k běžkám trvalou součástí zimních víkendů. Dnes už se za bílou stopou musí většinou někam pod Bukovku a jen pár dnů v roce bývá pěkný sníh i tady v Lanškrouně. Lyžování v našem regionu už možná oslavilo první stovku, a tak bych se nebál ani budoucíchlet. V příštím díle se zaměřím na vznik lyžařského centra v Čenkovicích.

František Teichmann

Část informací pochází ze 13. ročníku sborníku Lanškrounsko Městského muzea v Lanškrouně, fotografie archiv F. Bartoně.