Už ráno nastal kvapík, odpoledne se má vyrazit na bolderové závody do Jeseníku, žena slaví polokulaté narozeniny a logistické části mozku jsou v obrátkách. „Zameť terasu“, úkoluji striktně syna, aniž tuším, že se schyluje k prvnímu průšvihu. Ještě jsem stihl procedit mezi zuby něco ve smyslu: „Dělej!“ než se ozval děsný řev. „Ten hajzl, co tam leze?“ kvílí syn a rekapituluje zásoby sprostých slov, držíc se za chodidlo. Kus od něj pochoduje přišláplá sršeň solidních rozměrů. Syna neukonejšilo ani rychlé doražení hmyzu, natož poznámka, že kdyby nechodil bos, nemuselo se to stát. Potomek skučel další hodinu a plány se bortí. Noha sice neotéká, ale syn tvrdí, že závodní lezečku neobuje. Štve mě jeho bolestínství, ale protože to zdědil po mně, krotím poznámky a vnímám, jak tím dokážu lézt okolí na nervy. „To dáš, nebuď měkej!“ povzbuzuji syna při obouvání a spěcháme k autu. Plán je plán! Něco mi našeptává, že by bylo nejlepší zůstat doma a dát si pauzu. Neposlouchám. Po chvíli už lká i druhý syn. Žena mu při obouvání přiskřípla ruku do dveří, články prstů se naštěstí jevily v pořádku, takže vyrážíme směr Jeseník. Preventivní návštěvu chirurgie odkládáme. Cesta není daleká, ale zatáček je hned od Lanškrouna hodně. Před Hanušovicemi musím zastavit, nejmladší syn viditelně pobledl a hlásí silnou nevolnost. Brzdím rychle, jinak budu čistit auto od zvratků, manželka nemluví. I to je cenná informace. V Jeseníku jsme včas. „Stáhl jsem cestou čtvrt hodiny,“ pochlubím se. Jenže nikde nikdo. Kontrolou zjišťuji, že termín závodů je až příští neděli. „Na stránky se pravděpodobně vloudila chyba,“ vysvětluji svou 168 hodinovou minelu. Je jasné, kdo je ten den blbec.
Vyrážíme na krátkou túru na Křížový vrch a dáváme si jídlo v místní restauraci, noha i ruka přestaly bolet. Adrenalin se odplavil při výstupu. Nakonec celkem fajn den, i se mnou.
František Teichmann, foto: vikipedia