Začátek tvého běhání přišel po pětadvacítce, do té doby tě potkala jen kariéra fotbalisty. Tuším správně, že fotbalisté zrovna tréninky běhu nemusí?
Já jsem začal běhat až v roce 2015, takže je to necelých osm roků. Do té doby jsem fakt hrál fotbal. Řekl bych, že pro ně platí, že jsou línější povahy a veškerý pohyb se orientuje na krátké sprinty.
Myslím si, že každého fotbalistu musí slovo patnáctistovka doslova děsit.
Je to přesně tak. Měl jsem to taky tak. Všichni mí bývalí spoluhráči se mi dost diví, ale na druhou stranu je v běžecké komunitě relativně dost fotbalistů, díky tomu, že si zničili nohy, nebo zjistili, že individuální sport je lepší z pohledu plánování času.
Před několika lety jsem zaznamenal, že i Pavel Nedvěd se stal rekreačním běžcem, zdolal i Pražský půlmaraton. Vraťme se ale k tvým běžeckým začátkům. U tvé běžecké kariéry prý stál stejně jako u jiných Ota Sadílek. Je to tak?
Ota u toho vážně byl a dodnes je mým mentorem a kamarádem. Teď aktuálně i masérem. Otu znám dlouho, protože ještě když jsem hrál jako kluk fotbal, chodil jsem k němu do atletického kroužku. To mi mohlo být 13 – 14 let. Nějakou dobu po tom, co jsem skončil s fotbalem, jsem si pořídil nadváhu, a když jsme se potkali, asi se trošku zděsil a vyhecoval mě k tomu, abych se začal hýbat.
Počkej, teď to vypadá, že máš okolo 68 - 70 kil, možná méně. Kolik jsi měl v době té takzvané nadváhy?
Vykrmil jsem se na 88 kil. Mezi 22 a 24 roky jsem se kvůli zdravotním potížím rozloučil s fotbalem a dva roky jsem se moc nehýbal. Byly to dva roky o knihách a kytaře, ale s pohybem to nemělo nic společného.
To musel být docela složitý začátek.
Bylo to drsné, ale kila šla rychle dolů a skvělé bylo, jak rychle jsem se v té době zlepšoval. Každopádně za rok a půl jsem byl o čtrnáct kil lehčí. Zajímavé bylo, že si i tělo řeklo, co chce a nechce jíst. Velice rychle jsem se zbavil některých jídel, protože to nešlo dohromady s běháním a bylo mi často těžko.
Každopádně za mnohé v běhání vděčím Otovi a moc mu děkuji, že si na mě našel čas a věnoval se mi. Vážím si ho i za to, jak pracuje s dětmi. S těmi nejmladšími, které vyžadují spoustu trpělivosti. Je úžasné, že pokračuje i v 76 letech.
Běh je hodně individuální sport na rozdíl od fotbalu, ale ty máš společnost ostatních rád. Slyšel jsem o tobě, že jsi stmelovač. Znamená to, že je ti to dané, nebo jsou to návyky z fotbalu?
V první řadě děkuji za kompliment. Nevím, jestli je to z fotbalu, ale mohlo to sehrát svou roli. Když jsi od malička součástí kolektivu, kde je 15 a více lidí, tak pokud by člověk nebyl týmový hráč a ten kolektiv byl zdravý, tak by výraznou individualitu stopnul. Pravda je, že i ve škole jsem byl stmelovač, byť se to učitelům dost často nelíbilo (smích). Vždycky jsem byl třídní šašek a snažil jsem se nezkazit žádnou srandu.
To si ještě pamatuji, včetně toho, že tvé spolužačky to náramně oceňovaly.
Přesně tak. A dodnes mě baví dělat dobrou náladu. V práci je vždycky obrovská výhoda, když člověk umí odlehčit situaci. Často dělám v týmu, kde se řeší nějaké potíže a není to zrovna růžové. Pracuje se pod tlakem s vysokými nároky, ale je dobře, když i přesto panuje pozitivní atmosféra. A to platí jak o běhání, tak i obecně o životě.
Začít běhat, je jedna věc, ale vrhnout se na ultra tratě, to je úplně jiná liga a dokázat je běhat na světové úrovni a vyhrávat závody… co za tím vězí, neumíš mít malé cíle? Stal se pro tebe běh tak návykový?
