Terezo, představ čtenářům Listů svou jezdeckou disciplínu, které se říká western.

Westernové ježdění na koni vychází z původní rančerské práce a jde tedy o disciplínu, která má velmi reálný základ. Pochází z Ameriky a jde o to, aby kůň reagoval na co nejjemnější pobídky a poslouchal opravdu na 100% tak, aby jezdec mohl zvládnout spoustu dalších činností. Kůň musí umět zdolávat překážky a zvládat jednotlivé cviky, které bodují rozhodčí. Existuje ještě několik odvětví westernového stylu. Existují takzvané all-aroundové disciplíny, kterým se právě já věnuji, pak je tu rodeo, což je hlavně práce s dobytkem. Většinou se jede na čas a plní se několik úkolů. Pak jsou tu disciplíny vysloveně rychlostní, ale já bych ráda představila ty své. Většinou máme v každém závodu předem dané úkoly, které musíme splnit. V dnešní době už každý výkon posuzuje i několik rozhodčích, tak aby bylo hodnocení co nejobjektivnější. Občas se ale stává, že i přesto jsou protesty.

Znamená to, že jezdci mohou proti rozhodčímu vznášet připomínky?

Můžou, všechny vyšší závody jsou proto i natáčené na video, právě kvůli protestům. Ale moc často se neprotestuje, jednak je třeba za to zaplatit a jen málokdy se stává, že je protest uznán, většinou se ukáže, že rozhodčí se díval správně. Bývá to i proto, že z určitého úhlu to může vypadat tak, že kůň disciplínu splnil správně, ale pak se ukáže, že tam chyba nastala. Prostě rozhodčí má vždycky pravdu!

Už jsi zmínila, že do westernu patří i rodeo. I tomu se tady v Ostrově někdo věnuje. Čím to, že se právě u vás na vesnici tolik lidí věnuje koním?

Popravdě jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Všechno asi začalo tím, že se tady už před lety s koňmi začalo a spoustu lidí to sem natáhlo a už tu zůstalo. My jsme asi hodně výjimečná vesnice, tady je skoro na každého obyvatele kůň, což nebývá moc časté.

Měla jsi vůbec jinou volbu, když ses narodila mezi samé koňáky?

Určitě to byla moje volba. Naši mě vždycky podporovali v tom, co jsem chtěla dělat, pokud to tedy nebyla nějaká hloupost. Moje sestra třeba měla úplně stejné možnosti, ale koním se věnuje jen zcela okrajově pro zábavu a studuje na umělecké škole. Myslím, že ani k farmaření ji to moc netáhne. Já byla vždycky takový zvířátkomil! Strašně ráda jsem byla vždycky venku a raději budu i v mraze u koní, než bych byla doma. Určitě jsem mohla dělat i cokoliv jiného, ale měla jsem velmi jednoduché se ke koním dostat tím, že jsem měla podporu od rodičů. Samozřejmě mám i jiné koníčky. Ráda maluji a osm let jsem chodila k paní učitelce Staškové na výtvarku. V létě ráda jezdím na kole a mám ráda spoustu dalších pohybových aktivit.

Letos ses stala vicemistryní  České republiky ve westernovém ježdění. Byl to od začátku tvůj cíl závodit a uspět na soutěžích?

Nějaká cílevědomost tam asi byla, ale rozhodně ne v tom, že bych chtěla být takhle úspěšná! Chtěla jsem koním rozumět a dělat to tak, aby se se mnou kůň cítil dobře. To že jsem se dostala na mistrovství republiky, byla tak trochu náhoda. Chtěla jsem závodit, ale až trenérka se mě zeptala: „A proč vlastně na to mistrovství nejedeš?“  Neměla jsem pocit, že bych tam měla co předvést, ale nakonec jsem to zkusila a zjistila jsem, že je to docela fajn. Pak když už jsem tam byla, tak se ve mně ozvala i nějaká ta dravost a vyhrát jsem samozřejmě chtěla! Před závody jsem hodně tvrdě dřela a chtěla jsem uspět. Bez toho by to nešlo.

Ale jako favorit jsi tam asi nejela?

Popravdě jsem moc nevěděla, do čeho jdu. První sezónu jezdím v dospělé kategorii a teprve jsem se se vším seznamovala. I rozhodčí byli z Rakouska a nebylo jasné, na co budou klást při bodování důraz. V rozjížďkách se mi dařilo, ze dvou prvních míst jsem šla do finále. Tam mi asi trochu štěstí scházelo. Chyba byla hlavně na mé straně, byla jsem hrozně nervózní. I přes drobnou chybu z toho ale bylo druhé místo a po sečtení všech bodů také titul šampiona. Dopadlo to nad očekávání i vzhledem k tomu, že tam byli skvělí koně, kteří jezdí mistrovství Evropy.

Tereza na závodech

Na galavečeru s přáteli a rodinou

Dá se postoupit na mistrovství Evropy?

Dá, chtěla bych, ale je to velmi náročné jak finančně, tak i časově.

Můžeš si tímhle sportem něco vydělat?

Jediné, čím se dá živit, je trénovaní, ale ani to není žádná sláva. Závodník do sportu jenom sype peníze!  Úspěchy mohou ale zvýšit ceny hříbat a stáji to buduje jméno. Jde hlavně o prestiž.  Platí, že jen kvalitní kůň může uspět na závodech.

Terezo, jak jsi oslavila tenhle úspěch a jak ho oslavila kobyla, dostala také něco?

Já po mistrovství neslavila, byla jsem hrozně unavená. Oslava proběhla až na galavečeru, kde jsem byla s rodinou a kamarády. Kobyla dostala dobrůtky a pořádné volno, aby si odpočinula. Jí se člověk zavděčí čímkoliv, žere s chutí všechno, ale nejraději asi má jablka.