Určitě ty výsledky nejsou zadarmo a není to přes noc. Je to proces, který trvá několik let. Musíš k tomu mít kus štěstí, třeba aby se ti vyhýbala zranění, a neustále musíš hledat dílčí motivace, proč do toho jít. Pro mě na začátku bylo motivací zhubnout. Později přišla touha uspět v rámci Iscarex poháru na okresní úrovni a až později díky lanškrounskému Rsport teamu jsem se dostal do hor. A tady přišla veliká láska, která mě neuvěřitelně motivuje, protože chci být co nejvíce na horách a užívat si jejich energii. Dílem je to pro mě také kompenzace za náročné zaměstnání. Hory jsou místem, kde můžu být hodně sám se sebou a ponořit se do hloubky a dostat se mimo standardní mainstreamové uvažovaní. Je fajn, že někdy život prostě jen plyne bez násilí.
Podobných lidí s velikou láskou k horám a k tomuhle přece jen extrémnímu sportu nejsou v republice tisíce, ale stovky určitě. A jsou to velmi specifičtí lidé, dost často se zajímavými osudy a přátelství s nimi jsou hodně hluboká. I to je jeden z důvodů, proč běhám.
Mám správný pocit, že ti hory přináší nejvíce do běžného všedního života?
Ano určitě, všechno se nějak snáz řeší, problémy jsou mnohem menší a dokážu mít lepší odstup i nadhled.
Baví tě více běžci nebo běžkyně?
Obojí má svoje výhody a nevýhody a o výhodách asi nemusím dlouze rozjímat. Když chci jít závod opravdu výkonnostně a šlapat do toho, potřebuji běžce, který bude stejně dobrý nebo trochu lepší. A se Zdendou Hruškou, který je jedním z nejlepších v Čechách a určitě to platí i o širší špičce Evropy, to skvěle funguje. Ze sportovního pohledu je tohle jediné efektivní spojení. Když je člověk v horách volnočasově na pohodičku, je fajn, když tam jsou i holky. Má to jinou atmosféru, člověk víc vtipkuje a vnáší do všeho jinou energii. Smích.
Úplně ses rozzářil!
Tak jsem zdravý jedinec, takže to tak je. Mám rád dámskou společnost!
Ty přes svou výkonnost a čilé závodní aktivity nejsi profesionální sportovec. V bance ČSOB máš pozici segmentového manažera? Co to znamená?
Vidím, že jsi dobře informovaný. Já ač se věnuji sportu hodně, ale nejsem profesionální sportovec a mám své civilní zaměstnání. Jsem rád, že mě určité firmy podporují, ale považuji se pořád za amatérského běžce. V bance mám na starost investiční doménu. Nejvíce aktuálně řeším komunikaci s klienty v oblasti investiční domény, marketing, spolupráci s dceřinými společnostmi, spojení s klientským centrem a vývoj různých aplikací i strategií. Nemám ale na starost věci technického charakteru, zajišťuji výhradně ty obchodní, kde dávám věcem cíle a směr. Od 1. ledna budu ale pozici měnit. Měl bych se stát procesním manažerem a pracovat na digitalizaci nejbonitnějšího segmentu v ČSOB, což je privátní bankovnictví
Má tvé běhání a manažerská pozice nějaké propojení nebo si při běhání jdeš jen vyčistit hlavu po práci?
Určitě to mezi sebou koreluje, když jdu běhat, docela často myslím na práci, ale obráceně ne. V práci o běhání nepřemýšlím. Občas dělám to, že když se v nějakém bodě nemůžu hnout, sbalím se v obědové pauze a jdu se proběhnout. Dám si něco svižnějšího, třeba okolo rybníků, jsem-li v Lanškrouně, a někdy mi to hlavu otevře. Když bych měl obecně porovnat, co mají ultramaratony společného s prací, tak se nabízí řada věcí. Od stavu euforie po krizi. Platí, že člověk se časem dokáže lépe vyrovnávat s oběma póly skutečností. Ví, co mu pomůže, jak má reagovat a na co se zaměřit. Když se dostanu do situace, ve které jsem nebyl, je třeba zbystřit a zkoušet nové přístupy. Většinou člověk narazí na řešení. Je běžné dělat chyby, platí to o zaměstnání i běhu. Důležité je, si je uvědomit a pracovat s nimi.
Jakou největší běžeckou chybu jsi dělal?
Těch by bylo! Asi největší představovala zaměřit se na někoho jiného, to není dobře. Běhání má být o tobě samotném, musíš se naučit svoje tělo poslouchat a rozumět mu. Dlouho jsem přicházel také na význam stravování a to nejen při závodech, ale vůbec během celého roku. Platí, že čím je závod delší, tím složitější je vymyslet, jak k tomu jíst. Žaludek je po několika hodinách běhu velmi citlivý a já mnoho závodů doběhl o dost hůř jen proto, že jsem se neuměl najíst. Většinou mi bylo zle a nejedl jsem vůbec. A to není dobře.
Díval jsem se na tvé časy ze Zámečku 2015 – 26:56, 2019 – 24:27 a 2. místo. Máš tenhle běh rád, i když se zcela míjí s tvým tréninkem?
Já mám k těmhle krátkým tratím veliký respekt. To je úplně jiný sport, protože tyhle tratě hrozně bolí. Na druhé straně to mám moc rád, protože se tam potkávají skvělí lidé a pořádá to Ota Sadílek. Pravda je, že se mi někdy hodí trénovat více na rychlost. Dnes ale vůbec nevím, jak bych to běžel, naposledy jsem se zúčastnil v roce 2019 a těžko říct, jestli bych byl lepší nebo horší. Trénuji především dlouhodobou vytrvalost a sílu do kopců.
Rozumím tomu správně, že velkou část toho ultramaratonu běžíš celkem na pohodu?
Správné tempo, je jedna z nejtěžších věcí, kterou je třeba se naučit. I s ohledem na profil trati to často bývá velmi složité. Ideální není běžet na pohodu, ale nezakyselit se. To znamená, že běhám tak, abych nepřekračoval 160 tepů. Anaerobní práh mám spočítaný na 167 tepů, ale reálně je to o něco níž. Na 160 tepů jsem schopen zvládnout závod na 5 – 6 hodin. Na delších závodech musím mít tepovku níž. V horách se tep vyvíjí především podle sklonu, takže do kopce se to musí hlídat. Z kopce už ne, nikdy neběžíš na 160 tepech, ale zase je to větší zátěž pro svaly. Tam je to vždycky níž. Až na konci, když zbyde energie, se snažím to „rozbalit“!
Jak zasáhl do tvých běžeckých úvah covid?
Zasáhnul, a když se teď zpětně bavíme, tak to hodnotím pozitivně. Rok a půl jsem musel pracovat z domu. Mám zázemí v Praze, ale na covid jsem se vrátil do Lanškrouna. Pro běžce je to ideální místo, protože se v jeho okolí nachází spousta kopců. Z hlediska tréninku jsem v té době udělal velký posun ve vytrvalosti. Blbý bylo, že nevíš, na co trénuješ. Závody nebyly a nebylo snadné udržet si motivaci. Naštěstí existovaly elektronické výzvy nebo sázky s kamarády. Počítám, že jsem v roce 2020 běžel jeden jediný regulérní závod.
Trénuješ celý rok a vím, že objíždíš různé horské destinace po celé Evropě. Co je tvůj největší cestovatelský objev?
Mám velmi rád Balkán. Hory jsou tam divoké a rozsáhlé jen s minimem lidí. Ale právě kvůli nim se tam rád vracím. Dnes už můžu říct, že tam žijí mí kamarádi, většinou z běžecké komunity, ale i mimo ni. Jmenovat musím třeba Srbsko, Stará Planina, národní park Prokletije na černohorsko-albánsko- kosovských hranicích. To je opravdu úžasné místo. Na severu jsem procestoval Skandinávii, což je ale po přírodní stránce díky ledovcům a vodopádům zase úplně něco jiného. Moc rád mám ale české hory, kde nakonec trávím naprostou většinu tréninkového času. Jakmile se udělá volný víkend, tak vyrážím i do okolních zemí, třeba do Rakouska. Líbí se mi všude, ale Balkán je pro mě speciální díky lidem. Oni jsou strašně pohostinní a milí. Ekonomicky jsou chudí, ale mají veliké srdce a tím jsou vlastně neuvěřitelně bohatí.