Použila jsi slovo dřít. To pro práci u koní hodně platí. Jak si to má laik představit?

Hodně se to liší podle ročního období. Teď přes zimu se o koně jenom starám a jezdím hlavně o víkendech. V sezóně mám každodenní trénink a odpočinek má kůň jen po závodech. Před nimi se ale většinou trénuje dvoufázově. S koněm jsem potom prakticky celý den. V sezóně je toho opravdu hodně.

Představ nám svou kobylu. Mimochodem není výhodnější jezdit na valachovi, který by mohl být klidnější?

 Rimušku jsem dostala, když jí byly tři roky. Původem je z Rakouska. Dovezla si ji paní Valíčková a my ji měli jen v pronájmu. Postupně jsme si ji zamilovali a museli jsme si ji odkoupit.

Počkej, co to znamená, že byla v pronájmu. Platili jste za ni nájem?

Je to hodně individuální, my jsme se o ni starali, platili veškeré náklady, ale nic jsme platit nemuseli. Je to taková náladová ženská, o které člověk nikdy dopředu neví, jak se vyspí a jakou bude mít náladu. Každé závody jsou tak trochu adrenalinové, protože náladové jsme obě dvě! Wrangleři, jak my říkáme pomocníkům, to s námi nemají zrovna jednoduché a musí mít hodně pevné nervy.

A jak je na tom trenérka? Ta by měla být ostrovem klidu a míru!

To je jak kdy, docela často se vzájemně doplňujeme, ale podpora tam od ní je a samozřejmě i od maminky, která toho musí vydržet nejvíc. Po pravdě je práce s kobylou těžší a shoduji se na tom s hodně lidmi, co jezdí. Nejjednodušší je závodit s valachy. Oni jsou nejklidnější a nemají takové vymýšlivé nálady jako kobyly, které se snaží leccos „očůrat“. Valaši jsou spolehliví. Na soutěž jsou někdy dobří i hřebci, jen jsou velmi nároční na práci a jen málokdo si to může dovolit. Hřebec se dokáže bezvadně předvést oproti valachovi, ale je těžké to ze hřebce vymámit. Jezdec musí mít neustále oči na stopkách, protože nevíte, kdy tam kdo projede s kobylou, která se mu zalíbí a je po soutěži! (Smích)

Představ nám i plemeno, ke kterému Rimuška patří.

Jde o plemeno americký Quarter horse šlechtěné speciálně pro práci s dobytkem a na rančích. Plemeno je to hodně rozmanité a to i co do velikosti. Rimuška je poměrně drobná, protože má jen 150 cm v kohoutku. Je určená více pro práci s dobytkem, než pro ty mé soutěže. Měla by být hodně rychlá, obratná a přemýšlivá, tak aby sama domyslela, co má dělat a pořád byla rychlejší než tele.

Znamená to, že v jádru jde stále o pracovně využívané pleno?

Hodně to dnes nahrazuje technika, ale pořád se ještě běžně v Americe na farmách tyhle koně pro práci s dobytkem využívají. My to tak děláme také. Máme krom koní také stádo dobytka a koně pro práci s ním využíváme.

Říkáš my, to znamená ty a rodina?

Většinou se nás sejde víc kamarádů koňáků, kteří se tomuhle věnují, a uděláme práci společně. Chlapi pomáhají ze země a holky většinou jezdí na koních.

Rimuška si občas také musí něco odpracovat?

Ano musí, ona je ale velmi všestranný kůň. Jeden týden se mnou jede na mistrovství republiky v pomalých bodových disciplínách a další týden se mnou honí krávy po pastvinách a je rychlá jak vítr. Nemá to jednoduché!

Co ji baví víc?

To nedokážu říct, myslím, že to koně mají stejné jako my, potřebují změny a nemají rádi stereotyp. Je důležité tréninky obměňovat, a pokud je to pro ně zajímavé, tak je to i baví, bez ohledu na to, jestli honí dobytek, nebo soutěží. To platí i o Rimušce, při závodech přesně vidím, když podlehne atmosféře a jde mi na 100% a kolikrát i lépe než doma.

Ukazovala jsi mi několik cviků. Který z nich je pro Rimušku nejsnadnější a u kterého se nejvíc zapotíte?

Nejsložitější je asi trail, je to dlouhá disciplína s velkým počtem překážek, procházení vodou, mostky, kavalety a další překážky. Tam je těžké naučit koně, aby do překážek nenarážel, musíme si napočítat kroky a technicky vymyslet, jak to trénovat a zvládnout. Naopak nejsnadnější disciplínou je předvádění chodů koně – pleasure.

Jak se dá kůň naučit něco, co pro něho není až tak přirozeným pohybem? Cvičí se to individuálně, nebo platí nějaké obecné poučky?

Je to kombinace toho, co jste řekl. Každému koni vyhovuje něco trochu jiného, ale platí některá obecná pravidla. Začíná se jednoduchými cviky a základy a postupuje se k těm složitějším věcem. Pokud bychom chtěli po tom koni hned na začátku něco obtížného, nezvládl by to ani fyzicky ani psychicky. Je to běh na dlouhou trať.

Kdo z vás dvou je trpělivější?

Asi je to na střídačku a jak se říká „jakej pán, takovej krám!" To nás dvě přesně popisuje. Trpělivosti mě asi naučil můj kůň. Pokud já nebudu trpělivá, nic se nepodaří a stejně tak to platí i pro ni, kdyby byla hr, tak ji to se mnou také moc nepůjde. (Smích)

František Teichmann, foto: autor a archiv T. Kněžourové