Co divocí psi, zatoulaný medvěd, býk ve špatné náladě, neřešil jsi při běhání v divočině dramatické chvíle?
Na tohle mám relativně štěstí. Potulné psy potkávám, ale jsou většinou menší a bojí se víc než já. Co mě překvapilo, byl medvěd, kterého jsem potkal v chorvatské Paklenici. Bylo to zdálky, ale i tak to byl zážitek, dokonce jsem stihl nějakou fotku. Počasí mě vícekrát vypeklo, v Rumunsku jsem si v roce 2017 na konci května užil na Omu v Transylvánii sněžnou bouřku. Dorozumívali jsme se jen píšťalkami, vidět nebylo ani na půl metru. Naštěstí jsme se relativně rychle dostali níž, kde už pršelo. Byl to můj první ultramaraton, mimořádný zážitek se vším všudy!
Zářijový Pirenees Stage Run představuje v sedmi dnech 240 km a 15 km převýšení. Byl to pro tebe běžecký vrchol sportovní kariéry vzhledem k tomu, že se ti společně se Zdeňkem Hruškou podařilo zvítězit?
Asi tě překvapím, ale já se na to touhle optikou nadívám. Já si třeba velmi cením závodu okolo Grossglockneru, kde jsem skončil asi 89. Na třicátém kilometru z devadesáti jsem se pozvracel, dostal jsem úpal a šedesát kilometrů jsem se ploužil na hraně toho se vzdát. Děsně si cením, že jsem to dokončil. Jsem hlavně sběratel zážitků. Snažím se samozřejmě být co možná nejlepší, ale nepovažuji to za cíl. Ano, z pohledu sportovní prestiže to bylo asi nejvíc. Ale vítězství považuji jen za příjemný bonus. Viděl jsem tam úžasný věci, a i kdybych nestál na bedně, byl bych z toho šťastný. Konečně i kdybych neběhal, tak je život super. Přiznávám ale, že zrovna do Pyrenejí jsme jeli s ambicemi a medaili jsme chtěli.
Zdeněk Hruška na mě působí velmi ambiciózně.
Já mám ambice také, ale Zdenda mě v tomto směru opravdu hodně naučil. On má neuvěřitelně silný vnitřní motor, který ho žene za vítězstvím. On je prostě šampion. Když někam jde, tak to tam „poseká“. To se teprve učím. Pravdou ale je, že jsme nevěděli, co nás čeká. Byla to pro nás oba prvotina v těžkých etapových závodech. A nám se povedlo, že hned tu první etapu jsme vyhráli.
A s velkým náskokem snad tři čtvrtě hodiny.
Jo, jo, tak to bylo. My doběhli do cíle a nic se nedělo. Hrozně dlouho jsme čekali na druhou dvojici a narůstal v nás pocit, že je něco hodně špatně. Říkal jsem si: „A je to, zítra nebudu moct chodit a je po závodech“, normálně jsem měl paniku, že jsme to neskutečně přepálili a budeme tu za losery, kteří se nedokáží mentálně připravit na to, že závod trvá sedm dní. Na záda jsme si pomyslně „namalovali terč“ a čekali, kdo nás jako první sestřelí. Naštěstí to tak nebylo. Každopádně každý večer před spaním jsme nevěděli, co nás čeká, protože i nejkratší etapa měla 21 kilometrů s převýšením 2,1km. To bylo hodně prudký.
Jak to dnes hodnotíš, byla ta první etapa přepálená nebo ne?
Nebyla. Druhá etapa byla těžká, ale zhruba od čtvrté etapy jsem byl překvapený, jak dobře tělo na zátěž reaguje a únava se nezhoršovala. Svaly byly celkem v pořádku. Spal jsem dobře, trému už jsem neměl.
To dnes jsem úplně vyřízený. Včera jsem běžel závod v Rychlebách, a protože jsem moc nespal, jsem hotový! Smích. (Mimochodem Martin znovu zvítězil, poznámka autora)
Závod jsi běžel se Zdeňkem Hruškou, jak důležitá je společná závodní chemie mezi chlapy a schopnost společně stanovovat jednotlivé cíle?
My se se Zdendou známe velmi dobře, známe se dlouho a je to jeden z mých nejlepších kamarádů. Hodně jsme toho už spolu v horách zažili a víme, co od sebe můžeme očekávat, a co si k sobě můžeme dovolit. Zafungovalo nám to v Pyrenejích úžasně. Určitě to byla jedna z těch zásadních věcí, která nám pomohla k úspěchu. Ten týden nebyl vždycky „na obláčku“. Bylo potřeba vycítit, když se něco dělo a bylo potřeba vyslat podporu. To se vždycky časem v dobrém vrátí. My se ale máme rádi i mimo běhání, v pátek jsme spolu byli na obědě.
Zdeněk v rozhovoru řekl, že výhodou bylo, že jste se mohli ztrácet spolu.
Smích! Orientace v terénu je další z nutných věcí, jak se dá závod vyhrát nebo ztratit. Díky pokročilé technice, je těžší se ztratit, ale ne že to nejde. Standard je, že před každým závodem je k dispozici trasa v GPX formátu, kterou si nahraji do chytrých hodinek, a ty mě pak navigují. Druhá věc je, že závody jsou velmi dobře značené páskami a na klíčových místech jsou i lidé. Na druhou stranu je člověk postupně čím dál tím více unavený a hlava funguje v takové situaci úplně jinak. Pak je snadné někde sejít z trasy. A to se nám se Zdendou v Pyrenejích taky stalo. Nebylo to nic hrozného. Hodinky sice udávají směr, ale nikdy to není úplně přesné. Měli jsme před sebou třeba veliké kamenné pole a dost dobře není jasné, kudy vede ten správný směr. Stačilo se většinou zastavit a kousek vrátit.
V Jeseníkách se mi ale stalo, že nějaký vtipálek přeznačil trať. Byla to horská výzva a já vedl s relativně komfortním náskokem, jenže jsem doběhl na úplně jiný kopec. Přes horskou službu jsem se pak dostával do cíle. Smích. Už je to dnes jen sranda a beru to tak, že to k tomu patří, ale tenkrát jsem to úplně na pohodu neměl.
Vím, že máš rád i kolo, běžky nebo skialpy, dokonce jsi prý investoval do lezeček. Máš i v jiných sportech nějaké ambice?
Pro mě to jsou kompenzační sporty. Pokud bych chtěl v něčem závodit, pak by to byly běžky. Tam si troufám tvrdit, že se můžu řadit k pokročilým běžkařům. Zvláště v bruslení. Ale pokud bych to měl porovnat s nějakou krajskou úrovní, už by to bylo těžké a musel bych zapracovat na technice. Mám rád skialpy, protože se dostaneš hodně na divoko do hor. Úžasné zážitky mám z loňského Livigna, ale není to na závodění. Nahoru mi to jde, to je o fyzičce, ale dolů! Já totiž v podstatě neumím sjet sjezdovku. Poprvé jsem stál na sjezdovkách dva roky zpátky, do té doby jsem jezdil jen na snowboardu. Pravda je, že lezečky jsem dostal k narozeninám, ale obávám se, že už nemám čas se v tohle sportu rozvíjet.
Vidím na tobě, že neumíš dělat věci polovičatě. Plánuješ čtyři nebo šest dětí?
„Smích!“ Rodinu bych chtěl a děti mám moc rád. Mám dvě sestry s dětmi, se kterými při každé příležitosti blbnu. Je mi jasné, že až rodina přijde, půjdou některé věci do pozadí. Myslím, že s tím budu úplně v pohodě. Bylo by sobecké vůči ženskému protějšku, kdybych to měl jinak a upřednostňoval své zájmy. Prostě se na velké běhání jednou vykašlu a budu i bez toho v klidu! Na druhou stranu vidím, že i mí kamarádi dokáží běhání a rodinu skloubit, jen mají ten time management jinde.
Asi budu vstávat o dvě hodiny dřív a půjdu běhat ráno, než se rodina vzbudí.
František Teichmann, foto archiv M. Jora
